Když se dědeček necítí být dědečkem

Omlouvám se za opožděnou reakci, ale musím se toho mladého dědečka zastat. I když se na čundru nastydnul, přesto má stále právo na to, aby si o trávení svého volného času rozhodoval sám. Určitě v životě zažil mnohokrát, že něco musel a hrozně moc se mu nechtělo. Tak alespoň v 52 si může dělat věci po svém. Jsem vdova a s manželem jsme byli oba dva v pohodě, protože jsem celý život tolerovala jeho lásku k fotbalu, i když jsem se ho nikdy neúčastnila. A proč taky, když mne fotbal nebaví. Měli bychom být k sobě více tolerantní, co říkáte?

Také si nemyslím, že dvaapadesátiletý muž musí být zákonitě dědek...ačkoliv, když vidím některé daleko mladší muže po cestách do práce kolem sebe, tak mám dojem, že ti už se staří narodili. Je to u každého jinak. Oslovení "babi" nebo "babičko" mi opravdu nevadí, je to tak, jak to má být, i když se jako babička necítím:-) Nejsem ta hlídací bába, co by si mladí představovali, ale občas také pomohu - v rámci svých možností a svá 4 vnoučata miluji, je s nimi legrace a vzájemně si máme co dát...máme se rádi a je to hezký pocit.

Máme pět vnoučátek a jsme oba šťastni nikdy by nás nenapadlo ,aby nám vnoučátka říkala jménem jsme hrdí když zavolají babičko, dědečku i když těm malým dvouletým to jde zatím ještě hůře.

Zcela souhlasím s Hankou R. Manželova maminka vždy říkala, že manžela (čili mého tchána) začali synové zajímat, až se s nimi dál hrát fotbal. :-)))

Lidský věk se prodlužuje, takže považovat dvaapadesátiletého muže za dědka není na místě - vždyť má před sebou ještě řadu let v pracovním poměru a jeho záliby? Pro mne vypadají naprosto přirozeně. Vnoučata nemám, a i když mi je už poněkud více roků, oslovení: babičko! bych nebrala. Doufám, že mí žáci, se kterými ve škole hrajeme na kytaru a zpíváme písničky k táboráku, mě za babičku nemají.

Oni dědečkové potřebují vnoučátka trochu povyrostlá....

Tak v naší rodině je dědeček velmi vážený a milovaný, máme dvě berušky - už školačku ve druhé třídě a skoro pětiletou. Když se narodila Verunka, ta starší, tak to byla veliká sláva, i když děda trochu smutně poznamenal, že to měl být raději kluk. Do poslední chvíle jsme nevěděli, kdo se narodí, ani podruhé to bylo překvapení. Jsme moc rádi, že ty holčičky máme a já jsem velice pyšnou babičkou. Když Verunka začínala mluvit, říkala mi babyko...pak už jí to šlo a jsem babička. S dědou je možná větší legrace, ale se mnou se zase učí různé věci - kutíme, pečeme, apod. Nikdy by mne nenapadlo, aby mně vnučky říkaly jménem, jak to znám z okolí, protože ta paní se necítí být babičkou....

Za sebe takovou situaci posoudit nemohu. Ale pan Láďa, který nám v Týně spravuje chalupu, je několikanásobný dědeček, dokonce i "nepravý" pro vnoučata své nynější přítelkyně. Jeho dědečkovská role však vždy byla a je dost jiná než jezdit s kočárkem. V průběhu let, když jeho vnuci vyrůstali, s ním vždycky brzy začali dělat na chalupě různé činnosti, tedy většinou pracovní. Jsou to vždy děti pracovité a ochotné a dědu mají v tomhle za příklad. Myslím, že v tomhle jsou muži hodně odlišní od žen a vůbec to neznamená, že svá vnoučata nemají rádi. Třeba jen dávají své city najevo jinak.

Já dědečka chápu. Taky bych jel raději na čundr. Akorát bych si dal pozor abych nenastydnul. Nemyslím si, že jedinou činností prarodičů musí být nutně poskakování kolem vnoučete a šišlání na něj. Na procházky po parku nechodím a na motorkářské srazy či punk-rockové koncerty bych vnoučata netahal. Dělat z dvaapadesátiletého muže v klidu doma dožívajícího stařečka, to je už tak trochu předčasná příprava na jeho důstojný skon.

To naše vnoučata mají štěstí na toho nejbáječnějšího dědečka. Je trpělivý a jak si umí hrát! Ještěže je takový, mají jen jednoho. Asi před rokem to naše nejmladší vnučka, tehdy tři a půl roku, spravedlivě rozdělila. Dědeček bude Honzíčkův a ty babičko moje a máme každý něco. Dědečka se víc stydi, když se vidíme po delší době. A ten váš muž neví o co přišel. Já bych mu ten čundr pěkně osladila! :-)