Základní novinářské pravidlo zní: špatná zpráva je dobrá zpráva. Proto berte média s odstupem. Šetříte si tím duševní pohodu. Malý průřez českými médii ze dne 13. 7. 2016. Máme podle nich soudit svět kolem sebe? Všechny uvedené titulky jsou z titulních stran, tedy těch, které vidí čtenář jako první.
Manželé důchodci se téměř dvacet let soudí, teď mají přijít o svůj dům – Novinky.cz
V USA zadrželi trojici mužů plánujících útok na policisty – Novinky.cz
Moravu večer zasáhly silné lijáky – Novinky.cz
Udal Americe špionku 90-60-90. „Smrt“ zrádce Ruska vzbuzuje otázky – www.lidovky.cz
Muž kradl auta, i když měl domácí vězení. Bral je i zaměstnancům věznice – www.lidovky.cz
Zemřel tát medvědů z večerníčků. Vok byl starý a nemocný, uspali ho – www.lidovky.cz
Zvedl jsem se a viděl peklo, popsal svědek srážku italských vlaků – www.idnes.cz
Přes noc byl v domácím vězení, ve dne kradl auta – www.idnes.cz
Uzavírky silnic na Trosky trápí podnikatele. Ubylo jim hostů – www.idnes.cz
10 momentů, kdy jsme byli jen krůček od vyhubení – www.idnes.cz
Firmy marně hledají brigádníky. Studentům se nechce pracovat rukama ani za lepší peníze – www.ihned.cz
Řekněme si rovnou, že kdyby svět byl odrazem médií, nebylo by v něm bezpečné žít. Samé války, násilí, krádeže a když už nic jiného, tak aspoň prší. Čest českých nebulvárních deníků zachraňují Hospodářské noviny (www.ihned.cz) u kterých není záplava neštěstí tak znatelná.
Daleko nejčtenějším deníkem je Blesk, denně se ho prodá přes 200 000 výtisků. Výjimkou je pátek, kdy prodej přesahuje 300 000, za což zřejmě může televizní program. Pokud je Blesk, ikona českého bulváru, nejprodávanějším titulem, jaký asi je stav mediálního vědomí čtenářů? Zůstaneme-li u čísel, tak Mladá fronta Dnes prodala v dubnu denně průměrně 143 996 výtisků a v květnu průměrně 143 044 novin. V porovnání s Bleskem je to docela bída.
Označení bulvár v mediálním slova smyslu pochází z francouzštiny. Boulevard označuje širokou třídu na níž kameloti nabízeli první noviny od 30. let 19. století. Kupci a první čtenáři tehdy byli dělníci spěchající na ranní směnu.
Pokud mají i seriozní deníky tak „dramatické“ titulky, jak tedy vypadal ve stejný den Blesk? Poprvé promluvila o rakovině plic! Šokující svědectví nehody na Orlíku: viníci nejdříve ujeli. Prázdniny hrůzy: kemp zamořil puch, dovolenkáři plavou mezi rybími mrtvolami.
Takový byl obraz předešlého dne? Přitom se bezesporu odehrálo bezpočtu krásných prázdninových dnů, školáci si užívali, lidé jezdili po výletech, v zahrádkách u hospod si chlapi zašli „na jedno" (všichni víme, že u jednoho nezůstane), zatímco ve vedlejší restauraci si důchodkyně vychutnávaly své kafíčko a dvojku bílého. Máme nejnižší nezaměstnanost, na ulicích můžeme pít, nadávat na kohokoli z vlády a nehrozí nám kriminál. Nejsou zakázané politické vtipy a pokud se vám chce jet na dovolenou k moři, není nutné si vyřizovat devizový příslib, ale stačí zajít do nejbližší směnárny.
Realita mediálního zpravodajství už dávno není o tom, co tvrdí učebnice začínajících novinářů: tedy že jde o odvětví žurnalistiky, které pouze informuje, tlumočí fakta a oznamuje. Už jen samotným „hrůzostrašným“ výběrem zpráv určuje, „co nás zajímá“. Souboj mezi seriozními a bulvárními médii se vede už od 19. století a mediálně zdatný čtenář by mezi nimi měl umět rozlišit. Svět je mnohem pestřejší a hlavně mnohem krásnější, než média popisují, neboť jak je psáno v úvodu, špatná zpráva je dobrá zpráva.
Dostat se do světa tištěných médií s dobrou zprávou není vůbec snadné. Editor ví, že lidé očekávají (neb se to tak děje už desítky let) v médiích špatné zprávy. Koho zajímá, že v Horní Dolné zrenovovali hřbitov. Ale kdyby ve stejné vsi někdo hřbitov zdemoloval, to by byla jiná. Hned by se začalo spekulovat, zdali za tím není nějaký extrémismus (aktuálně módní slovo) a nedej Bože, kdyby se ukázalo, že některý z poškozených náhrobků patřil židovskému zesnulému. Taky vás to napadlo? Že za tím bude nějaký neonacistický motiv? A proč by měl být? Co když je to jen náhoda? Co když vandalové rozbíjeli co jim pod ruku a pod botu přišlo?
Věc, která chybí čtenářům čím dál více, a čeho média využívají, je kritické myšlení. Tedy otázka PROČ? Nebo možná ještě častěji KDO Z TOHO BUDE MÍT PROSPĚCH. Jenže abychom si tyto otázky mohli klást, musíme k tomu být vedeni a mít dostatek informací. Jenže ty nám běžné, každodenní zpravodajství v záplavě hrůz nedodá.
Kdysi se říkalo, že někdo lže, jako když Rudé Právo tiskne. Rudé Právo už nelže, nicméně vliv mediální reality lze ukázat na příkladu (opravdu jsem si ho nevymyslel). Starší paní v rozhovoru s autorem těchto řádků řekla: „Mám strach vyjít z domu, aby mě nějaký uprchlík neznásilnil.“
Možná šlo o nadsázku, ale kde vzala slova „uprchlík“ a „znásilnění" ve zjevné souvislosti? Vezměme ji za slovo. Kolik znásilnění založených na etnickém původu žadatelů o azyl – tedy uprchlíků – registruje česká policie? Pokud nějaké ano (a i to je pouhopouhá spekulace), tak se domnívám, že půjde o čísla v řádu jednotek. Tedy mnohem méně, než je probíhajících vyšetřování znásilnění, které mají na svědomí občané ČR. A přesto se do této chvíle paní na ulici vyjít nebála.
Ano, takovou moc nad naším smýšlením, strachy a duševní pohodou má mediální realita. Dnes, více než kdy jindy, platí ono zprofanované: důvěřuj, ale prověřuj. Neboť médiím se důvěřovat nedá.
Takové to bylo mediální téma... a pije se dál
