Na kontě pět knížek a na hřbetě přes osm křížků. A přesto čilý a píšící. Jak k podobnému stavu dospět? Odpovídá bývalý novinář a současný spisovatel Jaroslav Haidler.
Jaroslav Haidler má za sebou kus pěkně pestrého života. Zažil První republiku, protektorát, komunistické Československo i současnou zastupitelskou demokracii. Jako novinář se vždy držel základního žurnalistického pravidla: nikomu nestranit. Možná proto že ho jeho spolustraníci odsoudili na 3,5 roku za to, že dobře dělal svou práci. Z novináře se stal „kriminálník“, po amnestii zelinář a po revoluci v roce 1989 šéfredaktor Severočeského regionálního deníku a editor magazínu Koktejl. Právě tam jsme se potkali poprvé. Dnes jde o autora beletrizované literatury faktu nedávno poctěného cenou Miroslava Ivanova v kategorii autorů literatury faktu za dílo „Očkovaný satanem".
Beletrizovaná literatura faktu. Co si pod tím máme představit?
Narodil jsem se roku 1933. To je dobré vědět, aby bylo jasné, proč se zabývám dobou začínající v druhé polovině 20. století; tedy od konce druhé světové války až v podstatě po dnešek. Je to doba, kterou jsem prožil a o které samozřejmě vím nejvíce. Zabývám se událostmi, jež jsou buď démonizovány, nebo naopak upozaďovány či zkreslovány. Žil jsem v německém prostředí, měl jsem samozřejmě i židovské kontakty, a to vše se jistou měrou v mých knihách vyskytuje. Psát beletrizovanou literaturu faktu znamená vycházet ze skutečného historického faktu a kolem něho vytvořit příběh, jak by se mohl odehrát.
Jaká je to vlastně práce – psát knihu.
Psát knihu je něco jako vylézat na vysokou horu. Člověk hledá, čeho by se zachytil. Po dopsání mám úžasný pocit, jak se mi ten výstup podařil. Pak ale nastává to nejdůležitější; jak sehnat nakladatele? A když už se to podaří, tak čekat, zda po knize sáhne čtenář. Při vydání mé první knihy Jobova zvěst mi hodně pomohl ilustrátor Oldřich Jelen, který měl známosti v nakladatelství Lidové noviny. Ačkoli si myslím, že jde o dobře napsanou knihu, tak se moc výtisků neprodalo. Musíš mít šikovného distributora a člověka, který dělá PR, tedy stará se o to, aby knížka vešla do povědomí. Navíc jsou podle mého knihy hodně drahé.
Platí Tě nakladatelství?
Mohli bychom rozebírat knihu po knize, ale v zásadě se dá říct, že jsem nikdy nic nedostal. Nějaké platby mi chodí od svazu autorů, ale část peněz jsem musel do nakladatelství dát z vlastního. Například v posledním případě šlo o zhruba dvacet tisíc, které jsem si připlatil za to, aby kniha vyšla v tvrdých deskách. Ale mě nejde ani tak o peníze, ty si do hrobu nevezmu, jako o to, aby se mé knihy dostaly mezi čtenáře. Aktuálně bych rád vydal knihu v Rusku. Většina příběhů se točí kolem Stalina, stalinismu a sebranky ve vrcholném sovětském komunistickém managementu. Všichni chtějí vydávat v Německu či někde na západě. Proč to nezkusit na východě – zvláště když se jedná o Slovany.
Opravdu si myslíš, že je možné s takovými příběhy prorazit v putinovském Rusku?
Rozhodně bych to rád zkusil. Navíc si myslím, že informace z našich médií Rusko zbytečně démonizují. Dočítáme se jen negativní zprávy, jakoby se tam nedělo nic pozitivního, nebyla žádná kultura.
Kolik toho denně napíšeš?
To je různé, někdy nic a někdy odstavec. Na každé knížce strávím zhruba tak rok. Pro mě je důležité mít dobrý titulek, vědět o čem chci psát a hlavně mít dobrou první větu. Ta musí čtenáře oslovit, udivit. Například moje prvotina začíná větou: Lavrentij Pavlovič se dvaadvacátého prosince 1947 k polednímu cítil, jako by ho vytáhli ze sudu s vodkou. To už jsem věděl, že budu psát o Berijovi (Lavrentij Pavlovič Berija byl sovětský politik, jeden z vykonavatelů Stalinových čistek). Existují totiž 3 možnosti jeho smrti. První: popraven bez soudu, druhá: popraven na základě rozsudku. A ta třetí, kterou naznačuje jeho syn ve svém deníku, je, že se mu podařilo utéct. To mě zaujalo. Když tohle znám, začíná se mi děj rozebíhat a postavy, stejně tak jako dialogy, se rodí během psaní a já vůbec nevím, jak to bude pokračovat a jak to dopadne. Nejkrásnější pro mě je ten proces zrodu knížky. Ale vždycky se snažím udělat konec tak, aby nezvítězilo zlo. U mého předposledního titulu Očkovaný satanem, což je mimochodem částečná autobiografie, je tím zlem komunismus.
