Vážení čtenáři, pokračuji ve své odborné studii této problematiky. Navazuji tím na její 1.část (zde: http://www.i60.cz/clanek/detail/16082/ucitel-v-nesnazich-vyhybava-odpoved-cast-1). Připomínám, že uvádím jen příklady ze své vlastní pedagogické praxe na SŠ a VOŠ. Takže nejprve zopakuji poslední otázku a předvedu vám, jak jsem se vypořádal s případem nejobtížnějším. Možná bude článek opět delší, ale opravdu jej neumím zkrátit aniž bych ztratil pointu a je to téměř autentický záznam mé vyučovací hodiny. Trochu doufám, že by vás malý exkurz do dějin architektury mohl zaujmout.
Případ pátý – odpověď znám, ale otázka je evidentně provokativní
Jde o situaci, kdy sám tazatel jinou než vyhýbavou odpověď očekávat nemůže a spíše by byla zajímavá jeho motivace. Do těchto úvah se ale pouštět nebudu.
Jsme v hodině pozemního stavitelství ve 4.ročníku stavební průmyslovky a zabýváme se tématem „Vyšší občanské vybavení“. Promítám na plátno ukázky budov zdařilé i pochybné architektonické úrovně, uvádím k nim své připomínky a snažím se zapojit studenty do diskuse. Právě jsem se, na příkladu hotelu International v Praze, dost neuctivě vyjádřil o socialistickém realismu. Kupodivu to jednoho studenta nadzvihlo ze židle:
„Soudruhu profesore, Vy asi nemáte kladný vztah k socialistickému zřízení, viďte?“
Přiznám se, že jsem byl v pokušení, odpovědět mu slovy onoho politruka – (viz 1.část článku). Anebo v podobném duchu. Na příklad: „Pane Lavičko, chcete-li vstoupit do diskuse, tak se napřed přihlaste. Navíc vidím, že nejste přezutý. Upalujte do šatny, nebo Vám napíšu týden služby!“ Raději jsem to zkusil s troškou humoru.
„Pane Lavičko, nejsme v hodině občanské nauky, ale pozemního stavitelství. Tak se, prosím, držte tématu. Právě jsem hovořil o zásadách architektury dominantních budov a od toho je Vaše otázka hodně vzdálená. Kritizuji věci, které se mně osobně nelíbí. Nicméně můžete mít jiný názor. Pravděpodobně měl jiný názor i kolega architekt Braboš, když vás ve 3.ročníku učil dějiny architektury. Pokud se mu podařilo dopracovat se s vámi do 20.století. Ano? Probírali jste to?“
„To ne, my jsme se nedostali přes baroko“
(Musím podotknout, že kolega Braboš byl známý neplněním osnov, ale byl to předseda školního SČSP a lektor VUML, takže mu to procházelo. Leč také narazil – svojí prostořekostí, za kterou byl i on stranou potrestán. Jeho humorný příběh jsem popsal ve svém článku http://www.i60.cz/clanek/detail/13738/o-studentske-recesi-mala-spolecenska-maturita )
„Nevadí, vždyť jste již téměř hotoví stavaři, zanedlouho jdete k maturitě. Jistě máte vypěstované stavbařské cítění
a dokážete své myšlenky formulovat . Tak, pane Lavičko, máte šanci se o ně s námi podělit. Pojďte, prosím, k tabuli
a budeme spolu diskutovat nad ukázkami. Jen řeknete svůj názor, co se Vám líbí nebo nelíbí a proč. Prostě jak to cítíte. Pokud to bude mít hlavu a patu, dostanete ode mne jedničku za aktivitu v hodině. A to i když s Vámi nebudu souhlasit.“
„Tak, pane Lavičko, pojďte už, ať popojedem! Copak Vy nechcete jedničku?“
„Děkuju, radši ne.“
„No dobře. Budu tedy hovořit sám. Ale přihlaste se, když Vás zase něco chytrého příště napadne. To platí samozřejmě pro všechny.“ A pokračuji ve výkladu:
Hotel International v Dejvicích – Podbabě byla opravdu jedna z prvních výškových budov u nás (z r.1956) a dominovala svému okolí. Nechci se už vracet k uplatňování vesměs kýčovitých figurálních motivů na fasádě. (Obr.6,7).
Ve spojitosti s mocenskými symboly, jako je třeba rudá hvězda na špici budovy (obr.8) se jedná o otrocké napodobování cizích vzorů a o uniformitu, bez ohledu na účel budovy, kterou by si významná stavba měla odpustit. Ani moc se nedivím, že tuto stavbu někteří architekti přejmenovali na „Sen šíleného cukráře“. Pro přezdobenou - jako u dortu. Budovy stejného typu vznikly v Moskvě dokonce již v třicátých letech minulého století. Dokončení opravdového veledíla - Paláce Sovětů, (viz obr.10) zabránila válka. Byla by to tehdy nejvyšší budova na světě (415 m), o vítězi architektonické soutěže rozhodl sám soudruh Stalin. Škoda. Jaká ztráta pro světové kulturní dědictví !!!.
Poznámka pro čtenáře. Na katedře architektury se tomuto slohu socialistického realismu říkalo SORELA. Ale my, studenti jsme si jej překřtili na „Pozdní český doprdelizmus“. A to s tichým úsměvným souhlasem snad všech vyučujících. Dnes je hotel po rekonstrukci, přejmenován, a je zařazen na seznam kulturních památek. Právem, neboť charakterizuje svoji dobu, stejně jako třeba olomoucký orloj. (Viz Wikipedie).
