Byl jeden domeček,
nebo snad vila?
Pojďme se podívat
kdopak tam bývá . . .
Z okna našeho bytu koukám do obrovské zahrady s vilou. Před několika lety realitní kanceláře nabízely nemovitost k prodeji za dvacet miliónů. (Původní cena byla třicet). Začala jsem se zajímat, komu patří, a objevila zajímavé informace. V roce 1905 ji nechal postavit a chvíli v ní pobýval ředitel Solvayovy továrny v Neštěmicích (pozdější TONASO). Poté byla využívána pro potřeby ředitelství. Do roku 1989 sloužila jako mateřská škola, v roce 2006 ji koupil a zrekonstruoval ruský moderátor a rocker Nikolaj Aruťunov. Vila má 46 pokojů, tři plynové kotle, v přízemí bazén, nahrávací studio, kulečník a je celá vybavena starožitným stylovým nábytkem. Kromě toho k domu patří vinný sklípek, zimní zahrada, parkoviště pro deset aut a obyvatelé mohou v případě nebezpečí dům opustit podzemní únikovou chodbou.
Přestože je rezidence nabízena k prodeji od roku 2012 realitními kancelářemi u nás a v Rusku, nikdo nemá zájem. Zahrada se neudržuje, plot v zadní části popadal a pozemek zarůstá nálety dřevin. Pouze jednou před několika lety v půli prosince začal z jednoho ze tří komínů stoupat světlý dým a na zahradě pobíhali čtyři lidé. Vypadali na pohodovou rodinku s odrostlejšími dětmi. Hlava rodiny začala prořezávat křoví kolem hlavní přístupové cesty a ostatní čistili chodníky. Všichni jsme je považovali za budoucí majitele, jenže oni krátce po Novém roce odjeli a od té doby je vila opět prázdná. Zahrada se pomalu mění v džungli a stává se útočištěm srnek, které se spokojeně procházejí mezi keři a odpočívají ve vysokém porostu. Obyvatelé ze sousedství jim v zimě pravidelně dírou v plotě přinášejí nějaké dobroty na přilepšení.
Před třemi lety jsem koncem února zaznamenala, že si v koruně vysokého červeného buku začaly budovat hnízdo vrány a já mohla sledovat v živém přenosu výstavbu vraního příbytku. Kromě mě však hnízdo upoutalo pozornost neposedných strak, jež ze začátku ptačí bydlení opatrně okukovaly a po dostavění pravidelně číhaly na okolních větvích. Často je vrány za hlasitého řevu hnaly pryč, ale "stračen" byla převaha. Někdy jsem jich napočítala i šestnáct. Na jaře jsem sledování musela nedobrovolně ukončit, poněvadž rozložitý velikán ukryl důmyslnou stavbu svými hustými listy, a tak ani nevím, zda rodiče vyvedli mláďata nebo ne. Další rok zůstalo hnízdo opuštěné. Viděla jsem, jak ho stračí komando postupně demoluje, až se úplně rozpadlo. Žádná vraní rodina si už od té doby bukového velikána za hnízdní strom nevybrala.
Jelikož nástává zima a ze stromů opadaly listy, budu mít do dubna výborný přehled, co se v zahradě děje. Aktuálně sleduji dovádějící veverky v korunách stromů a žasnu nad jejich akrobatickými kousky.