Ačkoli jsi sám vstoupil do strany, tak komunismus považuješ za zlo.
Jako novinář jsem měl v Průboji na starosti bezpečnost, prokuraturu a soudnictví. Byl jsem svědkem mnoha vykonstruovaných procesů. Například v Liberci byl člověk jako špion odsouzen za to, že na základě nějakého náčrtku vyzradil princip atomové pumy. Přitom nebyl fyzikem a v době, kdy se měl činu dopustit, byl proces štěpení jádra všeobecně známou záležitostí. Při rehabilitačních procesech jsem se dozvěděl o takovém nelidském chování, že z toho šel mráz po zádech. A teď k tvé otázce. Do strany jsem vstoupil v roce 1967. Tehdy už se probouzelo Pražské jaro a já si myslel, že opravdu nastává čas, kdy dojde k nějaké změně a já nechtěl stát stranou. Tenkrát už se i na Vysokém učení marxismu-leninismu mluvilo o tom, že vedoucí úloha strany je neudržitelná a návrat k tržnímu hospodářství je nutný. Do toho ale za rok k nám vpadla vojska Varšavské smlouvy a nastala obrovská deziluze. Takže jsem odešel na vlastní žádost. Nezavřeli mě za to, že jsem opustil stranu, ale že jsem vyzradil státní tajemství.
Jaké?
Na Střekově (Střekov – čtvrť v Ústí nad Labem) byla pošta. Zavolal mi člověk, že na střekovské poště je skříň, která nemá zadní stěnu. Do ní se vkládá pošta, přicházející od „závadových“ lidí. Z ní ji bere příslušník StB, obálku rozlepí, přečte, zalepí a vrátí. Takto získané informace se pak používaly k nátlaku a vydírání. Díky své práci v rámci soudů jsem měl kontakty u Veřejné bezpečnosti, takže jsme s příslušníkem zašli na zmiňovanou poštu. A fakt, skříň, která neměla stěnu, zakrývající průchod do další místnosti, jsme skutečně objevili. Po nezákonné činnosti tam zůstal jen stolek s křesílkem a neumytý hrneček od kafe. Ten článek se jmenoval RENTGEN, protože to byla přezdívka oné inkriminované činnosti. Druhý článek, jenž byl součástí obvinění, měl titulek ABY SE MINULOST NEOPAKOVALA vycházel z rehabilitačních procesů. Dostal jsem tři a půl roku nepodmíněně za zveřejnění nepravdivých údajů. Přitom i v minulém režimu bylo otevírání pošty nezákonné. Odvolal jsem se ke krajskému soudu. Tehdejší předseda trestního senátu Jan Meloun vynesl zprošťující rozsudek s odůvodněním, že nebyl spáchán trestný čin. Tehdejšímu krajskému tajemníkovi KVKSČ se rozsudek nelíbil a tak se odvolal k Nejvyššímu soudu. Ten zrušil rozsudek Krajského soudu a já si šel na půl roku posedět na Bory. Tři roky mi z výkonu trestu umazala amnestie Ludvíka Svobody, který byl zvolen prezidentem na jaře roku 1968.
Je ti přes osmdesát, jak se ti daří držet se takhle při síle
Základem je nezakrnět, a to jak tělesně, tak fyzicky. Chodím na delší procházky. Jednak abych tělo udržoval v kondici, a navíc se mi při nich dobře přemýšlí. Stejně tak je nutné trénovat hlavu, Luštím
křížovky. Nestalo se mi, že bych nevyluštil tajenku. Na noc si vymyslím tři slova, která si pak ráno vybavuji. Snažím se si je tak vybavovat za celý týden. Mimo jiné si tak člověk obnovuje znalosti a tedy i mozkové synapse. Znova jsem se v rámci počítačového kursu vrátil k němčině. A hlavně jde o boj s vlastní leností. Člověk by spal. Ale já každé ráno cvičím. Klidně ti to můžu ukázat.
Jaroslav Haidler se pustil do cvičení a já si uvědomil, že jsem vlastně mnohem línější a s mnohem menším tahem na branku než on. A to že jsem rychlejší a mladší na to nic nemění.
