Na odvoz i trabant dobrý (5. část)
FOTO: archiv autorky

Na odvoz i trabant dobrý (5. část)

5. 10. 2016

Vlastnit dopravní prostředek v době, kdy jsem učila na vesnici, kam tehdy autobus příliš často nejezdil, bylo někdy docela výhodné, avšak nejen pro mne, jako majitelku auta a řidičku, ale i pro mé, též dojíždějící, kolegy, včetně našeho ředitele. Odmítnout nebylo možné, protože jsem odvoz dostávala jako pracovní nebo i branný úkol. Zato jsem si pak mohla vyúčtovat proplacení cesty, což bylo tak za cenu spotřebovaného benzínu, takže platilo ono známé: Nula od nuly pojde!

Tehdy - ještě roky před Listopadem - byla na školách povinná občasná branná cvičení: buď s dětmi v rámci vyučování nebo mimo vyučování, všichni zaměstnanci školy. Zřejmě se musely na příslušná místa nahlásit i termíny cvičení, aby mohli pracovníci z okresního odboru zkontrolovat, zda ta či ona škola nešvindluje (stejně jsem ředitele podezřívala, že je z přilišné horlivosti na jednu takovou večerní akci pozval).

K dopravě přespolních sloužila tedy naše auta, a protože nás bylo asi šest, musela jsem kromě kolegy s moskvičem vyjet i já s trabantem. Mladší kolega Pavel sice také jezdil s trabantem, ale ten patřil jeho otci, takže by nemusel být kdykoliv k dispozici.
Nevím, jaká byla představa nadřízených v tomto směru, protože jsme předem o branném cvičení nikdy informováni nebyli.  Docela dobře někdo z nás nemusel být doma, nebo si mohl po večeři dát trochu alkoholu (vysedávání v hospodě vůbec nepřipadalo v úvahu), nebo nemusel mít řidič právě v nádrži dostatek benzínu. Ale všichni nadřízení měli asi pocit, že k takové situaci prostě nedojde! Mobily v té době u nás ještě nebyly, a tak jsme se svolávali výjimečně telefonem, častěji ale jeden pro druhého v malém městě podle plánu doběhl.

V ten večer jsem se zvlášť těšila na odpočinek, neboť po pracovním dnu jsem ještě skládala do kůlny uhlí, které mi odpoledne přivezli. Žádný pomocník doma nebyl, ze sousedů jsem nechtěla nikoho žádat, protože za uhlí už jsem vydala dost (ale co, byla jsem mladá holka a práce jsem se nebála). Po chvíli však přiběhl kolega sdělit mi neočekávaný příkaz: dostavit se neprodleně do školy, je svoláno branné cvičení a při něm se měří čas příjezdu od vyhlášení akce. Takže měření času už v tu dobu neúprosně běželo! S nastoupivším kolegou Pavlem, ve starých manšestrákách a řádně špinavá od uhlí, sedla jsem do trabanta a tak jsme odjeli do školy. Časový limit jsme nesplnili, a když jsme se blížili ke sborovně, zjistili jsme tam kontrolu z okresu. Pavel v posledním okamžiku odložil za dveřmi láhev s jakýmsi alkoholem, kterou pár dní předtím dovezl z NDR a která měla sloužit k přípitku na zdar našeho cvičení.

Nejdříve jsme si museli co nejrychleji připravit rekvizity podle našich funkcí. Pavel byl požární hlídka a vyzvedl si potřebné ze skladu CO. S vysloužilou ruční stříkačkou, která, zavěšena na krku, připomínala zbraň z druhé světové války, a s helmou, vypadající obdobně, podobal se německému vojákovi z dokumentárního filmu, což vyvolalo záchvat nežádoucího smíchu. Já jsem měla splnit svou funkci zásobovače, ale večer ve škole samozřejmě nic k jídlu nebylo, tak se mě ve školní kuchyni pokusily zachránit přítomné kuchařky alespoň bedničkou jablek. Kdyby byli přítomni i žáci, vyšel by z poskytnutého "zásobování" na každého kousek asi velikosti křížaly.

