Přibývá bezdětných seniorů

Jak se budou děti eventuálně starat o své staré rodiče je z velké části o jejich výchově, aby poznaly, co je rodina a rodinná pomoc. Moje maminka samozřejmě šla pomáhat v nemoci své matce, mé babičce, tak, že u ní v jiném městě 1/2 roku žila i se mnou, chodila jsem tam i do školy, a starala se o ní do smrti. Já se o svou matku také automaticky starala , chodila jsem jí uklízet, později jsem jí každý den vařila jen pro ni jídlo, jinak nechtěla jíst. Teˇjsem už ve vyšším věku já a potřebuji občas vypomoci - dovést těžký nákup, odvést k lékaři do krajského města, vnučka se mi" stará" o mytí oken. V naší rodině je to samozřejmostí, nikdo o tom nemluví jako něčem nepřirozeném. Když měly moje dcery malé děti, vypomáhala jsem jim s hlídáním, někdy i s finanční pomocí. Teď mi to vracejí.

V dnešní době ani jedno dite. Chci apelovat na mlaďý lidí ať si nepořizujou deti nebo chcipnou hlady.

Děti nejsou zárukou pomoci ve stáří, myslím si, že je na každém jak se rozhodne. Mít děti, počítat s tím, že se o staré rodiče budou starat, je podle mě dost krátkozraké. Už jenom proto, že staří lidé mají svoje vrtochy a ne každý na ně má nervy. Někteří staří lidé jsou čertovy obrázky a nezabít je znamená stát se svatým na zemi.

Někdo nechce, je to jeho rozhodnutí , kterého může na stáří litovat. Někdo nemůže z jakéhokoliv důvodu . Je to opravdu jen a jen soukromý život dotyčných a nikomu do toho nic není. I my co máme vnoučata, při dnešní šílené uspěchané době, na tom budeme s péčí podobně , jako ti bezdětní, postarat se včas o sebe, jak nejlépe to půjde. A zájem dětí, jako velký bonus k tomu. Určitě nechci být nikomu přítěží.

Kdysi jsem někde četla takové "moudro": jedni rodiče se postarají o deset dětí, ale deset dětí se nepostará o jedny rodiče. Tak trochu to asi platí, ale ne ve všech rodinách. V dnešní hektické době si nedovedu představit, že bych žádala od dětí nějakou dlouhodobější péči. A taky mě nikdy nenapadlo uvažovat o tom, že bych děti neměla. Rozhodnutí zda ano či ne, je jistě každého soukromá věc. Jen by měl trochu uvážit, co to pro něho bude znamenat v budoucnu.

Stačí jen doplnit nadpis "Přibývá bezdětných seniorů" ...kterým nemá kdo, právě z důvodu bezdětnosti, financovat z odvodů sociálního pojištění starobní důchody. V roce 2020 stát odklání z dividend rodičů - důchodců, kteří vychovali tři a více dětí 50,7 miliard korun ve prospěch bezdětných důchodců. V době, kdy odejdou silné ročníky ze 70. let se přerozdělování zvýší 3,3 x na částku 167 miliard korun (částka je bez započtení inflace). Východisko? Bezdětní si musí uspořit na zajištění svého stáří právě ty peníze, které ušetřili na výchově dětí.

Mít nebo nemít děti je právo a rozhodnutí každého člověka, kterému je to od přírody dáno, že je mít může. Někdy holt zasáhne příroda, někdy životní peripetie. Já jsem rád, že jsme je se ženou měli už těsně po 20 narozeninách...o to více si nyní můžeme užívat vnuky a vnučky. A spoléhat na to, že se o nás nkdo postará.....to není dobrý nápad. Vždy se to může zvrtnout a proto platí, že každý je zodpovědný za svůj život od doby, kdy dospěl a začal žít svůj samostatný život, až do konce. Recept na to není, je krásné, když okolnosti i vztahy v rodině fungují dobře a odcházející člen rodiny není sám v těch chvílích a je o něj dobře postaráno, ať rodinou, nebo se rodina aspoň postarala o vhodné místo na dožití, pravidelně jej navštěvuje a je v kontaktu. Pokud děti nejsou, je správné, když se stárnoucí člověk postará o místo vhodné k dožití...ale je to samozřejmě jen jeho věc.

