Seděla u stolu blízko okna a rozhlížela se zvědavě po sále. Co ji to jen napadlo jít s těmi dvěma třeštidly na venkovskou tancovačku. Zrovna ona a na tancovačku. Alena s Věrou se doslova bavily jejím zakaboněným kukučem.
„Tak už toho nechej, poslechneš si hudbu, pokecáme a bude ti líp,“ těšila ji Alena.
„Musíme toho využít, když nás chlapi pustili,“ přidala se Věra.
Sál byl ještě poloprázdný, hudebníci ladili nástroje, housle zněly trochu falešně, ale zdálo se, že to nikomu nevadí. Chvíli po osmé začala hudba hrát svižnou polku. Viděla, jak se Věra zavrtěla, vášnivě ráda tancovala.
Kdysi ve škole spolu začaly chodit do tanečního folklorního kroužku a tato vášeň kamarádku provázela pořád.
Tak, jak to na venkovské zábavě obyčejně chodí, hudebníci nejdříve vyhrávají prázdnému parketu, než se první odvážlivci odhodlají nést svou kůži na trh, neboť všichni jsou si dobře vědomi, že je zdrbne půlka vesnice.
Netrvalo dlouho a taneční parket se pozvolna zaplnil. Věra s Alenou se už také vznášely v kole a Eva seděla a koukala na ně. Těm to ale sluší, pomyslela si s maličkým háčkem závisti. Ani si nevšimla mladíka, který se dokolébal, zřejmě v nějakém podivném tanečním rytmu, k jejich stolu. Napřáhl ruku a slovy „pojď na parket, kotě“ ji vyzval k tanci. Usmála se a do ryčné hudby (proč musí být hudba vždy hlasitá, až to rve ušní bubínky) jen zakroutila odmítavě hlavou. Mladý muž na ni nechápavě civěl, pak trochu zbrunátněl a začal se vehementně dožadovat tance. Zrovna, když hudba dohrála, zvýšeným hlasem, posilněn vypitým alkoholem, jí začal poněkud obhrouble nadávat. Ale to už u stolu stála Věra s Alenou, než však stačily něco mládíkovi říct, zjevil se tam také jeden z pořadatelů.
„Copak Slávo, máš problém?“ Zmíněný Sláva se lesknoucím zrakem nejdříve podíval na pořadatele, aby ho znovu upřel na tu husu, co mu dala košem. Ale to už ho pohledný pořadatel v hasičské uniformě, vyšší od Slávy dobře o hlavu, bral kolem ramen a odváděl od stolu.
„Já vám říkala, že sem nemám chodit, mohla jsem ležet na chatě a hezky si číst!“ obrátila se Eva na kamarádky.
„Prosím tě, snad tě jeden vesnický buran nerozháže,“ vyčetla ji Alena.
„Holky, všimly jste si, jaký to byl fešák?“ zasněně pronesla Věra.
„Kdo?“ ozvala se Eva současně s Alenou.
„No přece ten hasič, ten pořadatel,“ převrátila oči v sloup Věra.
A pak se všechny tři rozesmály.
„Jo, kdyby tě tak slyšel tvůj Venca, ten by ti to vytmavil,“ smála se kamarádce Alena. Eva si trochu povzdechla, jo byl to fešák a co z toho. Zatřepala blonďatou hlavou, jako by si ty myšlenky chtěla vyhnat z hlavy .
Hudba začala hrát a u jejich stolu se zjevil právě ten, o němž byla před chvíli řeč.
„Mohu se na chvíli k vám posadit, děvčata?“ zeptal se s úsměvem.
Věra přikývla za všechny tři. Odsunul si židli a posadil se zády do sálu. Netrvalo dlouho a pro dívky si přišli tanečníci. Když jeden požádal o tanec Evu, pohledný pořadatel mu řekl, že slečna je tam s ním.
Hudba hrála a oni dva seděli a poslouchali. Eva přemýšlela, co to znamená, a čekala, co se bude dít. Nezdálo se, že by mladý muž chtěl jít tancovat.
„Omlouvám se, že jsem se k vám tak vetřel, jsem Pavel a nechci, aby vás někdo ještě otravoval.“ řekl s úsměvem.
„Eva a děkuji,“ odpověděla mu v rozpacích. Viděla, jak se kamarádky dívají k jejich stolu a významně zvedají obočí.
I přes hlasitou hudbu si začali povídat. Snažil se ji rozesmát historkami o dvou tanečních párech, co na parketu předváděly šílené taneční kreace. Prý je to tak na každé zábavě, tancují až do úmoru a obyčejně si cestou domů ustelou hned za hospodou. Je to už takový místní folklór.
