Téměř třetina Čechů se nedomluví jinak než svou mateřštinou. Dříve narození se často stydí za to, že neovládají cizí jazyky a myslí si, že mladí jsou na tom v tomto směru mnohem lépe. Opak je pravdou. Jsme na tom s jazyky mizerně, ať je nám třicet nebo sedmdesát.
Generaci lidí, která měla ve škole povinnou ruštinu, se po roce 1989 nabízely dvě možnosti. Buďto se vrhnout do víru světa a intenzivně se nějaký další světový jazyk učit nebo navždy říkat: No jo, my neměli možnosti učit se anglicky jako dnešní mladí, my žili v blbé době. Každopádně všichni byli přesvědčeni, že jejich děti a vnukové už budou přinejmenším angličtinu ovládat skvěle. Realita v roce 2016? Vyhledavači pracovníků na pozice, v nichž je ovládání cizích jazyků nezbytné, si zoufají, že nejsou lidi. Cestovní kanceláře si libují, protože s nimi spousta lidí cestuje jen proto, že si kvůli špatné jazykové vybavenosti netroufá vyjet do zahraničí sama. A největší překvapení je, že mnozí dříve narození ovládají jazyky na vyšší úrovni než mladí, kteří se je učí už mnohdy od mateřské školky.
"Jazykové znalosti Čechů patří v porovnání s ostatními evropskými státy dlouhodobě k nejhorším. Například v evropském průzkumu z roku 2012 v aktivní znalosti angličtiny Češi zcela propadli a zařadili se až na poslední místo ze všech členských zemí Evropské unie. Průměr Česku nezvedla ani mladší generace, ta skončila třetí od konce," říký Olga Hyklová, majitelka a výkonná ředitelka společnosti AC JOBS, která vyhledává kvalitní pracovníky na určité pracovní pozice. Přitom až u tří čtvrtin pracovních nabídek je nyní podmínkou ovládání cizího jazyka, zejména angličtiny, němčiny a ruštiny.
"Například německy hovořící zaměstananci začínají být nedostatkovým zbožím" říká Martina Malečková z AC JOBS. "O studium němčiny v Česku dlouhodobě klesá zájem, přitom poptávka po kandidátech s němčinou je veliká. Strojaři nebo odborníci jiných technických profesí hovořící německým jazykem mohou sehnat práci v průměru do osmačtyřiceti hodiny," připomíná.
S uvedenými problémy souvisí situace z jedné pražské rodiny. Pětasedmdesátiletý Josef pochází z německé rodiny, takže němčinu ovládá od dětství. Nepřestal se jí věnovat ani za totality a protože byl odborníkem v oblasti elektrotechniky, díky tomu už tehdy často mohl cestovat do Německa a Švýcarska. "K tomu jsem se učil po večerech i anglicky. Když závod potřeboval uzavřít nějakou smlouvu nebo cokoli vyřídit se zahraničím, byl jsem žádaný. Nedělali mi problémy služebně vycestovat, přestože jsem nikdy nebyl v komunistické straně. Prostě jsem byl potřebný. Celý život jsem se snažil synovi i dceři vysvětlit, jak je důležité, aby studovali jazyky. Byl jsem šťastný, že moji vnuci se učí angličtinu i němčinu už od první třídy," vypráví. Nedávno se celá jejich rodina vypravila na dovolenou do Rakouska. A Josef zjistil, že je na tom z celé rodiny s jazyky nejlépe. "Vnuci mluví s neuvěřitelnými chybami. Syn vůbec nebyl schopen stvořit kloudnou větu. Zíral jsem. Jak je to možné, při možnostech které dnes mají? Mám dojem, že moje generace brala vše vážněji, vše jsme si museli vydřít. Oni sice mají jazyky ve škole, chodí do různých kurzů, ale pořádně se tam nic nenaučí," přemítá.
Je to zvláštní, ale je to tak. Mladá generace, o které si její rodiče a prarodiče myslí, že angličtinu či další jazyky ovládá perfektně, je ve skutečnosti schopna v cizím jazyce číst, poslouchat muziku, stvořit jednoduché věty. A to je tak všechno. Jenže to je málo. Firmy hledají uchazeče schopné dorozumět se více jazyky a Češi nejsou schopni poptávku uspokojit. Dvěma cizími jazyky hovoří necelých třiadvacet procent obyvatel Česka ve věku od osmnácti do devětapadesáti let, více řečí ovládá jen šest procent lidí.
Personalisté mají navíc zkušenost, že mladí lidé se často přeceňují a rozhodně své nedostatky nepřiznávají. Naopak, někdy je i záměrně zkreslují. "Řada kandidátů uvádí v životopise, že cizí jazyk ovládá lépe, než tomu ve skutečnosti je. S tímto problémem se setkáváme u každého třetího uchazeče. Dokonce i u absolventů vysokých škol jsou znalosti cizích jazyků nedostatečné. Z toho důvodu personalisté jazykové schopnosti uchazečů na pohovorech prověřují velmi důkladně," vysvětluje Olga Hyklová.
A další zkušenost. Dvě kamarádky, pětašedesátnice, si letos v červnu vyrazily k moři do Španělska. "Největší obavy jsme měly z toho, jak se tam domluvíme," říká Jana, jedna z nich, bývalá učitelka v mateřské škole. "Já jsem se kdysi učila německy, ale všechno se mi z hlavy vytratilo. Kamarádka umí pár slov anglicky. S tímto vybavením se cítíme značně méněcenné. Uklidnilo nás ale to, když jsme poslouchaly další lidi z našeho zájezdu. Mnozí byl výrazně mladší, ale nebyli se ani schopni domluvit při ubytovávání na recepci. Nejvíce mě ale překvapilo, že nás na letišti delegát cestovní kanceláře naložil do autobusu, ten nás vykládal u jednotlivých hotelů a nikdo nám nepomáhal s ubytováním a domluvou na recepci. Jenže my jely s cestovkou právě proto, že se samy nedomluvíme, v tom čekáme její pomoc," vysvětluje. Zážitek ji motivoval tak, že se od září přihlásila do kurzu angličtiny. "Chci získat aspoň základy. Chci dál cestovat, takže věřím, že i v mém věku ještě má smysl s angličtinou začít," říká. Motivaci má velkou i proto, že její stejně starý kamarád nedávno získal práci v jedné malé rodinné firmě. Hledali tam člověka, který by byl schopný telefonicky komunikovat se zákazníky v němčině. Ukázalo se, že pětašedesátiletý pán je na tom jazykově lépe než absolventi vysokých škol.
Copak nám z toho plyne? Že pokud máme v paměti zasuty nějaké památky po tom, že jsme se dříve cizí jazyk učili, není důvod se bát zkusit je zase vydolovat. Protože už víme, že ti mladí sebevědomí lidé, kteří se tváří, že anglicky mluví plynně, jsou na tom ve skutečnosti mnohdy podobně mizerně jako my.
