Jitka Malíková: Devět let ve vězení. Jen kvůli víře.
FOTO: youtube.com

Jitka Malíková: Devět let ve vězení. Jen kvůli víře.

8. 11. 2016

Jitka Malíková je jednou z těch, kteří dostanou letošní Cenu Paměti národa. Symbolické ocenění udělované neziskovou organizací Post Bellum lidem, kteří měli těžký životní příběh a nebojí se o něm nyní vyprávět. Je dobré o nich vědět. Mimo jiné proto, že si díky nim můžeme uvědomit, jak v pohodě si teď žijeme, i když si to možná nemyslíme.

Jitka se narodila v roce 1926 v Praze. Chodila do skautu, tam měli katolický oddíl. Její rodiče byli věřící, a tak se víra v Boha stala její součástí. Ale rozhodně ji nenapadlo, že právě kvůli ní se její život jednou promění v peklo. Dobře se učila, a tak po gymnáziu nastoupila na studium medicíny. Bylo jí dvaadvacet, když nastal komunistický převrat. Nijak se jí to nedotklo, politika ji nezajímala. „Já si ten převrat nepamatuju jako šok. Zatím jsme k tomu přistoupili, že s tím nemáme nic společného,“ vzpomíná. Což však netrvalo dlouho.

V té době se totiž scházely menší skupinky věřících mladých lidí, především studentů, kteří chtěli společně prožívat katolickou víru. V Praze tu skupinu vedli kněží Ota Mádr a Josef Zvěřina. Po převratu se celé toto hnutí dostalo do ilegality. Mezitím komunisté začali zatýkat kněží a vytvářet ve společnosti dojem, že lidé scházející se v církvích jsou nepřátele režimu.

V roce 1951 byla k výslechu přivezena i Jitka, ale tentokrát ji estébáci propustili na svobodu. Ale už o ní věděli, že u ní doma občas přespává některý z pronásledovaných kněžích chystajících se emigrovat. Ukrýval se u ní například páter Štefan Nahálka, na kterého byl tři roky vydán zatykač. „Byla to psina. Já přišla z prvního výslechu v roce 1951 a on spal u nás. Pak se neobjevil a já nevěděla, co s ním je. Když mě pak zatkli, tak na mě vylítli s tím: Ten lump, ten Nahálka nám utekl. Tak mé srdce zaplesalo, že se dostal ven,“ vypráví. Ano, Jitka byla nakonec zatčena. Kuriózní situace to byla. Psal se rok 1953 a právě měla s dalšími mediky hodinu tělocviku, přesněji plavání. „Estébáci mě vytáhli přímo z bazénu. Já měla legrační zatčení,“ říká s nadhledem, který provází celé její vyprávění. Jenže to nejhorší teprve přijde.

Ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni byla držena celý rok. V cele pět kroků dlouhé a široké jen na šířku železné sklápěcí postele. Osm měsíců strávila na samotce. „Byla tam strašná zima. Šestnáct hodin denně jsem chodila pět kroků tam a pět zpátky. Člověk pak přemýšlí o všem,“ vzpomíná. Ten rok nesměla ani jednou vyjít ven, aniž by měla zavázané oči. Následovaly nekonečné výslechy. Cílem bylo vytvořit síť skupiny údajných nepřátel státu a pozavírat co nejvíce lidí. „Mohl jsi vyprávět cokoli, ale estébák psal, co chtěl. Když dnes někdo cituje z protokolů, je to pitomost. To byla psina. Jednou jsem řekla estébákovi: Příště tam napište, že jsem otrávila Gottwalda, a já to taky podepíšu.“

Dostala devět let za velezradu. Vlastně jen za to, že věřila v Boha a scházela se s lidmi, kteří nesouhlasili s komunistickým režimem. Z dívky s pěknou budoucností lékařky se stala vězenkyně postavená na úroveň prostitutek a zlodějek. Byla transportována do tábora v Želiezovcích na Slovensku. Právě toto místo popisuje mnohem více pamětnic, které se se svými příběhy svěřily Paměti národa. Šlo o pracovní tábor pro ženy, které tam dřely za nelidských podmínek a mzda jim byla strhávána, protože z ní údajně byl placen pobyt, ubytování, ošacení a jeich ostraha. Ubytovány byly v bývalých prasečincích přebudovaných na cely. Jitka se tam setkala se spoustou žen, které znala z Prahy z katolické církve. Návštěvy za nimi téměř nemohly jezdit, protože tábor byl daleko od dopravního spojení a mnohé ani na návštěvy neměly nárok. Od bachařů často slýchávala urážky, například nařčení, že měla sex s kněžími nebo ji nazývali dolarovou kurvou. Ale vše vydržela a právě víra jí dodávala sílu. „Já jsem okopávala na kraji pole, vedle leželi bachaři a kecali. A jeden říká druhému: Prosím tě, co je to za lidi, oni se neperou a v cimře mají všechno uklizené. Oni z nás byli rozpačití. Měli zkušenosti hlavně se zlodějkami a prostitutkami,“ vypráví.

