Co bude po smrti? Rozhodnutí je na nás
Ilustrační foto: ingimage.com

Co bude po smrti? Rozhodnutí je na nás

19. 7. 2020

Chci, aby mě lékaři udržovali na přístrojích co nejdéle? Chci darovat darovat své orgány? Chci pohřeb nebo ne? Někdo má v odpovědích na tyto otázky jasno. Někdo si je odmítá byť jen připustit. Co je lepší cesta?

V jedné pražské rodině řešili  tento problém. Jejich otec vždy výslovně říkal, že si nepřeje klasický pohřeb. Nechtěl obřad ani pochovat do rodinné hrobky. „Nechci hnít v zemi,“ říkal dětem a přál si, aby po jeho smrti jeho popel rozprášili na kopci u jedné vesničky na Vysočině, kde trávil nejhezčí chvíle svého života. Jezdíval tam na prázdniny k prarodičům. Teď zemřel a rodina nevěděla, co si počít. Jeho dcera je katolička, trvala na pohřbu do rodinné hrobky, po bok jeho ženy, její maminky. Syn naopak chtěl splnit otcovo přání.

„Táta to říkal jen tak, nemyslel to vážně, jsou to takové řeči,“ tvrdí dcera. „Je přece jasné, že by chtěl ležet vedle mámy, na to jsme tu hrobku kdysi pořizovali.“ Syn říká: „Táta o tom mluvil několikrát, v době, kdy byl zdráv a zcela při smyslech. Několikrát jsme se bavili o tom, že nemá rád obřady, pohřby.“ Problém byl v tom, že pán neuvedl své přání písemně. Nenechal po sobě závěť. Poslední dny člověka a první dny po jeho smrti přinášejí v mnoha rodinách překvapení, neshody, ba přímo šokující zjištění. V tomto případě nakonec rodina tatínka skutečně nechala zpopelnit, ale místo toho, aby šlo o důstojné rozloučení, byl to týden hádek a hysterických scén.

Podobné překvapení zažila i další rodina, když ji babička požádala, aby po smrti její tělo bylo věnováno k vědeckým účelům. „Přímo nám dala papír a na něj napsala, že by si přála, aby se na jejím těle učili pracovat medici. Byla jsem v šoku, protože babička byla celý život silně věřící a chodila do kostela,“ vypráví jednačtyřicetiletá lékařka. „Možná ji k tomu motivovalo moje povolání, nevím, každopádně to bylo překvapení,“ dodává.

„Pokud si člověk přeje darovat své tělo po smrti vědě, musí s tím vyslovit během života souhlas,“ vysvětluje Matěj Stříteský z Ligy lidských práv. „V souhlasu je třeba určit rozsah použití,“ dodává s tím, že není vhodné tento souhlas uvádět v poslední vůli, v závěti. Poněkud cynicky řečeno, když se obvykle u notáře otevírá závěť, je už jaksi pozdě, mnohdy po pohřbu. Souhlas by měl ideálně proběhnout tak, že jej člověk uzavře písemně s úředně ověřeným podpisem a seznámí s ním své blízké, kteří pak v případě, že nastane krizová situace a dotyčný například umře v nemocnici, o jeho přání ihned informují lékaře. 

Je také možné souhlas sepsat přímo v nemocnici nebo hospici, kdy už člověk ví, že se jeho poslední dny blíží. V tom případě jej podepíše pacient a zástupce zdravotnického zařízení a toto poslední přání se pak stává součástí zdravotnické dokumentace, kterou se zdravotníci řídí. Je však možné postupovat přesně opačně. Jsou lidé, pro které je představa, že je jejich tělo použito k vědeckým účelům, naprosto nepřijatelná.  Existuje proto Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Je možné se do něj přihlásit. Stejně tak je samozřejmě možné o nesouhlasu s případným dárcovstvím orgánů předem informovat lékaře, když se ocitneme v nemocnici. Je povinen se tím přáním řídit.

Jsou to smutné věty, že? Nicméně s tím, jak populace stárne a dožívá se čím dál vyššího věku, se s těmito problémy budeme setkávat čím dál častěji. Mohou se týkat nás, našich blízkých, našich známých. Není na škodu udělat si v nich jasno, ulehčíme tak našim blízkým spoustu starostí a nervů. Tak si nakonec dejme příběh z jedné brněnské rodiny.

Jejich jednadevadesátiletá maminka zemřela v nemocnici. Měla už spoustu zdravotních obtíží, nesla je však statečně, na nic si nestěžovala. „Byla to taková ta žena, která prožila válku, pak útlak v padesátých letech, celý život dřela,“ vypráví její vnučka. „Nosila pořád stejné oblečení, nechodila ke kadeřníkovi, zkrátka opak toho, čemu se říká fiflena. A pak, když zemřela, za námi přišla její ošetřující lékařka a zdravotní sestra. Říkaly, že si s ní často povídaly a že je prosila, aby zapsaly její poslední přání. A to bylo, aby měla do rakve nalakované nehty, pěkně učesané vlasy a abychom jí pořídili nějaké pěkné barevné šaty. Chtěla odejít krásná. Ona, o které jsme si celý život mysleli, že ji móda, zkrášlování, zkrátka paráda vůbec nezajímá.“

Když o tom vnučka vypráví, slzy se jí derou do očí. Samozřejmě babičce přání splnila. Ano, dny před a po smrti blízkých mohou rodině přinést hodně překvapení. Těžko říct, zda je lepší vše přesně předem naplánovat a rozepsat pokyny nebo patřit do skupiny lidí, kterým je naprosto fuk, co bude, až tady nebudou. To si musí rozhodnout každý sám. Každopádně je dobré vědět o těchto možnostech, které existují a zákonech, které se toho týkají.

