Sešel jsem se s kamarádem a jeho novou přítelkyní v Praze, a protože bylo takové horko, že v centru se potily snad i chodníky, skončili jsme u mekáče na Václavském náměstí, kde mají i klimatizaci, a tak jsme si dali studený nápoj a doslova se z toho horka léčili nad voňavým hamburgerem.
No a jak jsme tak povídali, a byli v tom mekáči, v hlavě se mi vynořila vzpomínka na nesmělé kroky v seznamování přes internet, kdy jsem věřil, že každý ví, koho hledá a co vůbec od života chce. Jelikož se to týkalo také Mc Donalds, tak jsem jim to řekl. Málem se u toho udusili, jak se smáli. No, ale tenkráte jsem se já nesmál. Bylo to takto.
V jeden den jsem zase nažhavil PC, ťuky ťuk, přihlášení na net a zase jsem četl odezvy na můj profil na seznamce. Vybral jsem si jednu. Napsala mi milá žena, dle písma jistě rozumná, která už ví, co je život, a která ví, co chce, a tak jsme probrali písemná témata jako zájmy, čas a práci a dohodli se, že se setkáme.
Upřesnili jsme si den D a hodinu H. Dotyčná navrhla, že se sejdeme ve velkovýkrmně, co se česky lidově mekáčem nazývá. Proč ne, mají tam tu nejlepší zmrzlinu, co se dá koupit, ale i příjemné posezení venku, tak jo! Blížil jsem se krokem k autobusáku na Florenci, kde stojí mekáč, a hlavou se mi honily myšlenky, jako například jaká bude, co kde zažila, prožila, co asi dělá, a vtom se mobil rozezněl na plné pecky. Crrrrrr.
A jéje, řekl jsem si. Že by zase obligátní finta s omluvou? Pardon, nemám čas, ledovec roztál, pes rodí koťata a jiné bláboly, a tak jsem přijal hovor.
„Ahoj, jsem tu, ale nevadí ti, že nejsem sama? Vzala jsem s sebou i děti, nemám je kam dát.“ No řekněte sami, který chlap by řekl, že vadí, když jdeš na rande, ale na druhou stranu, který chlap by zase vzal děti na první seznamovací schůzku, že? Ach jo.
Ale mě už v životě asi nic nepřekvapí, a tak jsem se zeptal, kde sedí a co má na sobě, abych se nevrhl na jinou maminu s dětmi, a vletěl jsem do mekáče s takovou vervou, jako kdysi privatizace do Čech. Málem jsem za sebou prásknul otáčecími dveřmi. Vevnitř dáma neseděla, ale venku u stolku vedle vchodu.
Dle fota, co poslala, bych ji měl poznat, leč rozpoznal jsem ji jen s fantazií velikou. Věk, jaký mi napsala, už od pohledu dávno někde zapomněla, a místo veselého rozesmátého a okatého pohledu holky s černými dlouhými vlasy na fotce seděla v čele stolu drobná, šedovlasá, hubená a vystresovaná žena.
Vpravo a vlevo od ní seděly u stolu dvě a dvě děti seřazené podle velikosti jako schůdky a všichni mě napjatě očekávali. Jak mě žena zahlédla, zvedla hubenou ručku, ve které třímala zapálené cigárko, a řekla: „Ahoj, tady jsme.“ Na ten povel se 8 dětských kukadel nacvičeně zabodlo do mé bílé tváře.
„Ahoj, tak jsem tu,“ odpověděl jsem a sedl si do čela stolu proti ní, abych na ni viděl a měl děti hezky po ruce. Jako na poradě ROH. Začal jsem komunikaci jako první. „Dáš si něco?“
„Ano,“ zněla odpověď. „Kávu. Děti, co si dáte?“
Po pěti minutách dohadů, kdo si co dá, jsem pohřebním krokem odešel do mekáče k pultu. To se mi jen zdá, tohle, mumlal jsem si pro sebe. Objednal jsem tolik jídla, že obsluha u pultu měla dojem, že před vchodem zastavil zájezdový autobus hladových turistů. Pobral jsem to na čtyřikrát, u pokladny jsem v mrákotách zaplatil a sedl si znaveně ke stolu. Láskyplně jsem rozbalil dvojitého číze a začal baštit. Ale moc mi to nešlo. Zleva na mě nehnutě koulely očkama dvě děti, zprava také, nikdo z nich nejedl. Dáma přede mnou spustila svou životní story a důvod, proč hledá chlapa. Zarazil jsem její řeč hned v začátku.