Přežila tam velkou epidemii žloutenky, kdy coby bývalá medička pomáhala jako zdravotnice. Nakonec byla po pěti letech převezena do vězení do Pardubic. Ty označuje oproti Želiezovcům za ráj. Tam bylo politických vězenkyň ještě více. Ženy se stýkaly a podporovaly jedna druhou. Přežila, přestože už měla žaludeční vředy a trpěla obrovskými bolestmi. Na amnestii se dostala na svobodu v roce 1960. Což ovšem neznamenalo nový lepší život. Stále byla označována jako velezrádce a to znamenalo, že nesmí volit a pracovat ve státní správě. Mohla si najít pouze dělnickou práci. Prošla jich mnoho, od skladnice přes řidičku tramvaje. Nakonec získala místo pomocné laborantky v motolské nemocnici, udělala si střední školu a nastoupila na kliniku na Karlově náměstí jako laborantka, kde zůstala až do penze. Celou tu dobu udržovala kontakty s bývalými spoluvězni a lidmi zapojenými za totality do takzvané podzemní církve. Promarněných let ve vězení nelituje, protože je přesvědčená, že se zachovala správně. Nabídky na spolupráci s estébáky odmítla, nikoho ze svých známých při výsleších neudala, zachovala si čest, přestože přišla o nejhezčí roky života.

Podobných příběhů obsahuje databáze Paměti národa mnoho. Tají se nad nimi dech. Vyprávějí je lidé, kteří trpěli za nacismu, za komunismu, ale i lidé, kteří s těmito režimy spolupracovali, věřili jim a nyní svůj život bilancují. Jsou to příběhy o odvaze i zbabělosti, o velkých láskách, které ovlivnily dějinné události. Lidé z Paměti národa nahrávají stále další odvážné vypravěče a je to tak trochu boj s časem, protože ti nejstarší vymírají nebo jsou v špatném zdravotním stavu, který jim už vyprávět neumožňuje. Ale nejlepší zpráva, která z toho všeho vyplývá, je ta, že o vyprávění pamětníků je obrovský zájem. Mezi studenty, novináři, historiky, ale i lidmi, kteří si příběhy na portálu Paměti národa čtou. A pak, že staří lidé prý nikoho nezajímají. Nesmysl.

Všechny odvážné vypravěče můžeme podpořit tím, že se 17.listopadu v osm večer podíváme na ČT 2 na slavnostní udělování Cen Paměti národa. Bude tam Jitka, ale i další lidé s neméně podivuhodnými osudy.

historie komunismus osobnosti
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Oldřich Čepelka
Když někdo říká, že za min. režimu nebylo tak zle, tak mu odpovím: To tobě nebylo tak zle. Ale mnoha jiným ano! Takže správně máme říct: Mně bylo docela dobře, jiným bylo velmi špatně a většině to moc nevadilo. - Čtu článek a pláču. Je mi líto Jitky Malíkové, že jí konkrétní lidé záměrně zkazili život. A vzpomínám na naši rodinu a odsouzení otce na konci 50. let.
Eva Krausová
Klaním se před statečností Jitky Malíkové a lidí s podobnými osudy.
ivana kosťunová
Upřímně paní Malíkové cenu Pamět národa přeji. Kdybych byla schopný fotograf, vyfotila bych detail jejich očí-ty oči říkají vše...
Hana Rypáčková
Právě jsem ho hledala... Sleduji Paměti národa. Klepnu na mapu v oblastech, kde to znám . Některé příběhy jsou i od nás. Vím, že je sháněly i děti v Sušici a okolí, když pobývaly u babičky /paní Malá /. Vyhledávaly pamětníky a nahrávaly záznamy. Asi to stále tak funguje . To je lepší učení pátrat než se jen o tom učit. Hodně se tomu věnuje Zoja s Přírodní školou. Budu se dívat.
Zuzana Pivcová
Pardon, Jsem.
Zuzana Pivcová
sem moc ráda, že byl článek přemístěn sem. Jen ať si ho přečte co nejvíc lidí!!
Zuzana Pivcová
Tyto příběhy lidí, na kterých se podepsal režim po roce 1948, mě už z rodinných důvodů velmi zajímají, i když ve srovnání s tím, co zažila paní Jitka, bylo obyčejné znárodnění našeho tatínka ještě úplná idyla.
Elena Valeriánová
Určitě těžký život a je správné, že osud paní Jitky Malíkové bude zachován i pro další generace. Jen mě trochu irituje ten nadpis článku. "Devět let ve vězení jen kvůli víry", nemá tam být "... kvůli víře"? A v závěru 6. odstavce je ještě jedna pravopisná chyba "Oni s nás..." . Ale možná ne všechno jinak podle nových pravidel, co já vim?
Libor Farský
Velmi mne těší je-li pravdou, že o vyprávění těchto statečných lidí je i dnes zájem mezi studenty, to bych byl nečekal.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.