Po návratu z Madeiry do Lisabonu se Eva a Jarka nejprve seznámily s okolím penzionu, v němž se ubytovaly. Tentokrát bydlely ve čtvrti Bairra Alto, proslavené svými úzkými uličkami, které se prý probouzí k životu až večer po setmění. Proč?
Našim dvěma seniorkám se nejprve zdálo, že se zde asi chodí spát se slepicemi. V této části bylo skoro liduprázdno, ačkoli ani slunce ještě nezapadlo.
Eva: „nějak se mi to nezdá. Pamatuji se, jak jsi říkala, že tady si budeme užívat zdejší tradiční styl hudby, zvaný fado, ale zatím tomu vůbec nic nenasvědčuje! Já jsem se na to tolik těšila. Vždyť je tady úplně mrtvo, nikde nic neslyším.“
Jarka: „Vydrž, co když je opravdu moc brzy? Porozhlédněme se ještě kousek dál. To by v tom byl čert, aby tady někde to fado neznělo, když je ryze portugalské!“
Radost se jich zmocnila až v okamžiku, když si na nenápadné starší budově přečetly velký nápis MUZEUM FADO. Samozřejmě, dveře zavřené. Otevírací doba 10 – 17 hodin, teď již bylo po 19. hodině. Ale na chodníku tam potkaly starousedlíka, který je nasměroval k blízké, dobré a prý oblíbené krčmě, kde se hraje a zpívá. Uposlechly a nelitovaly. Než se zábava rozproudila, povídaly si u sklenky vína o plánu na další den. Pak už se lokálem nesly tklivé melodie. Přestože zpěvačka vyjadřovala písněmi smutné příběhy a nešťastné osudy námořníků, rybářů i jejich žen, měl ten večer zvláštně působivou, neobvyklou a velmi srdečnou atmosféru. Taková je podstata stylu fado, který prý vznikal na vlnách oceánu, mezi námořníky během jejich návratů z dalekých cest.
Hned další ráno se dle svého itineráře vypravily na celodenní výlet. Tentokrát byl jejich cílem nejzápadnější výběžek Portugalska, potažmo celé evropské pevniny, zvaný Cabo da Roca (Mys Roca), jinak „konec světa“. Použily nejprve vlak, který vyjížděl z lisabonského nádraží Rossio. Nádražní budova měla krásnou fasádu, zbudovanou v manuelském slohu (o něm bude zmínka v samostatné části o Lisabonu). Jejich nadšení překazil následný pohled při vstupu dovnitř. Dlouhý čtyřstup lidí, jehož začátek byl kdesi v nedohlednu, připomínal frontu na maso v totalitních dobách v Československu. Rozdíl byl v tom, že tam stáli vedle sebe a bez brblání lidé různých ras a všech barev pleti, a pokojně čekali.
Eva, jen tak k Jarce prohodila: „co se to tu děje? To se nás snad netýká?!“ „Bojím se, že všichni pravděpodobně chtějí totéž, co my, tj. nějaké jízdenky na vlak“, odvětila Jarka a hned se šla ujistit dopředu, zda není zbytečné tu řadu prodlužovat. Bohužel, musely se zařadit a spolu s davem postupovat ke čtyřem automatům. Šlo to hodně pomalu, čekaly celých 40 minut. Ukázalo se, že většina těch čekajících měla stejný cíl – město Sintra.
Vlaky tam jezdily často. Nebyly to však žádné rychlíky, jako do dříve navštíveného Porta. Nýbrž jen obyčejný osobák s rychlostí plížícího se šneka. Pomalá jízda nikomu nevadila, aspoň umožnila vychutnat si z oken vlaku zajímavosti okolo. Ve městě Sintra bylo nutno přestoupit na autobus. Již před výstupem se obě cestovatelky dohodly, že musí do uličky vagonu vejít dříve, než se ostatní vzpamatují. Podařilo se jim vystihnout pravou chvíli a vystupovaly jako první. Teď rychle k východu z nádraží a šup k zastávce autobusu. Bylo důležité, že si včas uvědomily, co by se stalo, kdyby se opozdily a do prvního autobusu by se nevešly. Davy lidí se však před nádražím rozprchly na různé strany, jen tak asi dvacet človíčků se přiřadilo k nim. Brzy se dočkaly autobusu, u řidiče si bez problémů zakoupily jízdenky do Cabo da Roca. Poprvé v životě se vydaly na „konec světa“.
Řidič po několika zastávkách oznámil, že jsou na místě. Sotva vystrčily hlavu ven z autobusu, dostaly facku na jednu a posléze i na druhou tvář. Eva se otočila k Jarce se slovy: „o masáži jsi nic neříkala a mě tady vítr propleskává ze všech stran.“ „To je tedy přivítání, ale nejsme v tom samy. Podívej se, jak se potácí všichni ti lidé. Vypadá to tady na jeden velký flám, ty postavy v dáli se posouvají, jak v alkoholickém opojení. Jdeme taky směr útesy,“ rozhodla Jarka. Další domluva byla zbytečná. Silný vítr bral slova od úst a se slabšími jedinci pěkně lomcoval. Přišly na řadu doplňkové dorozumívací posunky. Po pár krocích již stály v němém úžasu, přidržujíce se masivního dřevěného hrazení na okraji útesů. Nad hlavou modrá obloha, rozzářená ostrým sluncem, dole pod nimi hlučná bitva oceánu se skalisky. V dáli jen poklidné vody nedozírných končin, které neprozrazují nic z dnes již objeveného tajemství neviditelných břehů Ameriky. Kvílení větru chvílemi připomínalo vytí smečky vlků. Obě sestry šly mlčky a pomalu po cestě na útesech. Pak Eva pronesla památnou větu: „fado, slyším tady znít fado, je to jak tóny té včerejší večerní hudby, poslouchej, zkus to vnímat!“ „Ano, taky to tak cítím a představuji si boj námořníků s tímto nespoutaným živlem pod námi. Je to stejně tesklivé, jako ty písně!“ dala Jarka Evě za pravdu.
Vichr tady všem, co měli nějaké vlasy, vytvořil ten den profesionální účes zvaný foukaná, zcela zdarma a bez čekání. Eva s Jarkou se shodly v tom, že poznání tohoto místa stálo za to, bylo velmi zajímavé. Ovšem „konec světa“ místem pro život není, rozhodně by zde nechtěly ani jedna být strážkyní majáku!
Vrátily se autobusem do Sintry, aby stihly prohlédnout si zdejší památky města, které bývalo i oblíbeným místem králů. Zde vládlo bezvětří, poklidná sváteční atmosféra. Procházka parkem na náměstí s královským palácem byla naprostým protikladem „konce světa.“ Paláce na stráních se utápěly v zeleni příjemně pestré středomořské vegetace. Návštěva Královského paláce byla tou pomyslnou třešničkou na dortu ze zážitků toho odpoledne v Sintře. Nic však nepřekonalo ten zvlášť působivý, adrenalinový, krátký pobyt na konci světa! Ta atmosféra zůstala neopakovatelnou vzpomínkou.
Minulý, tj.7.díl - Madeiro, bude se nám stýskat, najdete zde.
Další pokračování bude o Lisabonu.
