Co bude po smrti? Rozhodnutí je na nás
Ilustrační foto: ingimage.com

Co bude po smrti? Rozhodnutí je na nás

19. 7. 2020

Chci, aby mě lékaři udržovali na přístrojích co nejdéle? Chci darovat darovat své orgány? Chci pohřeb nebo ne? Někdo má v odpovědích na tyto otázky jasno. Někdo si je odmítá byť jen připustit. Co je lepší cesta?

V jedné pražské rodině řešili  tento problém. Jejich otec vždy výslovně říkal, že si nepřeje klasický pohřeb. Nechtěl obřad ani pochovat do rodinné hrobky. „Nechci hnít v zemi,“ říkal dětem a přál si, aby po jeho smrti jeho popel rozprášili na kopci u jedné vesničky na Vysočině, kde trávil nejhezčí chvíle svého života. Jezdíval tam na prázdniny k prarodičům. Teď zemřel a rodina nevěděla, co si počít. Jeho dcera je katolička, trvala na pohřbu do rodinné hrobky, po bok jeho ženy, její maminky. Syn naopak chtěl splnit otcovo přání.

„Táta to říkal jen tak, nemyslel to vážně, jsou to takové řeči,“ tvrdí dcera. „Je přece jasné, že by chtěl ležet vedle mámy, na to jsme tu hrobku kdysi pořizovali.“ Syn říká: „Táta o tom mluvil několikrát, v době, kdy byl zdráv a zcela při smyslech. Několikrát jsme se bavili o tom, že nemá rád obřady, pohřby.“ Problém byl v tom, že pán neuvedl své přání písemně. Nenechal po sobě závěť. Poslední dny člověka a první dny po jeho smrti přinášejí v mnoha rodinách překvapení, neshody, ba přímo šokující zjištění. V tomto případě nakonec rodina tatínka skutečně nechala zpopelnit, ale místo toho, aby šlo o důstojné rozloučení, byl to týden hádek a hysterických scén.

Podobné překvapení zažila i další rodina, když ji babička požádala, aby po smrti její tělo bylo věnováno k vědeckým účelům. „Přímo nám dala papír a na něj napsala, že by si přála, aby se na jejím těle učili pracovat medici. Byla jsem v šoku, protože babička byla celý život silně věřící a chodila do kostela,“ vypráví jednačtyřicetiletá lékařka. „Možná ji k tomu motivovalo moje povolání, nevím, každopádně to bylo překvapení,“ dodává.

„Pokud si člověk přeje darovat své tělo po smrti vědě, musí s tím vyslovit během života souhlas,“ vysvětluje Matěj Stříteský z Ligy lidských práv. „V souhlasu je třeba určit rozsah použití,“ dodává s tím, že není vhodné tento souhlas uvádět v poslední vůli, v závěti. Poněkud cynicky řečeno, když se obvykle u notáře otevírá závěť, je už jaksi pozdě, mnohdy po pohřbu. Souhlas by měl ideálně proběhnout tak, že jej člověk uzavře písemně s úředně ověřeným podpisem a seznámí s ním své blízké, kteří pak v případě, že nastane krizová situace a dotyčný například umře v nemocnici, o jeho přání ihned informují lékaře. 

Je také možné souhlas sepsat přímo v nemocnici nebo hospici, kdy už člověk ví, že se jeho poslední dny blíží. V tom případě jej podepíše pacient a zástupce zdravotnického zařízení a toto poslední přání se pak stává součástí zdravotnické dokumentace, kterou se zdravotníci řídí. Je však možné postupovat přesně opačně. Jsou lidé, pro které je představa, že je jejich tělo použito k vědeckým účelům, naprosto nepřijatelná.  Existuje proto Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Je možné se do něj přihlásit. Stejně tak je samozřejmě možné o nesouhlasu s případným dárcovstvím orgánů předem informovat lékaře, když se ocitneme v nemocnici. Je povinen se tím přáním řídit.

Jsou to smutné věty, že? Nicméně s tím, jak populace stárne a dožívá se čím dál vyššího věku, se s těmito problémy budeme setkávat čím dál častěji. Mohou se týkat nás, našich blízkých, našich známých. Není na škodu udělat si v nich jasno, ulehčíme tak našim blízkým spoustu starostí a nervů. Tak si nakonec dejme příběh z jedné brněnské rodiny.

