Protože byl prosinec, blížil se nový rok, tak jsem si takhle jednoho odpoledne zašel do knihkupectví a otevřel jsem si tam knížku pod názvem Čínský horoskop na rok, který nás všechny za dveřmi očekával. Našel jsem si tam své znamení, což je lev, a začetl se. Já se málem picnul. Ten horoskop musel psát někdo, kdo mě snad zná, to není možný, Znám se dlouho, sakra, ono to je už desítky let vlastně, ale co jsem četl, to vše sedělo, jak nevím co. Co bylo, a co mně čeká… Hlavně ta minulost. Až jsem se opotil.
Ne, dost, kašlu na to, ono nějak bude. Jdu pryč, a Číňani, trhněte si nohou tak, až se vám ty očka z toho všeho, co jste na mě vykecali, rozšíří do evropské velikosti. Vystoupil jsem z autobusu, a jak si tak kráčím k tomu paneláku, kde mám azyl, něco mě zaujalo na vchodu do jednoho baráku. Co to? Cože? Kadeřnické učiliště? Tak jsem se zastavil u té nástěnky při vchodu a čtu. Kadeřnictví, kosmetika, pedikúra, manikúra, vše pro vás. Takže i pro mě? No jasně, zase pro ženský. Ale nedalo mi to, vlezl jsem tam a přímo do náruče postarší recepční.
„Dobrý den, jen se optám, zde děláte i chlapy?“
„Ano, račte dál, chcete ostříhat?“ optala se ta dáma, co z ní po chvíli vypadlo, že je tam mistrová.
„No, a myslíte, že bych to potřeboval?“ vypadlo zas pro změnu ze mě.
„ Ale jo, tohle tu zkrátit, tam sesekat, tu posekat, holky, máte tu zákazníka,“ zavolala mistrová do větší místnosti a na mě se málem vyřítily tři dívenky.
„Ne ne, teď ne, jen sonduji terén,“ zděšeně jsem zachraňoval situaci. Děvčata zas odešla, jenže mně to nějak nedalo a v pátrací akci, co je v domě pro mě, jsem pokračoval ve zpovědi paní mistrové.
„A masáže, to taky děláte?“
„Děláme, ale jen kosmetickou dekoltu a obličeje,“ upřesnila šéfová. Tak to nehrozí, nejsem ženská.
„Ale nemyslete si, sem chodí i chlapi. Ono se občas vyplatí si udělat celkovou kosmetiku a hloubkové vyčištění pokožky a obličeje.“ Smilně lákala mistrová moje já na kosmetické manévry.
„Ne, fakt i chlapy?“
„No jo, to je fakt,“ pravila mistrová.Po schodech z prvního patra si to hopsala dolu k nám asi tak 23 letá dívčina celá v bílém jak doktorka a mistrová ji hned dohazovala kšeft.
„Tady pán by měl zájem o kosmetiku, je volno?"
„Ne, já ne, já se jen ptal, to se pro mě nehodí,“ snažil jsem se z toho jakkoliv vykroutit, ale marně.
„Ukažte,“ přistoupila s tímto slovem ta dívčina až ke mně.Vzala si do dlaní moji bradu a hlavou mně kroutila nahoru, dolu a do stran, a mudrovala polohlasně pro sebe.
„Jo, pokožka je sice dobrá, ale vyčistit, nabalzamovat, nosík vyčistit, masáž, máme volno, tak jestli chcete, šup, a jdeme.Přesně slovy cílila na mou zvědavost.
„A fakt teda jako i chlapi?“ ptal jsem se nevěřícně a už jsem krůčkem nasměroval svoji zvědavou chůzi po schodech nahoru.
„No jistě, i chlapi. Nebojte se, uvidíte tam, jaké to je. A budete chodit třeba i pravidelně, jak se vám to zalíbí." Tak jo. Třeba i jo, kdo ví. Vydupal jsem do prvního patra, tam se mě ujala té přemlouvající bytosti kolegyňka, a vešli jsme do místnosti se 4 lehátky. Ticho bylo skoro jako v kostele, na jednom lehátku ležela ženská. Asi ji bylo nevolno nebo co, protože měla tak bílý obličej z toho všeho, jako by na ni někdo vykydl celý pribiňák. Málem jsem si zapěl ten hit Mňam Mňam Bobík.
