Závist, hašteřivost, neupřímnost. To vše často obsahují vztahy mezi kamarádkami. Říká se, že přátelství mezi muži navzájem je přímočařejší a pevnější než přátelství mezi ženami. Mnohé případy ukazují, že je na tom hodně pravdy.
Dvaasedmdesátiletá Blanka už dva roky nemluví se svou nejlepší celoživotní kamarádkou Světlanou. A naopak. Dámy se totiž nemohou shodnout, která jejich dlouholeté přátelství pokazila. A tak Blanka říká: Se Světlanou nemluvím. Světlana říká: S Blankou nemluvím. Na místě je poslechnout si názor Blančiny vnučky: „Myslela jsem si, že ženy v jejich věku už jsou nad věcí, že mají nadhled, humor, snad i jakousi moudrost. Ale ty dvě se chovají jako malé holky na pískovišti nebo potrhlé puberťačky.“
Obě dámy se přátelily od střední školy, mají chaty ve stejné osadě v Jeseníkách. Před dvěma lety se Blanka dozvěděla, že Světlana údajně sousedům při společném grilování řekla něco v tom smyslu, že Blanka příliš utrácí. A také, že její muž byl celý život chudák, protože musel dřít na její rozmary.
„No tohle přece kamarádka o kamarádce nikdy říct nemůže, zvláště, když je úplně stejná a korunu neudrží,“ zlobí se Blanka. A ihned začala o Světlaně také mluvit nehezky. Jistá sousedka si od ní například vyslechla, že Světlana všechny peníze utratí jen sama pro sebe a dětem nezamýšlí nic odkázat.
„Každý rok jezdí k moři, ale že jí teče střechou do chaty, to nevidí. A čeká, že to za ní zaplatí a opraví mladí, přestože sama na té chatě tráví veškerý čas. Když mladí přijedou, jen je sekýruje a hlásí jim, co je třeba opravit,“ roznáší o ní Blanka. Nakonec to nabralo takový rozměr, že obě ženy spolu dva roky nemluví. Když přijde řeč na tu druhou, každá začne vypočítávat, co zlého za celý život jedna druhé provedly.
Může takhle skončit přátelství? A bylo to vůbec přátelství? Bylo. Bylo to typické ženské kamarádství. Protože za většinou z nich se skrývá pomlouvání a závist.
Psychoterapeut a psychiatr Tomáš Rektor říká: „Ženské spory jsou sofistikované. Ženy totiž intrikují, zatímco muži se navzájem buďto mají rádi nebo se nesnáší. Jenže ženy si dokáží říkat milé a vřelé věci a přitom do nich umisťují smrtelné urážky, které umí dešifrovat jen ony dvě.“
Stanislava, bývalá učitelka z Ostravy, nedávno náhodou přes plot na zahradě slyšela, jak její kamarádka, kterou považuje za svou nejdůvěrnější, o ní říkala jejich bývalé kolegyni z práce: „No to víš, musím za Marií zase zajít, i když se mi nechce poslouchat, ty její řeči o tom, na čem byla v divadle a kde zase byla na výletě. Je mi jasné, že tím zastírá zoufalství z toho, že je sama a chce mě tak ohromovat. Ale já ji vyslechnu, chudinku, když zůstala sama a neumí se s tím vyrovnat.“
Ta slova ji šokovala. Její kamarádka za ní totiž vždy přichází s otázkou: Tak povídej, kde jsi zase byla a co jsi zažila. A pak ji chválí za to, že po smrti manžela nesedí sama doma a stále něco podniká. „Dokonce mi řekla, že mě obdivuje, jak se se samotou umím vypořádat. Myslela jsem, že to myslí upřímně, ale ona je taková pokrytecká potvora,“ zlobí se Stanislava.
Ženské přátelství je podle psychologů mimořádně složitá věc. To, jestli spolu dvě ženy vydrží být léta blízké důvěrné kamarádky a jejich vztah je opravdu rovnoprávný a pevný, je větší zázrak, než když se vydaří dlouholeté manželství. Psychologové totiž tvrdí, že vztah mezi mužem a ženou je sice často označován za umění kompromisu, ale jeho výhodou je, že se v něm střetává mužské a ženské vidění světa. Takže partneři se hádají, soupeří, ale ve výsledku jde o soužití dvou odlišných lidí, kteří se navzájem lépe či hůře doplňují. Jenže kamarádství mezi ženami? To je o hodně složitější mechanismus. Často si totiž hledáme podvědomě kamarádky, které jsou nám něčím podobné, se kterými máme stejné názory, zájmy, rozumíme si navzájem. A taková přátelství zpravidla vznikají v mladém věku. Ve škole, v práci, mezi maminkami, které mají malé děti. Když pak vydrží řadu let, až do vysokého věku, je to pěkné.
Říká se, že nic není lepší, než mít takzvaně na stará kolena kamarády. Jenže za ty roky existence tato přátelství na sebe nabalí spoustu špíny, bahna. Tedy zážitků, zkušeností, situací, které prožíváme. Zkrátka, kamarádky toho na sebe část vědí víc, než je zdrávo.
„Tuhle mi jedna paní vyprávěla o druhé, že za mlada byla, jak to jen říct, trochu do větru a často měnila muže,“ vypráví Jana Novotná, která dělá praxi jako asistentka v domovech pro seniory. „Zpočátku jsem to brala tak, že paní se chce vypovídat, i když se mi moc nelíbilo, že svou sousedku z vedlejšího pokoje označuje výrazem děvka a poběhlice. Ale mlčela jsem, i když mě to u takové vysokoškolsky vzdělané osmdesátnice poněkud překvapilo. Ještě větší překvapení bylo, když jsem viděla, jak pak spolu ty dvě seniorky švitoří na zahradě, smějí se a chválí jedna druhou. U žen v tak vysokém věku bych opravdu čekala, že se už takovými drby a malichernostmi nezabývají, ale asi v tom věk nehraje roli,“ vypráví.
Jasně, že nehraje. Jeden z největších mýtů spojených s problematikou stárnutí je, že člověk má s přibývajícími lety zmoudřet, získat nadhled, změnit se k lepšímu. Nesmysl. Člověk je ve stáří přesně takový, jaký byl celý život, jen se jeho špatné vlastnosti ještě zvýrazní. Takže, dáma, která byla celý život drbna, ve vysokém věku bude drbna ještě větší. Kamarádka, o které máme podezření, že zas až tak věrnou kamarádkou není, se s přibývajícími roky nezmění k lepšímu, naopak. Přítelkyně, která za mlada svou přítelkyni pomlouvala, ji v seniorském věku bude pomlouvat ještě víc.
Otázkou je, co je lepší. Zda mít kamarádky, o jejichž loajalitě si nejsme dvakrát jisté, nebo nemít žádné. Na tu otázku si musí odpovědět každý sám. Každopádně, když se mezi ženami podaří navázat opravdu pevné kamarádství, které vydrží celý život, je to jedna z nejkrásnějších věcí, která nás může potkat.
Jak jste na tom vy? Podařilo se vám najít tu pravou kamarádku? Nebo jste se někdy v životě v tomto směru takzvaně spálili? A myslíte, že je opravdu obtížné vybudovat pevné přátelství mezi ženami?