Už jako mladá jsem věděla, že děti mít nebudu – to jsem asi mohla, ale byly tu jiné zdravotní důvody. Nikdy jsem naštěstí nemusela řešit otázku, co dělat, když partner dítě chce. Proto teď nelituji, že je nemám. Snad si ve stáří poradím i bez nich. S pomocí rodiny, jejíž jsem součástí, a přátel.

Je snad logické, že přibývá bezdětných seniorů, když jako senioři nechtěli mít děti. Kdo děti chtěl a nemohl je ze zdravotních důvodů mít, ten si dítě adoptoval. Jedna spolupracovnice, když měla 36 roků a její manžel 30, mi řekla, že si nebude dítětem kazit postavu, teď se manželovi moc líbí. Na to jsem jí odpověděla, že kdybych měla sepsat kecy, které muži říkají ženám v poloze horizontální, vyšlo by to na obsáhlejší román, než Vojna a mír. Dnes mají oba přes padesát, starají se o psa a on často navštěvuje hospodu. Mít nebo nemít děti je každého svobodné rozhodnutí, to je pravda. Ale vdát se a nemít děti, není to proti přírodě a Pánu bohu? Takové kecy, jak jedna paní píše, že si lidi pořizují děti proto, aby jim vydělávali na sociální dávky? Nevěřte na duchy. To si jen zdůvodňuje to, že je neměla a nechtěla.

Někdy jsou asi sobečtí rodiče, hlavně matky. Proto já nemám své vlastní děti. Vím, o čem píši. Je to tak trochu i moje chyba. Sám jsem svou matku miloval, téměř ve všem jsem ji poslechl... Byla to chyba. Jako malého jsem byl na několik let "odložen" k její matce - k babičce (matka musela do práce), pak se s ní rozhádala a tak jsem přišel o člověka, kterého jsem měl rád víc než matku. Neustále jí něco vadilo, zejména mladé dívky (ty se dle ní chtěli pouze vdát a nic nedělat). Zase jsem "chápal". Když mi bylo 27 a chtěl jsem se oženit, tak intrikovala tak dlouho, až jsem svou dívku opustil (to byla můj největší omyl, dnes bych to neudělal). Tehdy jí vadilo téměř vše, zejména to, že jsem si chtěl vzít podnikový byt a bydlet samostatně. Vždy argumentovala tím, že máme velký dům a tak proč ještě byt...Následně jsem matce pomáhal s péčí o její tchýni, pak o její matku, o mého otce..... Roky utíkaly a utíkaly a já jsem svoji matkou vždy "chápal". V 52 letech jsem se oženil. Bylo to po dlouhodobé známosti. Matka se s tím nesmířila a v podstatě nás bere jako cizí. Moje manželka je pro ni ta, která jí ukradla syna. Když jsem jí sdělil, že se budeme brát, tak její první věta byla: "Nepočítej v žádném případě s tím, že Ti půjdu na svatbu". Jak řekla, tak učinila. V domě nám nedovolila dělat žádné úpravy. Nakonec jsme si koupili byt. Přišly Vánoce. Manželka jí nachystala vše, co matka měla ráda. Když jsem se matky ptal, kdy jí mám k nám přivézt, tak následovala chladná odpověď: "Nevím, co bych asi u Vás dělala...". Tak to někdy je. O matku se starám, ona bydlí ve velkém domě sama. Každý den jí nosím jídlo, poklízím atd... Ona dokáže celo dobu co tam jsem mlčet. Tak mě trestá za to, že jsem se oženil. A já strádám v podstatě třikrát: 1) nemám děti 2) matka o kterou se starám mě a moji paní neuznává 3) v mládí jsem dal přednost matce před dívkou, se kterou jsme plánovali společný život a děti....