Tiše jsem se uklidil až k poslednímu lehátku, lehl si na něj, slečna kosmetická si sedla za mou hlavu, přistrčila k sobě stoleček se štětkami, kovovými špachtlemi, v kelímcích nějaké barevné vazelíny s tamponky, až jsem měl obavu, že mě bude pitvat za živa. Viděla asi můj děs v očích, protože mě hned klidnila se slovy, že to bude dobré, ať si lehnu, zavřu oči a uvolním se. Jo, to jsem taky někde slyšel a pak jak to dopadlo. Zavři oči brouku… A šmik.
Odmotala z ruličky papír, jakoby kus delšího toaleťáku, (to chtěla dát najevo, že stojím jako chlap za …..?) a omotala mně to kolem hlavy tak, abych měl vlasy zakryté.
„Teď Vás napatlám nějakým tím balzámkem na uvolnění pórů v pleti,“ dokumentovala slovy své chemické pokusy na mém ksichtíku. Zavřel jsem oči a vnitřně napjat jsem čekal, co bude dál. Najednou jsem cítil, jak mi začala šmudlat po tvářích něco gelového a teplého. Prsty to rozetřela kolem očí, napatlala spánky a celé čelo, a nakonec to začala šmrdlat po mém rypčusu.
Z boku nahoru, dolu, kolem, po frňáku obzvlášť, pořád přidávala gelík a já cítil takové teplo na ksichtíku, že jsem si řekl, „Dobrá, věřím jí, šikulka, umí to na Romču dost dobře hrát.“ Pomalu jsem začal z toho usínat. Ale tak nějak napolo. Co kdybych jí do toho začal rytmicky chrápat. Probudil mě její hlas, co pravil zas.
„Tak, a jdeme na to. Kdyby Vás to nějak bolelo, řekněte mi, ano?“
Cože? Ona mně bude řezat nos nebo uši? Jukl jsem na ni s pohledem SOS. Blížila se ke mně s ubrousky v každé ruce, na takové ohebné hadici si seštelovala halogenové světélko, aby na mě lépe viděla, a se slovy bude to jedna báseň, se vrhla na mou pleť. Níp, níp, humor se stal věcí minulou, nastoupila krutá realita.
„No, vida,“ řekla. Co vida, objevila snad poklad?
„Docela máte pleť čistou, až na ten nosík.“
„To víš, holka,“ pomyslel jsem si, „holoubci taky chtějí někde bydlet.“ Při tom porovnání jsem se musel trošku zasmát tak, až jsem nadskakoval, jak jsem to držel v sobě, abych to neřekl nahlas.
„Copak, bolí to?“ vyděšeně vykvikla nípající dívčina.
„Ne, nebolí, to jen nervy z napětí, co bude.“
„Nebojte, jste chlap.“ No jistě, chlap, a ne žádná bačkora. Nípej, nípej, dcero má, ať mám pleť jak miminka. Dcera má nípala zvesela dál a dál.
„No vida, jak to leze.“ Co leze, z koho co leze, ze mě?
„No, ty ucpané póry, koukněte se.“ Koukal jsem.jak puk na led. Nastavila zvětšující zrcadlo tak zvětšující, že jsem se koukal na nějakou měsíční růžovolesklobledou krajinu.
„A teď to stiskneme, vidíte?“ Jakmile to stiskla,z té krajiny vylezli takový pidimalí smradi hadi bílí, zakroutili se a ona to hned smázla papírkem.
„Co to je, proboha? Tuk? Já potím Heru?“
„To není Hera, ale podkožní tuk.“ Och to je odborný název.
„Tuk na smažení?“ chtěl jsem říci, ale mlčel jsem.
„Náhodou, na chlapa toho máte málo na to, že jste takhle poprvé na kosmetice.“ Udělala mně moc velkou radost. Jo, holka zlatá, to jsi měla vidět moji drštičku v pubertě. Holka zlatá nípala a čistila tak vše, až neměla co.
