Romance na lyžích, modrý oslík, a já

Pane Romane, děkuji za váš humor. Článek pobavil a rozesmál.

Na půjčených sjezdových lyžích jsem byla naposled v 19 letech a určitě dožiju bez lyžování. Běžky ještě někde ve sklepě mám, ale taky je tam nechám stát. Zajezdila jsem si v duchu s tebou, chechtala jsem se tu, až jsem se za břicho popadala, ale tu bolest ti nezávidím, snad už se to všechno zahojilo :-) *****

S napětím jsem přečetla Váš článek do konce a moc jsem se při tom bavila. Také nejsem lyžařka a těm, co to umějí, z duše závidím, protože mám ráda hory a jako ne -lyžařce jsou mi v zimě odepřeny. Měla jsem přítele, který naopak byl vášnivý lyžař a i v pozdním věku jezdil každoročně do Alp sjíždět černé sjezdovky. Dvakrát jsem s ním na horách byla, ale vyřešili jsme to tak, že já dopoledne dělala pěší procházky v okolí chaty, zatímco on byl na sjezdovce. Odpoledne věnoval mně a podnikal se mnou pěší túry ve sněhu. Byla to docela legrace a užili jsme si hor oba.Na lyže jsem se ale neodvážila. Proto Vás obdivuji, že jste se přemohl a byl úspěšný.

Pěkné vyprávění o lyžování. Já už jezdím jen na běžkách. Letos se těším že si opět zalyžuji na Modravě.

Moc hezký článek, připomenul mi také moje "zážitky na lyžích" v minulosti, - díky za zajímavé a veselé počteníčko...

Romane, bravo. Pobavila jsem se a vzpomněla na své lyžařské umění, lépe řečeno neumění. Na lyžích jsem stála 2x v životě a marná byla snaha všech mě na nich naučit aspoň stát. I když do Pece pod Sněžkou jsem na nich dojela. A pak konec. A to musím podotknout, že jsem pohybově nadaná a v jiných sportech jsem problém neměla. Fakt si tě dokážu představit a promiň mi, ale dost se směju. Takže, žádný stres, určitě jsi dobrý v jiných věcech. V psaní a humoru určitě. Jak jinak, máš to za 5****.

Díky, pane Romane, umíte svým psaním rozesmát. Zavzpomínala jsem si na lyžování. Nebyla jsem žádný talent, dostala jsem lyže domácí výroby od strejdy koláře. Mám je ještě schované ve sklepě, je to kousek do muzea. V 16 letech jsem s nimi byla poslána na školní lyžařský výcvik. Ocitla jsem se v skupině běžkařů, spolužáků, které radši nepustili na svahy. Jezdili jsme po lesních cestách v Jánských Lázních a bylo to krásné.

Pane Romane, Váš článek ač delší, jsem přečetla jedním dechem. Díky Vašim skvělým vypravěčským schopnostem jsem vše vnímala tak, jako bych tam na tom svahu stála vedle Vás... Humorné a milé, pobavil jste mne. Já jsem se za mlada věnovala atletice / běh na 800 m./, jelikož mi to docela šlo, tak náš tělocvikář usoudil, že budu dobrá i na běžkách!!! V Harrachově mne postavil na start 3 km tratě, asi po 300 m krkolomného snažení jsem ztratila jednu běžku, nekontrolovanou jízdou jsem narazila do prvního stromu a skončila s lehkým otřesem mozku na lůžku v hotelu v Rýžovišti. Při druhém závodu ve Vysokém n.J, jsem sjela z tratě a skončila v Jablonečku. Již mne nechali hledat, zpět mne dovezl malý pošťácký autobus... lyže už nikdy, u mne platí též..

Prodloužil jste mi život, už dlouho jsem se tak nezasmála, hodně mi to připomnělo mé začátky před mnoha a mnoha lety. Tenkrát jsme jezdili lyžovat v sobotu po práci při večerním osvětlení a já bláhová si myslela, že nebude mé pokusy tak vidět. Po pár letech jsem se dozvěděla, jak se všichni bavili, když jsem brzdila pod smrčky, ale i obdivovali, že jsem vydržela a nakonec jsem si udělala i cvičitelský kurz.

Já lyžařka jsem se pobavila. Něco takového jsem zažila mnohokrát. A tady na jihu převážně Němce, kteří se učili pomocí "letadélka". Jen někteří vydrželi a většinou celý týden "pózovali na kopci". Tak gratuluji k výdrži . A opravdu :"Lyže už nikdy?"