Milí studenti, dámy a pánové, řeknu vám teď jeden příběh ze života k pousmání. Má kamarádka pracovala jako inspicientka v poetické vinárně Viola v Praze, takže byla v přátelském kontaktu s herci, kteří tam vystupovali. A tak mi vyprávěla, co se údajně přihodilo Josefu Abrhámovi a Jaromíru Hanzlíkovi. Byli spolu na flámu, který se protáhl do noci. No a jeden z nich, nevím již který, skončil u jakési ženské. Řekněme, že třeba Jaromír. Když se ráno vzbudil, měl přichystanou snídani, ale byl v bytě sám. Podíval se na hodinky – katastrofa! Vypadalo to, že zmešká zkoušku v a to se nesmí, v divadlech jsou pokuty veliké. A tak zatelefonoval kamarádovi:
„Pepíku, průšvih. Musíš pro mě přijet, jinak to na zkoušku nestíhám!“
„Tak jo, ale kde jsi?“
„Já nevím, já si ze včerejška nic nepamatuju.“
„ Tak se zkus podívat z okna.“
A Jaromír se podíval z okna. Naskytl se mu pohled na špici věže hotelu International s rudou hvězdou.
„Jéžíšmarjá, je to v pytli. Nikam nejezdi, já jsem v Rusku!“
Musím podotknout, že to mám z druhé ruky a pokud to není pravda, tak se oběma skvělým hercům omlouvám. Ale nejspíš to pravda bude, neboť takovéhle legrácky přináší život sám. To přece nejde vymyslet!
„Tak co, pane Lavičko, souhlasíte se mnou? Podívejte se teď na plátno. Promítnu Vám obrázky hotelu International a dalších „sesterských“ objektů v SSSR. (Obr.1,2,3,4,5). Poznal byste při pohledu z okna na tu hvězdu, že jste v Dejvicích v Praze a ne třeba v Moskvě? Nic neříkáte, ale usmíváte se. Tak já to téma pro dnes opustím, ano?“
„Ano, klidně.“
„No, to jsem rád, že jsme si to vyjasnili, pane Lavičko“.
Takže dámy a pánové, milí čtenáři, zhruba tyto myšlenky se mi vracejí vždy, když slyším něco o vyhýbavé odpovědi. Závěrem uznávám, že jsem vlastně neodpověděl na studentovu otázku jaký byl můj vztah k socialismu. Jestli dovolíte, pokusím se to také vyjádřit vtipem z té doby:
„Víš, jaký je rozdíl mezi socialismem a reálným socialismem?“
„Stejný, jako mezi aktem a pietním aktem!“
Myslíte, že je to vyhýbavá odpověď? Ale kdepak…Já to tehdy přesně tak cítil. Měl bych ovšem upřesnit, že to bylo asi v r.1976. Tedy v době, kdy termín „socialismus s lidskou tváří“ již dávno nebyl zmiňován jako reálná možnost. V r.1968 bych byl odpověděl jinak, to jsem ale ještě byl studentem.
Zkusil jsem nedávno položit otázku pár mladým lidem: "Můžete vůbec pochopit tu divnou dobu, kdy mohl být učitelem jen ten, kdo oficiálně uznával vedoucí úlohu KSČ ve společnosti a její praktikování tzv. „reálného socialismu“? Opak znamenal vyhazov ze školy a udavačů (i mezi rodiči studentů) měla strana dostatek. (Obr.11,12). Podotýkám, že já bych tomu jakžtakž rozuměl v předmětech dějepis a občanská nauka, kde by se vyučující mohli rozcházet s učebnicemi, ale proč i v odborných předmětech, matematice, fyzice, chemii atd.? Žijete již odmalička v demokracii se svobodou slova a zdá se vám to možná neuvěřitelné". A opravdu, přátelé, jejich odpovědi byly spíše nedůvěřivé.
Jeden můj kolega prohlásil, že vyhýbavá odpověď byla a bude potřebná vždy a měla by se proto i dnes vyučovat na pedagogické fakultě. Já jsem s ním nesouhlasil, neboť když jsem byl o mnoho let později studenty dotázán na svůj názor na „opoziční smlouvu“, odpověděl jsem popravdě a nic se mi nestalo. Jenže bohužel poslední politické události mě nutí svůj názor korigovat. Mám na mysli ono trapné dalajlámání charakterů. Neboť chápu ministra, který měl odpovědět na otázku „Kdo na slovenském velvyslanectví lhal - kolega ministr anebo pan prezident?“ Odpověď „Nevím, jejich vzájemnému rozhovoru jsem nevěnoval pozornost“ jsme museli očekávat. Ano, vyhýbavá odpověď by se měla vyučovat. Jenže ne na katedře pedagogiky, ale politologie a katedra žurnalistiky by měla pořádat nějaké kurzy pro nedostudované tiskové mluvčí.
Má druhá otázka čtenářům
Máte nějaké vlastní zážitky, tentokrát již z let dospěláckých, kdy jste narazili na takovou otázku, že vyhýbavá odpověď byla nezbytná? Anebo své vlastní teoretické úvahy k tomuto tématu? Budeme jistě všichni rádi, když se s námi o ně podělíte. Lze se obejít i bez politiky a nemusí se ani jednat o provokaci jako v mé poslední ukázce. Ale trochu humoru je vždy povzbuzením. Třeba:
Otázka pubertálního syna: „Táto, měl jsi někdy po svatbě v posteli někoho jiného než naši maminku?“
Odpověď: „Ano. Jmenovala se Bettynka. Ale jen do doby, než se mi objevila alergie na zvířecí srst“.
Čo bolo, to bolo. Terazky som dôchodcom.