rodina smrt závěť
Hodnocení:
(4.8 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jarmila Komberec Jakubcová
souhlasím s Evičkou K.
Eva Krausová
Není to příliš šťastné téma před svátky vánočními...
Danuše Onderková
ELenko, máš úplnou pravdu a souhlasím s zde napsaným, není to černý humor. Jednou když byly děti mladší, jsme se nějak k tomu tématu také dostali. Řekla jsem tenkrát, že až tu jednou nebudu, chci aby mne nechali zpopelnit a rozptýlit, dokonce ani obřad nechci. jen tiché rozloučení s nejbližšími a jakou písničku mi mají zahrát. Nikdo se tomu nesmál. Za dva roky zemřel tatínek a také jsme mu přání vyplnili a zpopelnili, rozloučili se v kruhu rodinném. Při cestě domů, jme vzpomínali a děti se řekli, že ví jakou písničku si přeji zahrát. To jsem ještě nevěděla, jak daleko budu mít dceru. Člověk nemusí být starý když umře, ale nikdo opravdu neví, kdy mu jeho svíčka dohoří, třeba nepozornosti někoho neznámého.
Míla Hyhlíková
Právě dnes měla pohřeb moje poslední opravdová přítelkyně z mládí. Bylo jí pouhých 65 let, stále ještě pracovala jako účetní. Zemřela náhle, bez varování, z plného zdraví, ve vteřině. Také nechtěla nic slyšet o posledních věcech člověka a tak její nečekaný odchod způsobil dětem mnoho starostí. Je jasné, že na vzorek tady nikdo z nás nezůstane. Proto já chci zařídit všechno potřebné včas, abych pozůstalým zbytečně nepřidělávala problémy. I tak jich budou mít dost.
Jana Šenbergerová
Eleno, pro mě to není žádný černý humor, nýbrž čirá realita, před kterou nemá smysl zavírat oči. Pro všechny je dobré mít v tom jasno.
Zuzana Pivcová
Ne, Eli, je to dobré, že takhle uvažuješ a zveřejňuješ to. Svíce může dohořet nečekaně a rychle, když ji něco (osud) sfoukne. Před lety jsem nějaký čas žila s partnerem, který byl rozvedený. Na životní pojistce měl stále ještě napsáno Manželka, beze jména. Já jsem byla jen, řekněme to moderně, přítelkyně. Jednou před spaním mi řekl: Máma mi povídala, že bych měl tu pojistku přepsat na Tebe. No, to sis teda vybral téma, řekla jsem, dej s tím pokoj. Asi za tři týdny zahynul při autohavárii. Peníze dostala v pořadí po manželce jeho dcera, která už měla jiného tátu. Nezáviděla jsem jí to, i když jsem měla jen výdaje a dluhy. Uvádím to proto, že by lidé měli uvažovat racionálně, ať se jim to téma líbí nebo ne. To nemá s vánoci nic společného.
Hana Rypáčková
První odstavce a myslela jsem , že je to o filmu Teorie tygra, který jsme nedávno shlédli a docela se pobavili, i když první minuty jsme si to nemysleli. Mluvíme o tom s dětmi, co bychom chtěli. Máme jich dost a věříme jim.
Elena Valeriánová
Možná je toto téma trochu morbidní vzhledem k předvánočnímu času. Ale jedno je fakt, snad nikdo neví, kdy mu ta svíce dohoří. Před rokem jsem řešila zdravotní problémy, žádná rymicka to nebyla. A když jsem psala pro mé blízké, co a jak potom až tu nebudu, no nebylo to nic lehkého. Vím jedno, nechci jít v rakvi do hrobu, fuj ještě bych se pod tou hlínou udusila. Na lékařské účely se zřejmě hodit nebudu. Tak "kam s ním" ? Pohřeb žehem a rozptýlit. Hezky na kopečku, aby tam nebyly záplavy, vody té já se bojím. Místečko mám už vybrané, ale doufám, že ho ještě nějaký čas nebudu potřebovat. Promiňte mi tu trošku černého humoru.
Soňa Prachfeldová
Vím, že čas je neúprosný a až to přijde, nedá se nic dělat. Snad za života nic moc nepokazit a neublížit. Chci věřit, že má duše vzlétne a ...
Karel Hyndrák
V Ringu 26.11. se píše:"Kdo hodí šutrák do této klidné hladiny?" Už je to tady. Tohle je úžasný článek, akorát byste ho neměli brát osobně. Dříve či později budete rodinou určeni do role managera rodinné události. U svatby to ještě jde, i když nakonec vám všichni vynadají, že dostali malou výslužku. Pět let spolu nemluví. Horší je to u pohřbu. Je to penězích. Pohřebnictví je výnosný business, dokonce se pořádají veletrhy pohřebnictví. Pracovníci (havrani) jsou dost nad věcí. Musí se jim postavit do cesty někdo neuplakaný. Je třeba se připravit. V Midsomer Murders je většina vražd z 104 dílů kvůli závěti. Často pohřeb rozhodí celé rodiny navždy. Jak na to? Ve Vyhledavači je celá kapitola. Není to hezké čtení. Hromadění majetku z tohoto úhlu pohledu je směšné, neboť celá pozůstalost (mimo peněz) půjde do popelnice.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.