Po smrti Káji jsem tak trošku zanevřel na seznamování po netu, ale kam se jednou čert vrtne, tam je konečná. No, to si pište, že jsem zase čuměl do obrazu a hltal vzkazy od potencionálních uchazeček na místo vedle mě. Jedna mě zaujala, tak jsem si ji hezky rozklikl – měla tam o sobě vypsáno naprosto vše, až moc… A šup, odpověď letěla k ní.
Obligátní psací zahřívací kolečko – kdo jsem, co jsem, kde a co dělám… I já byl zvídavý, takže den se sešel se dnem a my se setkali na nábřeží u Vltavy. Přicupital sympatický pucek, ale ke své výšce docela pravidelný, byla vysoká skoro jako já, kus ženský, pod brejličkami to zamrkalo a ona rázně řekla:
„Ahoj, tak mě tu máš. Alena.“
Jejda. Ve mně hrklo, tohle jméno z dřívějška moc dobře znám. Ale zklidnil jsem se, dal jí pusu na čenich – a kam půjdeme…
„Romčo, já dělám průvodkyni, za chvíli tu mám skupinku Němců, tak jim ukážu centrum, můžeš jít s námi. Pak jdeme na Tyrše, na večeři s plavbou po Vltavě. Jdeš s námi?“
„Já?“ váhavě jsem odvětil.
„Neřeš to, buď nad věcí, klídek,“ uzavřela to Alena a popošli jsme kousek dál, kde už stepovala skupinka v důchodovém věku z Německa.
„Guten Tag, meine Lieben…“ Já na to: Ahoj, jak se máš. A zamával jsem rukou na pozdrav. Usmáli se na mě a šli jsme poznávat Prague. Alena cizinecky rozmlouvala o historii, šli jsme na židovský hřbitov, profrčeli kolem divadla, povídala něco v tom smyslu vlevo Praha, vpravo Praha, vpředu dokonce taky Praha a za námi zbytek Prahy jakbysmet. Začal jsem se svou zkomolenou němčinou taky blekotat nějaké fráze, a Němci dokonce i věděli, o čem. Až jsem se divil, co ze mě německy padá za věty.
„Buď nad věcí, ukaž, že na to máš, já to neřeším,“ řekla Alena. A tahle slova později opakovala snad za každou třetí větou.
Došli jsme jak kolona pěších k velké lodi, co se pyšnila názvem TYRŠ. Tam už na ty milé Němce čekali s plnými stoly, byly tam i jiné skupinky a také průvodci, co se znali s Alenou… Němci se uložili ke stolům a baštili, my v podpalubí, v hloučku průvodců, jsme jim z té bašty hezky ujídali, a jak nám to všem pěkně šlo a chutnalo.
„Kam večer jdeš?“ zeptala se Alena.
„Domů. V pondělí nastupuju do nové práce, tak si chci sobotěnku a neděli ještě užít.“
„No a nechtěl bys, až přistaneme, jet se mnou ke mně a domů se vydat až ráno? Mám ráno na Hradčanech další skupinu, tak tě hodím domů autem.“
„A proč ne. Souhlas.“
Plavidlo prošmejdilo Vltavu a já zjistil, že z té lodě je vidět tak akorát prdlačka. Střechy budov, nábřeží – a to je vše. Jediný, co bylo vidět, byl Vyšehrad, Hrad, budovy přímo na nábřeží… Ale to, co je dál, to už ne. To když vylezu na Petřín, tak vidím víc. Loď po dvou hodinách šmrdlání po vodě sem a tam přirazila bokem k pevnině, Němci se nacpali do autobusu, který tam na nás čekal, a odvezli jsme je do hotelu. Pak jsme jeli Aleniným autem k ní domů. A problém na světě. Mňau.
Celou cestu povídala, jak je nad věcí, abych nic neřešil, prý má syna ve věku 19 let, ale že není jako každý, prý je to inteligentní kluk, fešák, holky na něj letěj, žádnej blbec… Není doma, ale zato jsou doma kočky.
„Nevadí, Ali, já měl taky kočku,“ odpověděl jsem bezmyšlenkovitě.
„To jsem ráda, protože já to neřeším, já je zbožňuju, jsou to moji miláčci. Mám rodinný barák, tak uvidíš, jaké jsou.“
„Ty jich máš víc?“
„No jo, jsem taková kočičí máma. Jak nějaká přijde, tak jí dám najíst, napít a už u mě zůstane. Ale oni jsou stejně venku celej den a chodí domů až večer.“
„A kolik jich máš?“
„No uvidíš, neřeš to, buď nad věcí.“ A byli jsme u baráku v řadové zástavbě. Zamykala auto a mlela dál pusinou.
