Do doby, než padly dráty, jsme šmejdili po Šumavě, kam se dalo. Hlavně na místa výhledů na Alpy, bavorské vrcholy Šumavy a do míst, odkud nás často vozili vojáci džípem z pustiny do civilizace. Až k ostře střeženým místům jsme se nedostali. V prvních měsících svobody jsme se prodrali k jezerům. Bořili jsme se po kolena do sněhu a statečně šlapali po zaniklých, kdysi značených cestách podle prvorepublikových map a průvodců. Po návratu domů jsem si vše zapisovala a zaznamenávala do notesu. Často se nové značení velmi odlišuje od mých zápisků.
Například první návštěva vrcholu Oblíku /1224,7 m/. Srní-200m po silnici na Ž. Rudu - doleva pěšinou březovým hájkem 1/2 hod. ke kanálu - přes cestu a kamenný můstek ke Studenému potoku - strmou cestou kolem křížku 500m - stále vzhůru k cestě - vpravo vede do Prášil - vlevo za Oblíkem k Javoří pile - kilometr lesem, cesta mírně klesá a pak rozcestí vlevo zarostlá křovím - vzhůru na vrchol. Odměnou jsou výhledy Roklan, Luzný a Poledník.
Ještě před otevřením hranic jsme hledali zaniklé osady, staré dvorce a zbořená stavení nedaleko vojenského újezdu. To vše muselo zmizet, aby chalupy nesloužily k úniku přes kopečky. Na takových místech kvetly na jaře narcisy, v létě se stromy obalovaly plody a kolem zarostlých ruin se povalovaly hrnce a nářadí odsunutých starousedlíků z pohraničí. Zaniklé obce, samoty a dvorce byly většinou na krásných pasekách, místech s výhledy do kraje a to nás velmi lákalo. Některé chalupy byly celkem zachovalé, sice bez elektriky, ale dokonce se nám zdály být obyvatelné, i když byly opuštěné. Tak jsme objevili Pohádku, těsně před tím, než se tam nastěhoval známý nájemný vrah Roubal.
Zápisky: Z Čachrova do Bradné cestou na západ alejí k lesu, kolem lesa stoupání, vpravo lesní cestou, stále lesem mírně nahoru a mýtina vpravo - vzhůru loukou a v stromoví statek. (Asi 5 km).
Před námi se vyloupla mezi stromy celkem zachovalá chalupa, s oranžovým nátěrem, visutou verandou a zázemím stodoly. Louka kolem byla neposekaná, podmáčená a bažinatá. Jen kolem chalupy byly vyšlapané cestičky mezi pokřivenými stromy. Nahlíželi jsme do oken. Vypadalo to, jakoby někdo nedávno odešel. Zapadající slunce prozářilo malebnou paseku uprostřed hlubokého lesa a pozvolna se uchýlilo přes Plošinu /964 m/ k Prenetu /1070m/. Užili jsme si dalekých výhledů do kraje. Museli jsme se vracet k autu, než slunce zapadne a nás pohltí tma. Ve vsi jsme se zeptali místních, zda je chalupa opuštěná, a dozvěděli jsme se, že ano, prý tam straší a je prokletá. Mnoho lidí žíjících na statku nedopadlo dobře, rodina Panglerových byla odsunuta po druhé světové válce a další rodinu postihlo neštěstí. Hospodář se oběsil a jeho žena zešílela.
Nepátrali jsme dál, zase jsme navštívili jiná místa a zanedlouho cestovali i za hranice, když nám to bylo konečně dopřáno. Později nás rozrušilo vyšetřování kolem masového vraha, který na Pohádce pobýval nedlouho po naší první návštěvě. Stal se zlým vlivem prokletí?
