Vlastnit dopravní prostředek v době, kdy jsem učila na vesnici, kam tehdy autobus příliš často nejezdil, bylo někdy docela výhodné, avšak nejen pro mne, jako majitelku auta a řidičku, ale i pro mé, též dojíždějící, kolegy, včetně našeho ředitele. Odmítnout nebylo možné, protože jsem odvoz dostávala jako pracovní nebo i branný úkol. Zato jsem si pak mohla vyúčtovat proplacení cesty, což bylo tak za cenu spotřebovaného benzínu, takže platilo ono známé: Nula od nuly pojde!
Tehdy - ještě roky před Listopadem - byla na školách povinná občasná branná cvičení: buď s dětmi v rámci vyučování nebo mimo vyučování, všichni zaměstnanci školy. Zřejmě se musely na příslušná místa nahlásit i termíny cvičení, aby mohli pracovníci z okresního odboru zkontrolovat, zda ta či ona škola nešvindluje (stejně jsem ředitele podezřívala, že je z přilišné horlivosti na jednu takovou večerní akci pozval).
K dopravě přespolních sloužila tedy naše auta, a protože nás bylo asi šest, musela jsem kromě kolegy s moskvičem vyjet i já s trabantem. Mladší kolega Pavel sice také jezdil s trabantem, ale ten patřil jeho otci, takže by nemusel být kdykoliv k dispozici.
Nevím, jaká byla představa nadřízených v tomto směru, protože jsme předem o branném cvičení nikdy informováni nebyli. Docela dobře někdo z nás nemusel být doma, nebo si mohl po večeři dát trochu alkoholu (vysedávání v hospodě vůbec nepřipadalo v úvahu), nebo nemusel mít řidič právě v nádrži dostatek benzínu. Ale všichni nadřízení měli asi pocit, že k takové situaci prostě nedojde! Mobily v té době u nás ještě nebyly, a tak jsme se svolávali výjimečně telefonem, častěji ale jeden pro druhého v malém městě podle plánu doběhl.
V ten večer jsem se zvlášť těšila na odpočinek, neboť po pracovním dnu jsem ještě skládala do kůlny uhlí, které mi odpoledne přivezli. Žádný pomocník doma nebyl, ze sousedů jsem nechtěla nikoho žádat, protože za uhlí už jsem vydala dost (ale co, byla jsem mladá holka a práce jsem se nebála). Po chvíli však přiběhl kolega sdělit mi neočekávaný příkaz: dostavit se neprodleně do školy, je svoláno branné cvičení a při něm se měří čas příjezdu od vyhlášení akce. Takže měření času už v tu dobu neúprosně běželo! S nastoupivším kolegou Pavlem, ve starých manšestrákách a řádně špinavá od uhlí, sedla jsem do trabanta a tak jsme odjeli do školy. Časový limit jsme nesplnili, a když jsme se blížili ke sborovně, zjistili jsme tam kontrolu z okresu. Pavel v posledním okamžiku odložil za dveřmi láhev s jakýmsi alkoholem, kterou pár dní předtím dovezl z NDR a která měla sloužit k přípitku na zdar našeho cvičení.
Nejdříve jsme si museli co nejrychleji připravit rekvizity podle našich funkcí. Pavel byl požární hlídka a vyzvedl si potřebné ze skladu CO. S vysloužilou ruční stříkačkou, která, zavěšena na krku, připomínala zbraň z druhé světové války, a s helmou, vypadající obdobně, podobal se německému vojákovi z dokumentárního filmu, což vyvolalo záchvat nežádoucího smíchu. Já jsem měla splnit svou funkci zásobovače, ale večer ve škole samozřejmě nic k jídlu nebylo, tak se mě ve školní kuchyni pokusily zachránit přítomné kuchařky alespoň bedničkou jablek. Kdyby byli přítomni i žáci, vyšel by z poskytnutého "zásobování" na každého kousek asi velikosti křížaly.
Po úvodních činnostech jsme, shromážděni ve sborovně, byli zkoušeni z branné přípravy. Kolegyně Alena vysvětlovala, co by udělala v nějaké neobvyklé situaci, a protože nebyla v realitě, odpovídala, že jako zavolá...že jako někoho upozorní, že jako bude poslouchat informace, až už ji kontrola okřikla, že nedělá nic jako, nýbrž co udělá ve skutečnosti.
Mne se na nic neptali, bednička s jablky byla asi dostačující...
Po odjezdu kontroly vypili účastníci cvičení dovezenou láhev - mně do druhého dne, kdy už jsem nejela s autem, samozřejmě neschovali ani kapku.
Doma na dvoře na mě ve tmě čekaly poslední dva - tři kýble uhlí.
