Se svatým Hubertem, lépe řečeno s lidmi, kteří považují tohoto svatého za patrona myslivosti, jsem měl přátelský vztah už jako kluk, kdy jsem chodil jako honec na lov koroptví /!/ a zajíců. Tento vztah mně vytrval až do těchto dní o čemž svědčí skutečnost, že máme v mrazáku skoro celého naporcovaného daňka, kterého jsem koupil od myslivecké společnosti před vánocemi. Znalým věci nemusím vysvětlovat, jaká je to dobrota. A abych nezapomněl, nikdy jsem z lovecké pušky ani nevystřelil.
Legendu o sv. Hubertovi nemusím zřejmě vypisovat, vědomosti doplní klepnutí na příslušný text ve vyhledavači. A proč dnes zrovna o myslivosti?
Jižní Morava a statek Hrušovany n. Jev. zvlášť, byly tenkrát rájem myslivosti, zajména pokud se týká bažantů a zajíců. Ředitel statku byl náruživý myslivec a tuto vášeň přenášel i do organizace statku. Na ředitelství byl profesionální myslivec, který měl pod sebou dalších sedm myslivců-profesionálů, na každém hospodářství jednoho a kromě polní zvěře se starali i o rybníky. Skladba plodin na polích i křovinami obrostlé potůčky a remízky doslova hýčkaly drobnou polní zvěř, a tak se není co divit, že celý revír o více než 10 000 ha sloužil především pro organizovaný lov cizinců přes Čedok. Koncem září a v říjnu z Brna zajížděly do Hrušovan. Jev. skupiny cizinců zejména z Francie, Německa, Rakouska a Itálie. Čedok požadoval, aby každý lovec dostal jednoho až dva nosiče - nabíječe. Náplň jejich funkce vyplývá už z jejich názvu. Protože museli být odpovědní a inteligentní, nařídil ředitel, že tuto funkci budou vykonávat technici, ke kterým jsem patřil i já. A tak máte možnost přečíst si, jak takový hon vypadal.
Ve stanovený den kolem osmé hodiny přijel na určené místo v katastru luxusní autobus /dodnes nevím, kde jej Čedok vzal/ a z něj vystoupila skupina deseti až patnácti Francouzů s doprovodem. Manželky, milenky, sluhové atd. Nastala naše chvíle. Vybrali jsme si každý jednoho lovce, přistoupili k němu, plynulou češtinou se představili a od té doby jsme mluvili víceméně rukama. Lovec nám předal ruksak s patronami, pětistovka kusů nebyla výjimkou. Francouzi používali dvouhlavňové brokovnice, Italové skoro výhradně brokovnice - automaty. Podle pokynů vedoucího honu jsme pak nastoupili na první leč buď naˇštont" nebo "do do tlaku". Naˇ"štontu" to bylo jednodušší, ruksak jsme sundali, nabitou brokovnici předali lovci, druhou nabili a čekali, než se střelci a honci "v tlaku" přiblíží natolik, že před námi začali vzletat bažanti. "Tlak" v tu chvíli musel postupovat pomalu, jen krok za krokem, aby bažanti nevzlétli najednou. A začala palba. Mimo jiné jsme měli také za úkol počítat, kolik náš lovec střelil kusů. Tady si přišla na své psychologie. Hned od počátku jsme se my nabíječi snažili odhadnout, zda lovci záleží na penězích, neboť za každého střeleného kohouta platil 4 dolary, za slepici 8 dolarů, nebo chce být králem honu a potřebuje třeba započítat i kusy, které nestřelil. U takových stačilo, když z bažanta ulítlo trochu peří a už jsme hlaholili: "Bravó!" a připsali čárku nebo dvě.
V poledne přijel autobus hotelu Internacionál z Brna, na vhodném místě rozestavil stoly a připravil pro hosty hodokvas. Někdy se na nás ušla i flaška francouzského vína, ale prosím vás, co to je pro deset nabíječů, odkojených Jižní Moravou. A tak jsme posedávali u větrolamu, ukusovali z krajíce se škvarkovou pomazánkou a vyměňovali si patrony. Každý z nás měl už doma jejich sbírku a každý rok jsme ji doplňovali. Já do té doby, než jsem zjistil, že patrony z ní mizí a objevil v garáži výrobnu jiných bouchacích materiálů, kde náčelníkem byl můj mladší syn.