Jejich jednadevadesátiletá maminka zemřela v nemocnici. Měla už spoustu zdravotních obtíží, nesla je však statečně, na nic si nestěžovala. „Byla to taková ta žena, která prožila válku, pak útlak v padesátých letech, celý život dřela,“ vypráví její vnučka. „Nosila pořád stejné oblečení, nechodila ke kadeřníkovi, zkrátka opak toho, čemu se říká fiflena. A pak, když zemřela, za námi přišla její ošetřující lékařka a zdravotní sestra. Říkaly, že si s ní často povídaly a že je prosila, aby zapsaly její poslední přání. A to bylo, aby měla do rakve nalakované nehty, pěkně učesané vlasy a abychom jí pořídili nějaké pěkné barevné šaty. Chtěla odejít krásná. Ona, o které jsme si celý život mysleli, že ji móda, zkrášlování, zkrátka paráda vůbec nezajímá.“

Když o tom vnučka vypráví, slzy se jí derou do očí. Samozřejmě babičce přání splnila. Ano, dny před a po smrti blízkých mohou rodině přinést hodně překvapení. Těžko říct, zda je lepší vše přesně předem naplánovat a rozepsat pokyny nebo patřit do skupiny lidí, kterým je naprosto fuk, co bude, až tady nebudou. To si musí rozhodnout každý sám. Každopádně je dobré vědět o těchto možnostech, které existují a zákonech, které se toho týkají.

rodina smrt závěť
Hodnocení:
(4.8 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rypáčková
Nepoznala jsem hned, že to je starý článek, pak jsem našla svůj výrok. To jsem byla ještě tralala. Za rok mu umřel manžel. Děti nezklamaly a staraly se. Ví, že chci rozptýlit a věřím jim.
Soňa Prachfeldová
Také jsem si dnes ráno poslechla zmiňovanou přednášku. Knihy i na toto téma mám ve své knihovně. Neustále poznává ten, kdo chce.
Jana Šenbergerová
Tak jsem si konečně udělala čas a poslechla si přednášku, na kterou níže upozornila paní Pravečková. Autor se s jejím obsahem popasoval velmi elegantně. Až na pár nepodstatných drobností se vším plně souhlasím. Škoda, že tak málo lidí má zájem dojít k poznání, kým skutečně jsme, co tu děláme a proč jsme, jací jsme.
Jitka Caklová
Jano s tou vodou je to trefné přirovnání, vždyť tvoří u dospělých 55-60 % tělesné hmotnosti hmotnosti :-)
Jana Šenbergerová
Ať se nám to líbí, nebo ne, kácí se v našem lese a třísky lítají. Odcházejí nejen starší než my, ale často i v našem věku nebo mladší. Je to jako s vodou. Některá se povaluje líně po krajině, třeba v rybníčku, jiná teče prudce hned od pramene k moři. Některá se vypařuje pomalu, jiná frnkne jako pára z hrnce. Neustálý koloběh, jen se mění skupenství. :-) Myslím, že žádná doba k přemítání o životě a smrti není nevhodná. Pořád jde přece o Život.
Jitka Caklová
Ještěže, článek k znovuuvedení vyšel tentokrát na červenec, kdy kytky nejsou tak drahý. Jak jsem se rozhodla na svět přijít, tak se rozhodnu i odejít a bude mi jedno, co s tělem, které mi bylo půjčeno na pouť tímto současným životem, udělají. Stejně to budu z "druhého břehu" vidět úplně jinak.
František Pašingr
To: Libor Farský. Než cestovat do Belgie je snazší trochu pohnout prstem.
Dagmar Pravečková
Pro všechny, kdo berou smrt jako součást života přikládám velmi zajímavou přednášku s názvem: Smrtí život nekončí: https://www.youtube.com/watch?v=_0kntiD1H_Q
Libor Farský
Nepodařilo se mi zjistit, jestli v zemích, kde je legální eutanazie, existuje tato možnost rovněž legálně i pro cizince, tedy třeba v Belgii pro Čechy.
Květoslava HOUDKOVÁ
Mám hodné děti a tak jsem si (možná dle názoru jiných) dost "troufla": Po rozvodu a úmrtí "bývalého" dům zdědily děti (já už byla mimo hru). V pohodě se dohodli - a oba mají domy své. A co jsem cennějšího měla já, rozdělila jsem mezi ně rovným dílem, už před lety = za života a naše vztahy jsou naprosto v pořádku. Nyní v Pečováku už žádné starosti -jak/co- nemám - a mrtvý už stejně "prd ví"-

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.