„Sousedi jsou někdy na mrtvici z kočiček, ale to je můj pozemek, tak to neřeším.“ Strčila klíč do zámku, zámek cvakl, dveře se otevřely, Alča vešla a já za ní málem omdlel…
Z chodby se vyvalil šílený, ale šílený ostrý čpící kočičí puch. U bot mě vítala asi dvě kočičí hovínka a mezi tím voda. Byl jsem upozorněn, že si mám dát boty někam nahoru, jinak se mi do nich do rána vydělá kocour. Alča přišla do kuchyně, tam ještě větší puch, položila tašku a zavolala:
„Haló, miláčkové moji, už jsem doma a přinesla jsem vám baštu. Tak kdepak jste, prdelky moje?“ Mňauuu, tady jsem, paničko…
Fakt nekecám, ze všech koutů baráku se do kuchyně, já to počítal, seběhlo 23 koček a koťat, z toho bylo 5 kocourů.
Mňoukalo to, vrnělo to, smrdělo to, hopsalo to po stole, po lince, zkrátka miláčkové na zastřelení. Alča rozbalila snad dvě kila plátků salámu a konzervy pro kočky a jala se jim dělat baštu.
„Sedni si v obýváku, než je dokrmím, a pak si dáme ještě něco k jídlu.“ Šel jsem do obýváku sledován asi šesti mňoukajícími tvory. Obývák byl velký, na zemi plovoučka, v rohu veliká telka a proti ní sedačka. Jinak totálně prázdno, kromě všudypřítomných loužiček, hovínek rozťapaných po podlaze a plno chlupů na sedačce, kam jsem si hodně opatrně a pomalu sedal. Hups, vedle mě si vyskočila kočka na opěradlo, a čučela na mě jedním okem.
„Mňau, kdo jsi?“
„Co ti je do toho, ty tvore chlupatej.“
Mňau, dáš mi něco?“
„Jo, tohle,“ a plácl jsem ji do boku, až spadla. Okolo sedačky seděly kočky v půlkruhu jak na schůzi ROH,.čučely na mě a občas mňoukly, co jsem zač. Ostatní kočky v kuchyni dojedly, sem tam si někde ulevily a pootevřenými dveřmi na balkon zas mizely ven.
"Alčo, to je jako co za kočky, protože mezi nimi je i jedna bez nohy, jedna s kalným okem…“
„Neřeš to, buď nad věcí, buď inteligent… To jsou miláčkové z ulice. Když se někdo chce zbavit kočky, dá mi ji. Když já uvidím kočku toulavou, tak ji vezmu domů. Je s nimi psina a já se bavím…“
Hmmm, no, ale já ne. Pořád jsem lapal po doušku vzduchu, co by nečpěl, neb kocouři kastraci tady znali snad jen z telky.
„Dáš si taky plátek šunky?“
„Ale jo, dám.“
Odešla do kuchyně, zasmála se a prohodila větu: „Tak máš smůlu, miláčci nám všechno snědli.“ Oni si ti hajzlíci smradlaví uměli i sami vybalovat jídlo. Odkráčeli jsme do prvního patra do ložnice, tam prý kočky nesmějí.
Ale pak je mi dodnes záhadou, proč jsem měl ráno kočičí chlupy všude. I v nose.
Ráno jsme sešli do kuchyně, na balkoně procesí hladových, ještě ospalých koček, vše mňoukalo sborem, proč se ta panička zaobírá nějakým vo..em… a ne s nimi. Myslely tím zřejmě mě.
Alena otevřela balkon a do obýváku vletělo hejno hladových uřvaných koček. Ty šelmy vzaly útokem kuchyni a vše, co bylo pro ně připraveno, hladově sežraly, a já měl dojem, že slyším, jak mlaskají. Protože Alena a prý i její syn jedí teprve tehdy, až dostanou kočičky…
Odvezla mě do Prahy a rozloučili jsme se. Přišel jsem domů, a ve výtahu jsem potkal souseda. Prohodili jsme pár slov o tom, jak je, a v tom on…
„Člověče, cítíš ten puch?“ Já na to: „Ne, jaký?“
„Takovej ten kočičí puch, jako by se tu někde kočky mrouskaly…“ A odešel.
Čuchl jsem si k rukávu bundy a omdlel jak špalek na 30 minut. Puch šílenej. Když jsem z toho kočičího smradu procitl, byl jsem naprdnutej na všechny kočky na světě. Ani nechtějte vědět jak. Smrdělo všechno, co jsem měl na sobě. A to jsem spal v pokoji jejího kluka. Představa, že bych třeba spal na tom gauči dole, mě raději z bezpečnostních důvodů ani nenapadla.
Musel jsem prát v ruce, máchal jsem to ve dřezu, jako na vojně. Ještě že ta vojna byla a naučila nás hodně. A dost, kašlu na kočky, na baby, na seznamku.
Vydržel jsem to, bohužel, asi 3 hodiny. Je to pech, když jsou chlap či ženská tak sami, jak sám jsem se cítil já. Uzavřenej prostor v bytě, kde jsem zdravil sám sebe v zrcadle na chodbě, velké město s milionem obyvatel – a v něm jsem neznal nikoho. Ježíš, já se snad začnu zajímat o to, jak chutná pivo a budu chodit za chlapama do putyky. Prdlajs, nebojte se, to by mi tak scházelo na stará kolena. Chlastat.
Oblékl jsem se do voňavého, čistého, a šel na průzkum okolí do města.
