Úryvky:
V Paříži je krásně, i když prší. Natož když je pěkně. Tehdy byl navoněný letní den. Hledali jsme Rue Séguier, když se před námi vyhoupla z auta překrásná mladá žena. Byla jak vystřižená z Colletina románu. Závoj jí oči neskrýval a na zápěstí zvonilo zlato náramků. Přechvěla se kolem nás v obláčcích vůně…… (vzpomíná J.Seifert po padesáti letech) a pokračuje….
Sbohem Paříži. Už nikdy nebudeš tak krásná. Když jsme se vrátili do Prahy, bylo nám asi dvacet pět let a měli jsme v očích nadšení. A touhy! Škoda jen, že jsme si tehdy jen málo uvědomovali přítomnost svého štěstí. Žel, to se pozná, až je už všechno pryč. (Jak prostě a poeticky dovedl tenhle úžasný člověk vyjádřit prostou životní pravdu.)
Podobných ukázek z knížky Všecky krásy světa bych mohla tady vypsat nespočet. Když Seifert v určité době totality nemohl vydávat, dal se alespoň do sepisování vzpomínek z jeho života. Kniha vyšla už několikrát, ale pokaždé byla brzy rozebrána. Já vlastním bohužel vydání z roku 1982, které se trochu liší od vydání porevolučního. Ale to tak nevadí. Jsem vtažena do doby předválečné, do příběhů tehdy mladé, nám známé, umělecké generace.
Kdykoliv dočtu nějaký román a nemám před spaním kam oči položit, otevřu knihu Včecky krásy světa kdekoliv a nikdy nezklame. Čte se jako jeho myšlenky „A je to k smíchu, neboť všecky věci jsou na světě krásné…
Trochu jsem se rozpovídala, protože Jaroslava Seiferta miluju už od té doby, co mi maminka v dětství recitovala jeho verše ze stejnojmenné knížky. Vždycky přitom plakala, zvláště v pasážích vzpomínajících na maminku. Já se přidávala, i když tenkrát jsem to tak trochu nechápala.
Mimořádného básníka, který kdysi pronesl –Ale poezie-medový měsíc kape sladké šťávy do kalichů květin, jsem chtěla připomenout nejen, ale i, protože koncem září uplynulo sto patnáct let od jeho narození.