http://www.kriminalistika.eu/muzeumzla/roubal/roubal.html
Pěkně to popsal Leoš Drahota: Prokletí Pohádky
Bylo, nebylo, za sedmero horami a hlubokým lesem, nedaleko šumavské vesnice Čachrov se již někdy v 16. století rodina Pangerlových rozhodla usadit a hospodařit. Postupně tu postavila tři statky a vznikla tak malá osada. Byla to prý moc pěkná osada. Stála na samotě ve stráni horské louky a nádherný výhled, který se jejím obyvatelům každé ráno po otevření okna naskýtal, nedával tušit, jaký osud toto místo čeká. Po staletí tu pak žili i umírali lidé, časem se však hospodářství, stojící daleko od civilizace začala vylidňovat, chátrat, až tu nakonec zůstal stát jen nejmladší ze tří statků, pocházející z počátku 19. století. Říkalo se mu Christlhof, později ho pak místní lidé pro malebnost té šumavské samoty přejmenovali na Pohádku.Něco se ale pokazilo. Idylu uprostřed šumavských lesů poznamenala tragická událost. Všechno to prý začalo, když v květnu 1828 v nedalekém Strážově vypukl požár. Terezii Lasnerové z chalupy čp. 45 se tenkrát vzňalo na plotně vzkypělé máslo, stavení vzplálo a bouře rozfoukala žhavé uhlíky po střechách okolních chalup. V rozpoutané pekelné výhni nakonec shořelo 78 domů včetně radnice, což byly téměř dvě třetiny městečka. Velké neštěstí, s kterým se jen těžko smiřuje, poznamenalo duše lidí a jak už to tak bývá, mnozí se ptali proč? Čím si zasloužili takovou hrůzu? Proč zrovna oni přišli o střechu nad hlavou. A někoho odpověď napadla.Jen kousek před Pohádkou, skrytá na kraji lesa, stála kdo ví od kdy malá chatrč. Nikdo tam nechodil, nebylo proč a navíc se o tom místě vyprávěly zvláštní nehezké věci. Jednoho dne se do chatrče nastěhovala ošklivá divná stařena z Kašperských hor. Mluvilo se o ní jako o čarodějnici. Snad to byla jen osamělá vdova, snad kořenářka, možná se ale opravdu věřilo, že umí čarovat. Prý dokázala uvařit lektvar na lásku i proti ní, znala byliny, po kterých krávy dojily více mléka, dokázala vyrobit amulety proti ohni. Lidé ji ale neměli rádi, možná se jí, nebo jejích kouzel báli, možná byla jiná, možná už také neměla všech pět pohromadě. Kolem jejího lesního příbytku se prý v noci děly divné věci a od doby, kdy se tu objevila, měli místní starousedlíci dojem, že je pronásleduje smůla. Pro nešťastné a viníka hledající horaly, kteří přišli při požáru o domov, pak byla tato žena velmi vhodným hromosvodem jejich frustrace. Za všechno může čarodějnice! Umí ovládat oheň a zničený Strážov je určitě její dílo! Čarodějnice do pohádky patří. Šumavská pohádka ale toho dne skončila. Horalé vypudili stařenu z její chýše, zahnali na louku, kde jí nejprve nadávali, obviňovali z veškerého neštěstí a pak jí začali bít, házet na ní kameny. Polomrtvá žena prý z posledních sil objala starou břízu stojící na Christlhofu, samotu i její obyvatele proklela a pak vydechla naposledy. Strom vpil její krev a od těch dob má červené dřevo. Tělo mrtvé nešťastnice vhodili její vrahové do chatrče a tu pak zbořili. Zbavili se čarodějnice, ale na Pohádku přivolali zlo.
Postupně se z usedlosti stává ruina. Navzdory tomu, že má majitele. Na Šumavě vždy najdeme nádherná a pustá místa. Statky byly roztroušeny na stráních, obklopeny lesem. Jak šel čas, lidé odcházeli a na místech bývalých usedlostí vznikaly rekreační chalupy a penziony. Jen některé si to zasloužily. Ty, které nebyly tak odlehlé a byly blízko využívaných cest. Takové štěstí Pohádka nemá. Přitahuje sice návštěvníky, kteří vyhledávají záhady a zkoumají negativní energii. Přestávají tam prý fungovat kamery a foťáky, lidé cítí brnění a neblahé pocity. Mládež tam plní bobříky odvahy. Stačí Pohádku zadat do vyhledávače a najde se spousta odkazů. Já bych tomuto místu moc přála, aby se kletba zlomila, čarodějnice lidem odpustila a uložila se ke klidnému spánku.
