Bylo to v období, kdy jsem opět hledala nějakou zajímavou a dobře placenou práci. Narazila jsem na inzerát, že příjmou někoho do muzea voskových figur. Hurá, to by bylo něco pro mne. Je to úplně nové a u nás ještě ne obvyklé muzeum. Tam budou určitě krásné zážitky, bude to jistě příjemná práce.
Nikdy jsem se nebála dělat něco nového, něco se naučit, něco zažít. Hned jsem se tam běžela podívat. Muzeum mělo být na Praze 1, v Melantrichové ulici. Bylo však ještě ve stavu rozestavěném, ale nové pracovníky už nabírali. Přijímal mě takový důležitý a arogantní mladík, který ani nebyl schopný vysvětlit, v čem by moje práce spočívala. Snad taková průvodkyně a člověk, který by ručil za správný chod muzea a vlastně ho i střežil před případným poškozením a udržoval ho v chodu, včetně mechanických přístrojů. Mně to bylo jedno, já jsem tu práci chtěla, já jsem se na ni těšila a byla jsem tedy přijata.
Muzeum se otevíralo v březnu, roku 1997 a byly jsme přijaty čtyři. Já, v pokročilém středním věku, jedna ve věku podobném, jedna mladá dívka a jedna ve věku důchodovém. Nevím, jak jsem zapůsobila na našeho mladého šéfa, ale určil, že budu pro tuto skupinku vedoucí, a dal mi vlastně celé muzeum i ty pracovnice na starost. Já jediná jsem znala kod bezpečnostního zámku, což znamenalo, že jsem odcházela poslední a nedej bože kdybych zaspala, protože beze mne by se muzeum neotevřelo.
Večer jsem musela celé muzeum projít ( a malé opravdu nebylo), zjistit, jestli se tam někdo nepovolaný neukryl, a některým figurínám, už nevím proč, jsem musela nasadit na hlavu takovou kapuci. V tom přítmí to bylo docela strašidelné, a než se mi podařilo zavřít, seděl mi v zádech takový divný pocit.
V pokladně začala pracovat maminka herečky Báry Štěpánové. Byla to taková veselá kopa, za kterou jsem vždy zaběhla, když jsem to dole nemohla vydržet kvůli nedostatku kyslíku. Také jsem v pokladně musela někdy zaskakovat. Bářina maminka měla stejnou postavu jako dcera, a tak když se rozhodla vystavit své velké, krásné poprsí do okénka pokladny, hned jsme měli větší návštěvnost (hlavně pánskou). Muzeum totiž přes všechny svoje klady velkou návštěvost nemělo. Bylo to snad tím, že bylo zastrčené v průchodu a také reklama nebyla skoro žádná.
Byla to škoda, protože bylo opravdu krásné. Vcházelo se do něj po širokém schodišti, pokrytém červeným kobercem, hluboko do přízemí. Tam už nás uvítal Rudolf II, alchymistická dílna z té doby, Skot, Rabi Löwi, Golem. Nepamatuji si již po těch letech všechny postavy, a tak vyjmenuji jen některé - Jan Hus, Jan Žižka, kouzelník Žito, Marie Terezie, Božena Němcová, Jan Neruda, Antonín Dvořák, Smetana, prostě se tam střídaly různé tématiky. Nahoře na nás čekal i Miloš Forman.
Postavy vytvořil ryze český tým, složený ze špičkových sochařů a vizážistů. Byly tam nádherné interiéry starého města pražského, poznali jste zde různá středověká řemesla a celá expozice byla doplněná velice působivými zvukovými i světelnými efekty.. Expozice byla rozdělena do tří tematických celků.
1. Slavné osobnosti.
2. tribuna diktátorů (Stalin, Lenin, Hitler atd.)
3. multimediální celek "Praha mystická" autora PhDr Radúze Činčery - tzv. optický kaleidoskop, který byl ojedinělou prezentací filmového materiálu. Pomocí zrcadel a zadní projekce vznikla před divákem fantastická podívaná, kde na imaginární kouli vzniklo bezpočet malých, zmnožených promítacích pláten.
Pokračování příště.