„Tak, a teď ji vyčistíme a dáme výživný balsám.“
To vám bylo žůžo. Šmudlala mi jemně prstíky po všem, co bylo ohraničeno tím toaletním papírem, krk, tváře, spánky, a fakt jsem se pomalu ubíral do snů o chlapském ráji, kde se o nás tyhle baby starají non stop, a moje tělo postupně vypínalo. Nakonec mi potřela ksichtík něčím voňavým a prý si odpočiňte. Jen to dořekla, cvak, a spal jsem. Asi tak za 10 min mně ten papír kolem hlavy jako svatozář sundala a hotovo.
„Můžete jít. Přeji hezký den.“ Hotovo. Žiju.
Pomalu jsem si sedl a huba se mně začala kroutit. To je můj nový ksichtík? Odcházel jsem doopravdy jako s novou drštičkou, kterou mně tam nasadili. U kasy jsem nevěřícně koukal na účet a ptal jsem se, kde že je ta chyba. Ale z toho důvodu, že jsem čekal dardu, a ono nic. 140 korun.
„Jo, pane, jsme učiliště, tady jsou jiné ceny.“ Mistrová mně udělala moc velkou radost. Zbyde na zákusek.
„Jo? A kolik pak stojí to ostříhání?
„Chcete to umýt, masáž, vitamín, ostřihání a vyfoukání?“
„No jasně, když už, tak sakum prdum se vším.“
„Tak to je 175 korun.“
„Fakt? Tak málo?“ Nevěřil jsem vlastním uším. Asi jsou z toho všeho zblblý, ale to se mi fakt oproti kadeřnictví v obchoďáku, kam jsem občas zašel, zdálo málo. Tam jsem se jen uculil a bylo to za 350. Jen šmik šmik.
„No jo, nedivte se, jsme učiliště, zde se učí děvčata, nebo je tu nástavba po vyučení. Přijďte a uvidíte.“
„Nepřijdu, jdu hned.“ Když žiju po kosmetice, tak si to drbání ve vlasech od jiné užiji taky. Dívenka mně umyla pačesy, prsty mě masírovala, zase jsem u toho usínal, pak mi ošmikala mé kadeře, které na zem padaly, a nakonec fučela fukarem do mých vlásků teplý vzduch, abych byl k světu. Hotovo. Jukl jsem do zrcadla, nepoznal jsem se, a řekl ze slušnosti „Dobrý den, co vy tady?“
„No vidíte, kosmetika, kadeřník, to vás doma nepoznají,“ mile uzavřela svůj pracovní výkon na mojí šošoli budoucí kadeřnice. Lhala. Poznali mě všichni, co mě znali.
Zaplatil jsem a přišel domů. Jako ženská jsem hned letěl k zrcadlu, zda se poznám, nebo jak budu nově vypadat a jak mně to celkově sluší.Rozsvítil jsem světlo, udělal kuk do zrcadla a lekl jsem se sám sebe.
Ze zrcadla na mě vejrala stejná drtička, jakou jsem léta znal. Žádná změna. Žádný happy účinek. Ksichtík měl ošmikané vlasy, jediná změna na všem byla ta, že jsem měl do ruda červená ušiska. Ne od krásy z kosmeťáku, ale z ostříhání, neboť to vzala kolem uší a venku už byla jaksi zima a foukalo. Ale zase celkově za dvě stovky za vše to šlo, ne?
Večer jsem opatrně usínal, abych si ty voňavé štětiny neohnul, a než jsem usnul, spočítal jsem si, kam jsem všude za poznáním, kam jsou ženský schopny vlézt, vlezl taky. Usnul jsem s přesvědčením, že kromě poznání, jaké to je mít zvětšená prsa, jsem byl už všude. Na prsa mně nikdo nešáhne. A když, tak prosím jemně a miloučce.
Spal jsem jak miminko s novým obličejíčkem, co vypadal jako před zásahem té kosmetické děvy, a shůry se ozval andělský hlas:
„Prdlajs, Romčo, prdlajs. Ještě jsi všechno nevymetl, ale vymeteš. Chce to čas. Dočkej, šmudlo, dočkej. Poznáš ještě na vlastní kožu, kam ještě ty ženský vlezou proto, aby byly ještě krásnější, než jsou.“