Čas rychle ubíhal a Eva už byla z toho sezení docela unavená. Když se holky vrátily ke stolu, tak si Alena její únavy hned povšimla, byla vždy vnímavější. A rozhodla.
„Žabky, jedeme domů!“ „Co blbneš, vždyť ještě není ani jedna?“ protestovala Věra. Věděla však, že je to marné. Slíbily Evě, že když bude unavená, pojedou domů. Pomohla tedy Evě vstát od stolu a to už jí Pavel podával obě francouzské hole, které do té doby vyčkávavě stály za okenním závěsem. Eva to vůbec nečekala. A tak se jen smutně na Pavla podívala a říkala si v duchu, tak už se vypař. Tak jako každý. Jsi přece pořadatel, máš povinnosti. Pavel jen ustoupil stranou, aby jí udělal uličku, a šel s nimi k východu. Eva se těžce opírala o hole a opatrně dělala nemotorné kroky. Pavel jí šel po boku, Alena s Věrou byly předvoj. Než vyšli do temné noci, zachytil ji za loket a zeptal se „Mohl bych tě ještě vidět? Teda jestli nikoho nemáš?“
Eva se na něj podívala a jen záporně zakroutila hlavou. „Ne, nechci, to nemá cenu,“ odpověděla potichu.
To už před ní zastavil červený opel s Věrou za volantem. Alena otevřela dveře a pomohla jí nastoupit. Pavel stál jako opařený, odmítnutí nečekal. Zavolaly na něj dobrou noc a auto odfrčelo do tmavé noci jen spoře osvětlenou ulicí. Stál a díval se za mizejícími světly a věděl, že to blonďaté stvoření byl jeho osud.
♥
Eva ležela v houpací síti a snila nad otevřenou knihou, kterou měla jako kamufláž.
„To je divné, před dvaceti minutami jsi byla na třiadvacáté straně a jseš tam pořád. Spíš nebo co?“ ozvala se nad ní Věra až sebou Eva trhla.
„Jen jsem se zamyslela.“
„Jo, od té sobotní zábavy jsi pořád nějaká zamyšlená. A už je to víc než týden!“
„ Co pořád máš? Pojedu domů, už se tady nudím.“
Než ji stačila Věra odpovědět, zastavilo u branky auto. Obě svou pozornost upřely na muže, co z auta vystupoval.
„Kdo to jen může být, my někoho čekáme?“ ozvala se Alena, která ležela na rozviklaném zahradním lehátku. Chalupa stála na samotě, tak nebylo pochyb, že dotyčný jde k nim. Teda, pokud se nejde zeptat třeba na cestu.
„Haló, je někdo doma?“
„Holky, to je ten hasič!“ vyhrkla překvapeně Alena.
„Co asi tady chce?!“ významně položila otázku Věra a vykročila k brance.
„Hledáte někoho?“ zeptala se příchozího, jako by ho nepoznala. Ale mladý muž se jen usmál v odpověď.
„Hledám, Evu.“
„Jó,“ protáhla Věra to kratičké slůvko „tak to jste ji už nejspíš našel. Tak to pojďte dál.“ zvala ho otvírajíc nízkou branku.
♥♥
Léto se přehouplo do podzimu, chalupa na samotě již dávno osiřela. Okénka byla pevně zavřená dřevěnými okenicemi, na trvalkovém záhoně smutně klonily hlavičky podzimní jiřiny spálené prvním mrazem.
V supermarketech v nedalekém městě se vše zbláznilo, mikuláše a čerty vystřídalo právé vánoční šílenství. I když do vánoc zbýval ještě celý měsíc.
Pomalým krokem jde po chodníku mladá žena, opírající se o francouzskou hůl. Pravou ruku ji pevně svírá ve své dlani vysoký muž.
Eva a Pavel.
Nahlížejí do vánočně laděné výlohy, jejich oči se v odrazu okenní tabule setkají a oni se na sebe usmějí. A přece stačilo tak málo, aby se jejich srdce nesetkala. Odmítnutí, uraženost.
Jenže Pavel se nevzdal. Dívka se smutnýma očima mu nešla z hlavy. Oklikou se dopátral, kdo to vlastně je. A pak zjistil i její příběh. Autohávarie, kdy málem přišla o život a zůstaly jí jen oči pro pláč. Dítě, které se nikdy nenarodí, a viník nehody nezraněn, jenž ji zbaběle pár měsíců po nehodě nechal. Našel si novou lásku, která nepotřebovala k chůzi francouzské hole. Více jak tři roky trvalo, než Eva začala chodit, chodit a žít. A pak se nechala přemluvit na venkovskou tancovačku.
A dál už to znáte.