Po úvodních činnostech jsme, shromážděni ve sborovně, byli zkoušeni z branné přípravy. Kolegyně Alena vysvětlovala, co by udělala v nějaké neobvyklé situaci, a protože nebyla v realitě, odpovídala, že jako zavolá...že jako někoho upozorní, že jako bude poslouchat informace, až už ji kontrola okřikla, že nedělá nic jako, nýbrž co udělá ve skutečnosti.
Mne se na nic neptali, bednička s jablky byla asi dostačující...

Po odjezdu kontroly vypili účastníci cvičení dovezenou láhev - mně do druhého dne, kdy už jsem nejela s autem, samozřejmě neschovali ani kapku.
Doma na dvoře na mě ve tmě čekaly poslední dva - tři kýble uhlí.

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(4.8 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lubomír Müller
Vzpomínka, která vyvolává úsměv, ale nikoliv nostalgický. Pěkné, svižné, osobně dokumentární a krásně čtivé, Marcelo. Líbilo se mi, bylo by příjemné všechny ty díly "seriálu" číst jednou jako knihu.
Alena Tollarová
Kdo byl někdy v Lovosicích, tak ví, že před třemi školami vedle sebe byl park a v něm podzemní chodby-kryty. Tam nás občas při vyučování nahnali. Teda vždy jsme my děti šly ulít rády. Jinak pochoďáky s půlkou cihly v chlebníku. Už nevím, jestli se povinná zátěž kontrolovala ...
Jiří Libánský
Článek se mi moc líbí. Tak se omlouvám, že jsem dal málo hvězdiček. Člověk se blbě náhodou nechtěně dotkne displaye a už jsou tam hvězdičky a opravit to nejde. Marcela píše hezky. To už tak asi mají asi holky Pivcovic v rodině. :-) . My jsme tak dramatické branné cvičení neměli. Z Karlína jsme jeli s chlebníkem a maskou tramvají na konečnou do Hloubětína. Tam jsme na palouku si zkusili nasadit masky. Učitelé ze dvou švihadel udělali na zemi kruh, do kterého jsme se trefovali granátem. Asi z pěti metrů. Tedy naprosto nesmyslně. Poté jsme snědli svačinu a jeli do školy vrátit masky.
Hana Rypáčková
Nějak tak si to pamatuji. Ten rozpis, kdo koho svolá /bez telefonů/ a kdo co a koho ...Jasně, že si z toho všichni dělali šoufky a nějaké ta lahvinka na leknutí se objevila. Na pochoďáku s dětmi to zajišťoval zástupce ředitele a maskovaná lahev se hledala jako poklad. Děti s pláštěnkami a pytlíky na nohou...To všechno odnés čas... Že nějaký kolegáček nepomohl..Řekla sis? A s alkoholem- v napjatých situacích se alkohol nesleduje...
Jana Šenbergerová
Tak takové cvičení jsem nikdy nezažila. U nás se o všech vědělo aspoň den dopředu. Bydlím vedle školy, byla bych první na ráně. Aspoň že se vám to uhlí "samo" sklidilo. :-)
Zuzana Pivcová
Zasmála jsem se, tím spíš, že si na některé Tvé venkovské kolegy ještě docela dobře pamatuji. Člověku se dnes už ani nechce věřit, jaké formálnosti se mnohdy musely provádět a vykazovat. Nedovedu si představit, že by toto opravdu mělo být co platné za stavu ohrožení. V resortu obrany je však stav pohotovosti dodnes. Ba víc než dřív.
Libor Farský
To je zajímavé. My jsme na SŠ měli branná cvičení vždy celá škola se všemi studenty a byla to cvičení v terénu. Tedy pochod "kamsi" - cíl znal jen velitel (učitel předmětu Branná výchova), který různé třídy objížděl na motorce a dával dílčí pokyny. Např. pochodovat jako vojenský útvar, vlevo hleď, vpravo hleď, vojenský pozdrav, ohlášen nálet - vyhledat úkryt, nasadit plynové masky, další cíl podle mapy, kterou dostal velitel útvaru - učitel. Vzpomínám na průšvih přesluhujícího učitele - starého pána v důchodu. Rozpršelo se a on pochodoval s deštníkem. Našeho generála zřejmě naštvalo, že musel jezdit na motorce. ZŘEJMĚ NEMĚL DOST PENĚZ NA TRABANTA.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.