Ve svém prvním článku z r. 2015 jsem tento "Ostrov svobody" popisovala jako ráj stopařů. Kubu jsem s manželem navštívila před deseti lety v únoru 2006. Tehdy ještě pevnou rukou vládl Fidel Castro. Měl v té době 80 let a Kubánci již tehdy řešili, co bude po jeho smrti. Jak vše dopadlo, víme, a tak jsem se rozhodla vám věnovat po smrti Fidela Castra vzpomínku na tuto krásnou zemi.
Kuba se hodně mění. Lidé ještě na poslední chvíli chtějí vidět "Ostrov svobody", než ho po zrušení amerického embarga zaplaví statisíce tamních turistů. Při setkání s Kubánci jsem měla pocit, že většina je se stávajícím stavem smířena a snad dokonce spokojena. Na druhou stranu, kdo by nebyl. Mají co jíst, kde bydlet, zdarma vzdělání, lékařskou péči, o které se chudým v USA ani nezdá. Sem tam se jim povede někde si načerno přilepšit a navíc víc než 3 milinony Kubánců žije mimo Kubu (Kubánců je cca 10 milionů). Ti posílají domů peníze, oficiálně je dovoleno 100 amerických dolarů na osobu za měsíc. Z toho stát zabaví 20 a zbytek mohou v klidu utratit v doláčových obchodech. A že jim ty peníze dlouho nevydrží, o tom svědčí neuvěřitelné fronty před těmito obchody. Navíc, většina Kubánců se nehodlá předřít. Když jsem sledovala, jakým stylem něco opravují, bude kapitalismus pro místní obyvatelstvo hodně tvrdý oříšek.
Kubánci jsou milí a příjemní pohodáři, čas je evidentně netlačí, nikam nespěchají. Mají rádi posezení, popovídání se známými, rychlý krok zde téměř neuvidíte. A že by byli nějací náruživí pracanti, to jim také nehrozí. Až na výjimky člověk nepotká nic rovného, kvalitně provedného. Můj tchán před léty učil Kubánce pracovat v plzeňské Škodovce a ti si prý stěžovai, že u nás "moc práce, málo zábavy".
O kvalitě práce svědčí můj jeden zážitek: na židli před domem seděla černoška a prodávala vyšité ubrousky. Tak jsem se šla schválně podívat, co vytvořila. Neuvěřitelné, takhle jsem vyšívala svůj první obrázek v 6ti letech (stažené nitě apod.) a ona se nestydí to nabízet turistům. Nakonec se ale vždy kupující našel.
Na druhé straně všichni na Kubě se snaží alespoň dbát na osobní čistotu a upravenost. Je až neuvěřitelné, že z těchto chýší, křivých baráků obklopených prašnými ulicemi vycházejí jejich obyvatelé čistě oděni, velmi často v bílých halenách (hlavně školní děti). Nechápu, jak tuto vnější čistotu udrží.
Jinak většina honosných baráků ve městech není vůbec udržovaná. Obyvatelům je úplně fuk, v čem bydlí. Vše je otlučené, vše patří státu, nájem se neplatí. V Havaně mi přijdou všechny domy na spadnutí, však při hurikáneh toho pár popadá. Taky jsem slyšela, že černoši jsou dost destruktivní, což by vysvětlovalo, proč to vypadá, jak to vypadá.
Většina Kubánců je asi i líná přemýšlet. Například místo kosy mají tupé mačety, kterými tak dlouho buší do tuhé trávy, až ji prostě upižlají. Nevadí, že to trvá dlouho, oni mají času dost. Musí to být pěkná fuška, neboť v pásu vždy 1-3 m od silnice byla tráva perfektně opižlána. Na druhé straně, v socialismu musí být každý zaměstnán, takže lidí na tyto práce je spousta.
Kdo pojede na Kubu, má jedinečnou příležitost ocitnout se třicet let zpátky v čase, to za pouhých 10 hodin letu. V obchoďáku, kam se málokdo z místních dostane, s nostalgií zavzpomínáte, jaké to bylo u nás - jeden druh mýdla, jeden prací prášek, jeden druh salámu a neskutečná fronta. Budete milovat cestování po naší D1, protože oproti té kubánské je to dálnice snů. Protože po té naší neběhají hospodářská zvířata a půlmetrové díry máme alespoň záplatované.
Na Kubě se ocitnete v největším a nejlépe udržovaném skanzenu amerických automobilů z poválečné doby na světě a za pár korun se také svezete. Kubánci si velmi hýčkají a opatrují české motorky značky Jawa. Mají je dodnes jako vzpomínku na práci v bývalém Československu.
V hotelu Arenas Blancas, kde jsme bydleli ve Varaderu, byla většina turistů z Kanady, potraviny pro vaření dováželi z Kanady letadly, protože hotel byl postaven z finančních prostředků kanadských podnikatelů. Ten pak po 5ti letech je převeden do majetku kubánského státu. Personál byl ale kubánský. Jídlo bylo velmi dobré, jen neustále u snídaně chyběly malé lžičky na kávu, ale v baru tekl kubánský rum proudem. Barmani nám připravovali báječné drinky, různými míchanými nápoji a rumem opravdu nešetřili. Jen káva je naprosto nepoživatelná. Po návratu budete milovat i Jihlavanku, protože tomu se dá říkat skutečné kafe.
Kuba je krásná země s písečnými plážemi, jako stvořená pro turistiku, ale na druhé straně je to země velmi drahá, se špatnými službami i v těch nejlepších hotelech. Drahá je především v tom, že turista musí všechno platit dvakrát. Jednou oficiálně a podruhé formou spropitného. Ale abych jen nekritizovala. Naprosto neobvyklý je na Kubě pocit bezpečí, ostatně tak už tomu v diktátorských režimech bývá. Noční procházka po Havaně po chabě osvětleném nábřeží je zcela bezpečná, protože po každých 100 metrech narazíte na policistu.
Na Kubu je nejlepší letět v zimních měsících. My jsme letěli v polovině února, kdy na ostrově začínalo krásné jaro. Moc jsme si pobyt užili a přes všechny nedostatky je Kuba báječná destinace. Věřím, že po deseti letech je turistika na Kubě na lepší úrovni. Doporučuji nezůstávat jen ve Varaderu na pláži, ale využít fakultativních výletů do dalších měst na ostrově.
