Debata o prospěšnosti nebo škodlivosti pravidelného užívání aspirinu se vede už řadu desítek let. Zatím posledním příspěvkem k ní je rozsáhlá studie zveřejněná vědci z American Cancer Society. Ti tvrdí, že denní užívání aspirinu po dobu pěti a více let snížilo výskyt smrtelných případů rakoviny ve sledované skupině o 37 procent.
Pro a proti
Studie byla založená opravdu velkoryse: v jejím rámci vědci vedení Ericem C. Jacobsem sledovali skupinu více než 100 tisíc starších osob, z nichž žádná na počátku výzkumu neměla rakovinu diagnostikovanou. Část těchto lidí užívala aspirin jako prevenci proti kardiovaskulárním nemocem. Analýza ukázala, že dlouhodobé pravidelné užívání aspirinu snížilo procento výskytu nádorů trávicího traktu o 40 procent, jiných nádorů o 12 procent.
Vědci však přesto doporučují určitou obezřetnost, protože aspirin současně má i některé nežádoucí účinky: zvýšenou krvácivost či možnost poškození žaludeční sliznice. Další výzkum se proto bude ubírat směrem ke stanovení minimálních dávek zajišťujících ještě preventivní působení, současně ale omezujících možné vedlejší účinky.
Šéf výzkumné skupiny Eric Jacobsen k tomu říká: „Bude potřeba dál pozorně sledovat klady a zápory dlouhodobého užívání. Naše dosavadní výsledky jsou sice povzbuzující, přesto by bylo předčasné doporučit pravidelné preventivní užívání každému. Lidé by to měli konzultovat se svým lékařem, který zná individuální historii jejich zdravotního stavu a je schopen posoudit, zda přínos převáží možná rizika.“
Na počátku byla vrba
Účinnou látkou v aspirinu je kyselina acetylsalicylová, která je obsažená také ve vrbové kůře. Ta se v lidovém léčitelství používá odedávna (nejstarší zmínky o ní jsou už na sumerských klínopisných tabulkách starých 4000 let). Dnes se k ní mnozí přírodní léčitelé zase vracejí, protože má minimální vedlejší účinky.
Teprve v 19. století začali vědci hledat látku, která vrbě léčivou sílu propůjčuje. Roku 1828 se mnichovskému profesorovi farmakologie Johannu Buchnerovi podařilo z kůry stromu izolovat malé množství špinavě žlutých krystalků s hořkou chutí skvěle potírajících bolesti hlavy. Dal jim jméno "salicin".
Jeho následovníci proces vylepšovali a roku 1838 získal italský chemik Raffaele Piria čistou látku, v níž rozpoznal kyselinu salicylovou. Jako lék ale byla téměř nepoužitelná, protože silně dráždila žaludek.
Roku 1853 francouzský chemik Charles Frederi Gerhardt kyselinu salicylovou neutralizoval pomocí sody a dalších substancí a získal kyselinu acetylsalicylovou – účinnou látku pozdějšího aspirinu, acylpyrinu, anopyrinu a dalších léků vyráběných dnes v obrovských množstvích. Jenže Gerhardt potenciál svého objevu nerozpoznal a po jeho publikování se o další využití nestaral.
Více prozíravosti projevil Felix Hoffman zaměstnaný jako chemik u firmy Bayer, který pro ni zajistil registraci ochranné známky. Říšský patentový úřad zaznamenal Aspirin jako obchodní značku 6. března 1899.
Pro Bayer byl Aspirin zlatý důl až do konce první světové války, kdy se musel ochranné známky vzdát v rámci poválečných reparací a z Aspirinu se stal aspirin s malým "a". Dnes se roční světová produkce odhaduje na 45 000 tun, což představuje asi 11 miliard tablet.
