A jsou povolání, či živnosti, jejichž potřebnost si uvědomíme až v okamžiku, kdy nastane katastrofa. Třeba když vítr zacvičí vaším otevřeným oknem na chalupě s takovou razancí, až se sklo vysype. Co teď?
Správný chalupář si vše opraví sám. Věrni této zásadě jsme se rozhodli vyhledat sklenáře, nechat si uříznout tabuli skla a vysypané okno zasklít. Zní to jednoduše, ale první problém nastal s vyhledáním sklenáře. V okruhu dvaceti kilometrů se nacházel pouze jeden. Telefonicky jsme se ujistili, že je přítomen a vyjeli jsme.
Po kratším hledání jsme objevili řemeslníkovu dílnu v poněkud sešlém domku na okraji sídliště. Mistr sklenář nás už očekával za pultem mezi skleněnými tabulemi různých rozměrů a harampádím, které se neznalému mohlo jevit jako důležité potřeby při zasklívání. S odstupem času si to však nemyslím, protože odér, který z té dílny vycházel, zcela jistě potřebný k této činnosti není. Byla to směs zatuchliny, něčeho chemického…
„To je terpentýn, fermež a plavená křída, z toho se dělá kyt,“ poučil mě manžel, zatímco jsem se nenápadně sunula zpět ke dveřím, pootevřela je a tvářila se, že jen nakukuji. Znělo to logicky, ale já jsem tam cítila ještě něco, důvěrně známého… Pochopila jsem, až když jsem pohlédla do kouta, kde díky proudění vzduchu poletovalo jakési smetí. Byly to kočičince úplně vysušené na troud. Byly všude. Nu což, čistotný zrovna není, ale může být dobrý řemeslník, utěšovala jsem se v duchu, zatímco manžel zadával zakázku.
„Můžete si pro to přijet za půl hodiny“ děl mistr sklenář. "Ale přijďte přesně, já pak musím odjet."
Přesně pět minut před stanoveným termínem jsme otevírali dveře dílny.
„Máte to hotový, ale já musím vyvenčit psa," oznámil nám řemeslník. Nevěřícně jsme zírali, jak upevňuje vodítko na obojek umolousaného podvraťáka a jde venčit. Manžel se pouze vzmohl na otázku, kolik že to bude stát, já jsem ztratila řeč úplně.
„To jsem ještě nespočítal,“ nedal se vyvést z míry mistr. Nejsem příliš trpělivá a podobné situace bez zvýšených emocí těžko zvládám. Šla jsem si raději sednout zpět do auta a odtud jsem sledovala průběh venčení. Manžel zatím postával u dílny a trpělivě čekal. Naštěstí pes příliš neotálel, vykonal, co vykonat měl a asi po patnácti minutách se svým páníčkem nabrali směr k dílně. Tam za chvíli vešel i manžel. Ani ne za minutu opět vyšel a běžel někam směrem do města. Na můj udivený pohled jenom zavrčel - jdu někam rozměnit,nemá drobné – a v očích se mu zračilo počínající šílenství, neboť mistr sklenář za ním volal „A pospěšte si, já musím odjet!“
I když se to tak možná nejeví, sklo jsme si nakonec odvezli a okno zasklili. A mě mimoděk napadlo, jak by se asi zachovali mí klienti, kdyby u mě v kanceláři šlápli do kočičince, potom byli vykázáni ven z důvodu venčení psa. O tom, zda bych je poslala někam rozměnit si peníze vůbec neuvažuji, nemusela bych je už více vidět. Klienty i ty peníze. Nebo co bych dělala já, kdybych se s něčím takovým setkala u své kadeřnice. Okamžitě bych se odebrala ke konkurenci za rohem. Jenže účetních i kadeřnic je v každém městě, jak se říká, dvanáct do tuctu. Ale sklenářů? Nebo obuvníků, nebo jiných nedostatkových řemeslníků? To si pěkně rozmyslíte, jestli budete poslušně šaškovat u mistra vzdáleného dvacet kilometrů, nebo vyhledáte konkurenci o dalších dvacet kilometrů dál.
Prostě, jak říká staré přísloví: „Řemeslo má zlaté dno.“