Po obědě jsme ještě absolvovali dvě, tři leče a pak byl už výřad, na který se naskládala všechna střelená zvěř včetně škůdců a zaznělo slavnostní halali. Výsledek potěšíl zejména lovce, který se stal králem honu, a rovněž Čedok, potažmo i náš statek, když byly počty bohaté a příliv dolarů do státní kasy hojný. Výřadu se zúčastnili i honci, a tak se stalo, že jedna dvacetiletá Slovenka, dojička v kravíně, která si přivydělávala naháněním zvěře, zjistila, že mezi rozloženou zvěří je i krásně vybarvená sojka. Vedoucí honu jí tu sojku dal a ona spustila naplno: "Súdruh vedúcí, mohol byste mně ju vypchať?" Nastal hurónský řev a chechtot, to víte, chlapi. Francouzi nechápali, co se děje a když jim to tlumočník vysvětlil, pět z nich okamžitě vystoupilo z řady.
Skupina se obvykle zdržela více dní a to pak byly hody. Co se nám podařilo nahlásit navíc, se na výřad doplnilo ze střelené zvěře minulého dne a všechno klapalo jako dobře zavedený mlýn.
Mezi lovci se vyskytovaly také ženy, a tak se stalo, že jsem jednou "vyfasoval" madam Jolie. To bylo terno. Krmila mně čokoládou, měla pouze jednu pušku, nábojů chabou stovku, celou dobu se usmívala a nakonec mně donesla z auta dvěstě nábojů s tím, že odjíždí a už je nebude potřebovat. Ovšem ten den se zapsal do análů naší nabíječské party nezapomenutelnou příhodou. S madam Jolie jsme stali na "štontu" před kukuřičným polem a pod nohama měli kukuřičné strniště, které vysekali, abychom nemuseli stát přímo v kukuřici. Madam se to však nelíbilo a naznačovala mně, že bychom si měli stoupnout na okraj porostu, aby nás nebylo vidět, a slibovala si od toho, že se jí podaří lépe si zastřílet. A tak jsme postoupili směrem k porostu. Když jsme byli už na okraji kukuřice, zakopla o strniště tak nešťastně, že strhla do kukuřice i mne. Chvíli jsme se hrabali z kukuřice ven a stavěli na nohy k velké radosti ostatních lovců a nabíječů. Jak jinak. Přišili mně pokus o úzké sblížení s dotyčnou paní. A tak mně tuto historku připomínali vždy, když se mezi lovci objevila nějaká žena a ostentativně mně dávali přednost při výběru.
Kapitola sama pro sebe byli Italové. Oproti Francouzům milovali hony na zajíce a trvali na tom, že do programu honu musí být zařazeny alespoň dvě leče na zajíce. Vyzbrojeni automatickými brokovnicemi a krabicemi nábojů, které se mnohdy do ruksaku ani nevešly, pouštělli se do lovu s obrovským nasazením. Co se pohnulo, po tom stříleli, zpěvné ptactvo nevyjímaje. Vyplašit zajíce a zvednout ho z pelechu se podaří někdy až dva, tři kroky před ním. Někteří je nenechali odběhnout ani pár metrů a doslova je "rozbili". Právem jsme jim říkali "řezníci".
Kromě mzdy a zajímavých zážitků nám tato práce nabíječů přinášela i valuty, které nám zpravidla na závěr honu, když jsme odevzdávali brokovnice a zbylé náboje, dali jako mimořádnou odměnu naši lovci. Dobré byly. V Tuzexu bylo za co nakoupit mýdla pod stromeček, Nescafé pro výjimečné příležitosti nebo někdy i rifle. Ale to už je dávno a určitě to budí nevěřícný úsměv.
