Nahlédnutí do budoucnosti
Ilustrace: pixabay.com

Nahlédnutí do budoucnosti

31. 7. 2016

Vracím se z první části dovolené. Protože mám ráda cestování vlakem, nejedu z Týna autobusem až do Prahy, nýbrž pouze do Tábora a odtud pokračuji vlakem. Někteří lidé to nemohou pochopit, ale je to už můj zvyk.

Vlak přijíždí z Českých Budějovic a je takřka plně obsazen. Podaří se mi spolu ještě s jedním pánem sehnat místo v kupé pro rodiče s dětmi. Tam sedí manželé středního věku se synkem. Začínám luštit sudoku, avšak už záhy zjišťuji, že tu bude rušno. Matka se překvapivě hned na úvod omlouvá, že syn je poněkud živější. Můj soused však za nás oba namítá, že vlastně je to kupé "pro ně", takže jsme rádi, že tu sedíme.

Chlapec mluví, tedy komunikuje, nepřetržitě. Nejsem na projevy malých dětí zvyklá a mám pocit, že mi brzy začne bušit v hlavě. Náhle se však přistihnu, že ten malý člověk upoutává mou pozornost. Podívám se na něj, odhadem mu jsou tak 4 roky. Umělec by řekl - Andělská tvářička. Světlé vlasy a velké a neskutečně modré oči. Psycholog by ho však rozhodně označil za hyperaktivní dítě. Nedělá žádné blbinky, nezlobí, nešije sebou, netahá rodiče, on se zkrátka o všechno zajímá a chce diskutovat, i když, jak se mi zdá, to vše už dopředu ví. Přitom ještě neumí číst, protože matka mu jednu chvíli předčítá cosi z komiksového sešitu.

V duchu rodiče trochu lituji, že si ani na chvíli neodpočinou, na druhou stranu však mají můj obdiv, protože synka neodbudou, neokřiknou a snaží se mít na všechno odpověď. Někdy to není úplně snadné. Vlak pojednou zastavuje. "Proč stojíme?", ptá se chlapec, jmenuje se Vítek. Rodiče se po sobě podívají a snaží se najít uspokojivou odpověď, že možná..., asi..., nejspíš..., ale syn to vyřeší za ně: "Protože máme červenou!" Začnou mi cukat koutky do úsměvu.

Před Prahou se sbíhají koleje z více směrů. Vítek sedí opačně, takže vidí dozadu. Upozorňuje, že se k nám připojil vlak. "Myslel jsem, že do nás narazí", uvažuje a dodává: "Úplně se mi zatřásla duše!"

Nevěřícně zírám! Matka mu, snad kvůli nám trochu omluvně, vysvětluje, že to se tak neříká, že snad by bylo lepší říct, že se mu sevřelo srdíčko.
To už mi nedá a hlásím, že já souhlasím s Vítkovým pojetím.

Duše! Ten malý kluk nejenže zná pojem duše, ale umí ho použít pro vyjádření svého hlubokého pocitu. Duše je pro jeho vnímání víc než srdce.
Indigové dítě? Nevím, nechci se pouštět do diskuse na toto téma. Přijíždím však do Prahy s pocitem, že se snad i v dnešních temných mracích začíná blýskat na lepší časy. A na důkaz toho se s Vítkem při výstupu hezky a zcela spontánně zdravíme na rozloučenou.

P. S. K tomuto příspěvku, jak jistě pochopíte, nemohu dát žádné osobní snímky. Tak jen několik pohledů na mou dovolenou v Týně.

 

 

 

 

glosa Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Várošová
Pěkně napsaný příběh Zuzko,dnešní děti jsou daleko zvídavější než ty naše a než jsme byly my.
ivana kosťunová
Ta fyzička je problém hlavně rodičů, kteří své děti nevedou ke sportu. A manuelně- to je i můj problém a jsem úplně jiná generace. A ne že by se naši nesnažili...
Karel Boháček
Duševně - psychicky jsou na tom určitě lépe, ale fyzicky a manuelně dost mizerně.
ivana kosťunová
Dnešní děti opravdu takové jsou, kladou otázky, nedají se odbýt polovičatou odpovědí. Zatímco svým dětem jsem řekla - půjdeme na zámek, na výlet, na plovárnu, atd.. svým vnučkám musím vysvětlit, proč zrovna tam, tam, nebo tam. A dělám to velmi ráda, s radostí pozoruji, jak uvažují, jak se nebojí formovat své názory a diskutovat.
Hana Rypáčková
Vážně moc hezky vystižené . Indigoé děti, děti jsou úžasné, nespoutané , opravdové a bez falše . Jen jim nepřistřihnout křídla. A mít čas na jejich otázky. Nelhat jim. Tak snadno se jim ublíží...A v Týně je hezky. I kočičkám.
Drahomíra Stínilová
Je to moc hezký postřeh. Děti nás často překvapí. Když jsem letos hlídala, jako každé léto, měsíc a půl vnučku, dostala jsem nové jméno. Často totiž říkám "Já se z toho picnu." A vnučka se mi jednou takhle zeptala: "Babi jak se jmenuješ?" Tak jsem jí překvapeně řekla moje celé jméno a ona na to : "Ne, tak ne, ty jsi Babi Pic." Moc dobře česky neumí, ale na tokové blbosti ji člověk užije.
Jiří Libánský
Jen člověk s citlivou duší umí takové jemné příběhy vnímat a vyprávět. Zuzana umí.
Elena Valeriánová
Zuzko, to je tak milý příběh, krásně lidský. Ano, znám taky takového jednoho zvídavého človíčka. Můj vnouček. Od mala žasnu, co on všechno ví. Ale souhlasím, je to s nimi náročné.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.