Kdo nezažije, neuvěří nebo také: Náš zákazník, náš pán už dávno neplatí...
Na jaře jsem zde uvedla příspěvek o srazu 9.A. třídy po 50. letech od ukončení školní dochízky. Třídní srazy organizuji již hodně dlouho. Vloni v dubnu jsme se na srazu dohodli, že se budeme scházet častěji, tedy každý rok. Z naší třídy už pět lidí odešlo na druhý břeh. Původně bylo domluveno, že se budeme scházet druhou sobotu v září, ten víkend ale bývají v Berouně Hrnčířské trhy a také jeden spolužák měl fotbalové utkání svých žáčků. Proto jsem zvolila až sobotu 17. září.
S měsíčním předstihem jsem se telefonicky domluvila s vedoudím restaurace Na Květnové v Praze 8-Ďáblicích. Pan Lomoz mně důrazně kladl na srdce, zda budeme večeřet, aby nemusel zbytečně dlouho držet kuchaře v kuchyni. Nikdy na srazech se nestalo, že bychom neměli večeři. Poslední upřesnění jsme udělali 12. září s tím, že nás bude 12, budeme večeřet, na přípitek sekt, na stůl pár oříšků a hlavně chceme uzavřený prostor na zastřešené terase.
Už v roce 2010 jsme tady měli sraz třídy po 45ti letech. Bylo nás 14 a na terase to bylo moc prima, jídlo bylo chutné, maximální spokojenost. O tři roky později místo na terase bylo obsazené, tak jsme se museli spokojit s místem v koutě lokálu. Bylo tam nakouřeno, hluk, ale přesto všechno se sraz vydařil. Vloni v dubnu jsme sraz po 50ti letech domluvili kousek dál, v Praze 8 - Kobylisích.
Nastal den D, den po úplňku, prvni deštivý den po úporných vedrech. Trochu jsem měla zlé předtuchy, že něco nebude dobře.
Před půl pátou jsme přišli ve dvou do restaurace, na terase nás vítal prostřený stůl pro 12 osob, na 4 talířcích buráky, kešu, mandle, brambůrky, příbory, skleničky na přípitek. Za chvíli přišla Lila a dlouhou dobu jsme byli ve třech. Usoudili jsme, že nám bude stačit jen jedna láhev sektu a to zobání na talířcích o polovinu snížíme. Bylo mi smutno, že nikdo další nepřišel, ale než jsem se nadála, byli tu skoro všichni. Jen jeden pan učitel malinko zmeškal, takže už jsme přiťukávali a tedy i pro něj jsme vyšetřili skleničku. Po přípitku následovala píseň Gaudeamus igitur v podání pana učitele Černého, člena Hlaholu. Pak už jsme si předávali slovo dokola, každý řekl, co se za uplynulé období stalo nového.
Naše milovaná paní učitelka Eva Chodová (v květnu t.r. jí operovali čtyřnásobný bypass srdce) přinesla v krabici úžasně dobrý zákusek. Požádala mě, abych poprosila o dezertní talířky a lžičky. Za chvíli je servírka donesla a s ním lístek na 50 kč za umytí.
Dortík jsme s chutí snědli, oba učitelé se omluvili, protože museli odejít dříve. Požádala jsem paní servírku o jídelní lístky, bylo asi za 10 minut půl sedmé.
Za chvíli přišla a pravila: "Jídelní lístky Vám nedonesu, protože jste si měli obejdnat mezi 16 - 18 hodinou a kuchař už jde domů." Nevěřila jsem tomu, co říká, přišlo mi to jako špatný vtip. Odpověděla, že takový dostala příkaz od vedoucího, ale já jsem tu větu slyšela poprvé od ní. Bylo mně do breku a tak se ptám, zda můžeme něco jíst. Nabídla nám studený raut, a to utopence, gothaj s cibulí a naložený hermelín. No, co dodat, když se nechce, tak to nejde a kde je vůle, tak se cesta najde. Ale tady nebyla ani vůle ani se nechtělo. Přitom v celé hospodě bylo u jednoho stolu asi 7 chlapů a pak při odchodu u dalšího stolu asi 5 lidí a u nás na terase seděli dva mladí.
Z toho rozčilení jsem snědla sáček kešu a otevřela jsem i mandle, které tam ani neměly podle pana vedoucího být. Hned jsem je musela vyplivnout, protože byly žluklé. Tak to bylo další kapka do pohárů hořkosti. Mandle jsem reklamovala, neplatila a hromadný účet jsem zaplatila přesně na korunu = 315 Kč (sekt + oříšky) a rovněž svůj účet za kávu, sodu a aperolspritz jsem zaplatila zcela přesně.
Ptala jsem se paní servírky, zda nepotřebují vydělávat peníze, že přeci jen těch 9 lidí by si dalo večeři a měli by tržbu. Na to mi nedokázala odpovědět. Zrovna tak nepochopím, že by v lednici neměli šunku, sýr, okurky, vejce, rajčata, papriku, aspoň mohla být studená mísa. (Mimochodem, pan kuchař se tam pohyboval až do 19 hodin.)
Vúbec bych si nepomyslela, že takováto trapná situace může nastat. Odcházela jsem před 20. hodinou naštvaná, bezmocná a hladová. Jela jsem do Nuslí ke kamarádce a tam jsem si teprve dala dobrou večeři.
Jak byste se zachovali v takové situaci?
(Další fotografie můžete vidět v mé galerii)