„Koho vlastně hledáš, co hledáš a jak máš na to čas?“ Stručně a rychle, než mi bašta vystydne.
„Co chci? Najít muže, který by měl rád mě a moje děti, muže, u kterého bych mohla být.“ A slovy jela a jela a jela. Vyslechl jsem rychlou povídku o tom, jak se rozvedli, jak žijí na vesnici v baráku v jednom bytě s exmanželem, jak si jdou na nervy, že už je zoufalá a že tedy hledá někoho, ke komu by se nastěhovala a starala se o něj. V tom se to stalo. Asi pětiletý klučina vlevo ode mě pomalu otočil kadeřavou hlavinku směrem k ní a zcela pomalu a vážně pronesl větu:
„Maminko, tohle je ten strejda, o kterém jsi říkala, že u něj budeme od soboty bydlet?“ Mně se v krku šprajcl poslední hlt číze. Vytřeštil jsem na ni oči, na toho prcka taky, a pomyslel si zděšeně: Co to mele, kluk jeden? Ale maminka to asi vzala jako signál pozitiva, a tak se usmála a řekla:
„Víš, podle pohledu jsi sympatický, jistě i hodný chlap. Nepiješ, nekouříš, a proto bych si dovedla živě představit, že bychom spolu měli poměr. Děti si tě oblíbily, řekly mi to, když jsi kupoval jídlo. A taky říkaly, že jsi na ně hodnější než jejich táta. (Kdo by nebyl za 980 Kč). A že by nebyly proti tomu, kdybychom se k tobě nastěhovali a byli jako jedna rodina. Měla bych tě ráda a cítím, že bychom si rozuměli. Tak my bychom se k tobě mohli nastěhovat už v sobotu, jestli bys proti tomu nebyl.“
No to bych byl pěkný debil. Já, nekuřák, ona podle profilu též, ale pálila jednu za druhou, nervy na pochodu. A hned do baráku – plus 4 děti jako prémie k tomu? Baba jedna rozpínavá. Ani za milion. Omluvil jsem se, že ještě něco mám, a rozloučil jsem se. Asi za dvě hodiny mobil udělal píp, SMS. Ona.
Psala, jak jim bylo se mnou dobře, jak jsme si mile popovídali a že ať se vyjádřím do soboty. Napsal jsem po chvíli, že toho bylo na mě hodně, že se na čtyři děti necítím a že jí přeji hodně štěstí do života. A jen jsem tak slušně napsal, ať se někdy ozve, jak se daří. Odesláno.
Druhý den zdrcující SMS. Že pro ni přestal být svět světem, život ji nebaví, nikdo ji nechce se čtyřmi dětmi, ona dala do našeho setkaní veškerou naději a že na mě myslela den i noc, no, deníčku, to bylo i na mě moc. Pak dodala písmenky závěr SMS:
„Jsi starší a zkušený muž. Chci skončit se životem, nemohu už, o děti se postará moje teta, tak poraď, jak to mám udělat, jak se zabít, aby to nebolelo.“ Po hodině pořád ty stejné SMS, až jsem zvedl telefon a vybafl na ni s radou.
„Máš auto? Jo? Garáž taky? Jo? Tak jednoduchá věc. Zavři dveře u garáže, utěsni vrata dekou, stáhni okýnka, nastartuj, pusť si oblíbenou muziku, nech blafat motor na volnoběh, vypij flašku vodky či dvě na ex, usneš v klidu v autě a probudíš se nahoře. Ještě něco?“
Já vím, teď si myslíte… blbče jeden, to se říká? Ale v tu chvíli jsem neuvažoval, jak jsem byl naštvaný. Poděkovala, smutně se rozloučila a zavěsila. Asi za rok jsem náhodně brouzdal po netu na seznamkách, jukal na fotky, kdo a jak vypadá a koho tam znám z minula a ejhle. Ona tam byla znova. Sice měla jiný nick, ale foto, které jsem původně znal, zůstalo stejné.
Hele, teď mě to ťuklo, když vám to píši. Že by tam nahoře v nebi měli taky internet? To snad neeeeeeeee, proboha.
