Julie, Julča, Julinka

Věřím na mnoho neobyklých zvířecích schopností, které jim dávají sílu přežít, které jim pomůžou v případě nouze vyhledat svého zachránce. Tomu se pak většinou dokážou i nějak odvděčit.

Zachráncem zvířecích ztracenců, léčitelem i kamarádem, který za léta, co se známe, pomohl už pěkné řádce opuštěných zvířat, je určitě starší pán, my říkáme v žertu kastelán, který spravuje a udržuje naši chalupu v jižních Čechách, pan Láďa. Jemu by mohli za roky života poděkovat nejen psi, kocouři, kuna, tchoř, morče, mýval, ale i několik andulek, zebřička, straka - a slepice.....

Ta, která se objevila asi před třemi nebo čtyřmi měsíci v blízkosti chalupy, chodila po frekventované cestě, kde jí rozhodně hrozilo nebezpečí v podobě projíždějících aut, včetně kamionů z blízké cihelny. Pan Láďa se samozřejmě rozhodl ztracené slepičce pomoci. Spolu s kamarádem ji zahnali do zahrady a začali se shánět po majiteli. V okolí se k ní však nikdo nepřihlásil, nikomu nechyběla, a tak nakonec našla na chalupě nový domov. Dostala jméno Julie - Julča, Julina.
Pojmenovaná zvířátka se většinou záhy stanou domácími mazlíčky a i králíci nebo drůbež přestanou být považováni jen za zvíře pro užitek, které navíc jednou skončí na talíři "svého" člověka.
Zpočátku bázlivá Julina rychle zdomácněla, procházela se po dvoře, hledala si potravu - a ochotně přijímala nabízené pochoutky od svého zachránce. Dva pánovi přátelští starší "voříškové" si na ni zvykli a rozhodně by jí neublížili. Julina, jako správná slepice, odměňovala svého pána světlehnědými vajíčky.

K mírumilovným domácím psům přibyl však během návštěvy Láďovy přítelkyně její jezevčík. Ten se v žádném případě nemínil kamarádit. Julině byla tedy vyhrazena uzavřená část zahrady za bývalou stájí, kam pes neměl přístup. Až jednou...
Snad někdo z přítomných na chalupě nezavřel u Julininy ohrádky řádně dvířka, nebo se jezevčík Tadeáš protáhl někde plotem  - překvapená a vyděšená slepička se sotva mohla bránit. Pes jí zle potrhal kůži na hřbetě. Pravděpodobně by každý jiný hospodář v takové chvíli ukončil slepici milosrdnou ranou trápení. Pan Láďa se však okamžitě odhodlal k pokusu slípku zachránit.  Nůž, dezinfence, antibiotická mast.... nakonec poranění pořádně stažené obvazem. Julina se ani nebránila, snad právě cítila, že se všechno děje pro její záchranu. Po nějaké době se stalo to, s čím by asi nikdo nepočítal - poraněná kůže i s peřím přirostla. A po další době Julča snesla zase vajíčko. Odměnou jí byly různé dobroty, jen aby se brzy vzpamatovala.
Když jezevčík se svou paní odcestoval, mohla Julina chodit volně po dvoře i po zahradě, jak se jí zachtělo. Ale chalupu, kam se občas zatoulala na návštěvu, opouštěla nedobrovolně.

Přišly prázdniny, tedy doba mého každoročního příjezdu na chalupu. Od pana Ládi jsem si vyslechla Julinčin příběh. Ochočená slípka se začala kamarádit i se mnou. Brzy nato přijela i Láďova přítelkyně a s ní samozřejmě i jezevčík. Julka našla útočiště zase ve své ohrádce, kde jí nic nescházelo. Stalo se však, že pán dvířka pouze přibouchl a nezamknul, takže se pes opět dostal dovnitř. Než hospodář přiběhl, chytil Tadeáš Julku za křídlo tak, že jí překousl kost. Tady bylo na první pohled jasné, že oddělené křídlo nesroste, jako předtím přirostla kůže, a proto byl nad Julinkou, která se navzdory úrazu ještě pohybovala a dokonce i něco sezobla, vyřčen ortel: Konec. Pan Láďa přinesl špalek a sekyru, ale sám by to nedokázal, proto se chystal zmizet, ať Julku zprovodí ze světa jeho přítelkyně. I tu však v poslední chvíli  opustila odvaha a najednou navrhla celé ulomené křídlo, které bezvládně viselo, odříznout. Vždyť v záchranářských stanicích často poraněné odchycené ptáky z přírody taky takhle zachrání. Znovu přišla na řadu dezinfekce, mast a tentokrát také řádně ostrý nůž. A Julinka po celou dobu držela, jakoby cítila, že je to její jediná šance na přežití.
Druhý den ráno jsme se šli na ni podívat do budky, kde odpočívala, s obavami, že to snad nemohla přežít....avšak ona překvapivě žila.
Po odjezdu psího vetřelce začala slepička zase pomalu vycházet ven a pouštěla se s chutí i do kousků masa, o které se s ní dělili domácí psi i naše pražské kočky.

Pan Láďa svatosvatě slíbil, že Julinka zůstane na dožití, i když po takovém úrazu už asi vajíčka neponese.
Uplynuly dva týdny a jednoho rána na mě ze dvora volal, ať se jdu na něco podívat.  V ruce držel světlehnědé vajíčko.

Pro všechny čtenáře, kteří také mají rádi zvířata, přidávám informaci, že od úrazu k dnešnímu dni má Julka na kontě už přes 40 snesených vajec. Tak se tedy projevila na jedné straně lidskost a na druhé vůle k životu. A mně už jen zbývá popřát slepičce Julince další život v klidu. Určitě si ho zaslouží.