MADEIRA - NEJEN OSTROV KVĚTIN
Jakmile se letadlo vzdalovalo od okraje evropské pevniny a stoupalo nad oceán, postupně mizela světýlka na zemi. Přes kulatá okénka na palubě byla vidět jen tma. Pasažéry čekal noční přelet na ostrov Madeira, vzdálený zhruba 1 000 km jihozápadně od Lisabonu. Jejich Boing potřeboval ke zdolání této trasy přesně jeden a tři čtvrtě hodiny. Jarka věděla, že je nemine přistání na jednom z deseti nejnebezpečnějších letišť světa. Nikterak ji tato skutečnost neznepokojovala. Evě však raději před cestou děsivou informaci nesdělila. Bylo jí sice jasné, že se jen tak ničeho nezalekne, ale proč malovat předem čerta na zeď, že? Pohodlně si sklopila opěradlo, Eva udělala totéž a obě se snažily usnout.
Přistání hladké, zavazadla připutovala v pořádku, důvod k úsměvům. Naše dobrodružky prošly letištní halou, před níž stála celá řada taxíků, vypadající jak dlouhá žluto-černá housenka. Byly předem rozhodnuty noční taxislužbu využít. Jejich první ubytování na ostrově bylo záměrně jen pouhé 2 km od letiště, v Santa Cruz. Když s nimi řidič zastavil u hotelu, označeném 4****, nejprve protestovaly, že nejsou na správné adrese. Ony neměly objednaný žádný luxus! Taxikář počkal, až se Jarka vrátí z recepce. Ukázalo se, že vše je v nejlepším pořádku, a jsou již očekávány. Objednané ubytování však mělo být na tuto noc v jiném bloku nižší kategorie a jen bez jídla. O nefunkčnosti původního objektu se dozvěděly až zde na místě, proto následovala příjemná kompenzace. Za původní nižší cenu obdržely služby vyšší kategorie. Pro ně to znamenalo nejen lepší pokoj, ale i poukázku na konzumaci snídaně formou bohatých švédských stolů, aniž by musely cokoliv doplácet. Inu, na Madeiře vědí, jak si naklonit klienty.
Dopolední procházka po ostrově směřovala přes malé náměstíčko v Santa Cruz směrem k Atlantiku. Sluneční paprsky tančily ve vlnkách oceánu a ten je na oplátku za ty něžné dotyky doprovázel nejjemnějšími melodiemi ze svého úžasně širokého repertoáru. Eva s Jarkou velmi intenzivně prožívaly tuto nádhernou změnu oproti deštivému počasí uplynulých dní. Štěstěna jim byla na Madeiře náhle nakloněna úplně ve všem. Pomalým krokem vyšlapovaly po promenádním chodníčku, na němž se opakovaly obrazce, šikovně poskládané z dlažebních kostek, které znázorňovaly místní symboly jako loď, kormidlo, kotvu, kompas, sluníčko, palmy. Užívaly si tu pohodu, která panovala v předsezónním období. Posadily se na lavičku pod palmami na okraji pláže a zasněně pozorovaly to pohádkové představení, ozvučené usmířeně šumícím oceánem. Barvy všudypřítomných květin měly širokou škálu odstínů i vůní a dotvářely kulisu ráje.
Poklid byl přerušen hukotem, který nezůstal bez povšimnutí. Přiblížilo se letadlo, které zde hodlalo přistát. Část letiště byla odsud na dohled. Pilot dosedl a zmizel se svým strojem za skálou. Eva prohodila: „víš, že jsem nedávno někde četla, že jakési letiště na Madeiře patřilo k nejnebezpečnějším na světě, protože z jedné strany oceán, z druhé strany skály! Ale zlepšilo se to prý, když přistavěli nad vodu jakousi rampu, aby se prodloužila rozjezdová, či přistávací dráha.“ „To si pamatuješ správně. Ty sloupy nad silnicí, kam se díváme – to je právě ono“, pravila Jarka a pokračovala: „Vzhledem k tomu, že bezpečně vím o jediném letišti na tomto ostrově a je to právě to, kde jsme včera v noci přistály. Evo, nechtěla jsem Tě děsit předem, víš, proto jsem se o ničem nezmínila“. „A vidíš, ani já jsem Ti neprozradila dopředu, co vím“, opáčila Eva. Obě rozesmála vzájemná ohleduplnost.
Odpoledne se přesunuly k autobusové zastávce. Ta byla šikovně umístěna přímo před jejich hotelem. Pokračovaly běžným linkovým autobusem do hlavního města Funchal. Byl klimatizovaný a velmi pohodlný. Řidič zajížděl do několika malých vesniček, což jim vůbec nevadilo. Naopak, prohlížely si z oken nejen neobvykle zajímavou krajinu, ale i místní obyvatelstvo. Překvapilo je, jak hustou sítí silnic je ostrov protkán. Ty se klikatily nahoru do hor a zase dolů do hlubokých údolí porostlých bohatou vegetací. Viděly pod sebou vysoký most, na který po chvíli přijely, aby vzápětí zmizely v tunelu. Pak už se objevil Funchal. Bílá zvonice kostela jim už dávno před cílem prozradila místo, kde musí vystoupit. Věděly, že jejich ubytování je přímo v centru, vedle kostela, asi 150 m od autobusové zastávky. Tak to se povedlo, nemusely se ani nikoho na nic ptát, šly najisto ke „svému“ objektu. Polohou pensionu byly nadšeny, stejně jako vycházkou do nejbližšího okolí. Bylo jasné, že se mají na co těšit.
Pokračování v dalším, již 6. díle "Portugalskem na vlastní pěst" s podtitulem: Madeira - všehochuť zážitků
Odkazy na dřívější díly s těmito podtituly:
1.díl: Na startu velké cesty...
2.díl: Ujetý vlak nás přece nerozhází
3.díl: Do Porta nejen za portským vínem
4.díl: Porto je jedinečné
5.díl: Madeira - nejen ostrov květin
