První rok v penzi. Jak ho přežít?

Jsem asi představitelem nové generace důchodců. Nebaví mě vůbec dechovka a naopak, IT a moderní technologie, bych dosud mohl vyučovat, poslouchám rock a metal, hraju hry na PC, jezdím autem a když to jde dohromady se zdravím a počasím, jezdím na velkém skútru. No, poslední dobou moc ne. Z plného pracovního procesu, do invalidní penze, 4 roky před řádným důchodem, mne dostala zdlouhavá nemoc, jen jsem si odskočil s nevolností do nemocnice a po roce a půl, jsem po páté a snad už poslední (?) operaci, onkologie. Ač ve stavu stále ještě pooperačním, vypadá to, že se mé problémy chýlí k nějakému konci, i když ne úplně, jak tomu bylo před nemocí, pokud nebude ve zprávě, kterou čekám, zas ještě nějaké to "ale". V datové schránce mám potvrzení o přiznání ID3. No a vkrádá se ta otázka, co dál, až mi bude lépe? Před začátkem nemocí jsem aktivně hrál na baskytaru v kapele, dnes nezmáčknu struny, ruce ztuhly, prsty zpomalily, neuropatie, občas mi padají věci z rukou. Tudy to už nejde, svoje mám odehráno. Nemám ID3 jen tak pro nic, za nic, bohužel. Ještě před týdnem jsem měl i neschopenku a s ní nemohl nic, teď mi tohle omezení padlo. Mám jít na pár hodin, jako invalida do práce, žádat, pokud by to šlo, o mnohem mírnější pracovní dobu, až se zas trochu zmátořím? Něco bych tam ještě snad zvládl udělat, i když nesmím nic nosit. Nebo se už do práce nevracet a nestresovat se, nějakými těmi očekávanými nekonečnými obchodními výsledky a plánovanými zisky pro zaměstnavatele, kterých stejně nikdy není dost? Vím jistě jen to, že co si člověk odkládá a plánuje na důchod (třeba krabice s modely, které by rád stavěl, až na to bude čas), je spíš hloupost. V důchodu už tolik nemůžete, ruce ztratí přesnost a sílu, na procházkách si potřebujete častěji posedět a vydýchat se, než se někam za něčím hnát a šlapat plánované kilometry. Vytrácí se taky takové to nadšení pro bývalé záliby a koníčky, není tam už to "chci" a "musím". Jo někdo to má jinak, já už ne, každý jsme jiný. Byt si doma s manželkou, v rámci možností necháváme přestavět s ohledem na stáří už nějakou tu dekádu, ve sprše je mj. sedátko (jak se hodilo po prvních těžších operacích, mých i manželky), WC je zavěšené na přání výš, než normálně, lépe se z něj vstává s vrzavými koleny, k vyvýšenému umyvadlu se nemusíme tolik ohýbat. Koupili jsme si novou kuchyni, místo staré rozpadlé, tu si snad ještě spolu užijeme. Možná se vrátím k digitálnímu fotografování, na které jsem neměl kvůli práci čas, možná opět budu rybařit, snad budu trochu víc vídat vnuky, když nebudu celý den, od nevidím, do nevidím, v práci, či nemocnici. Chtěl jsem myslím taky projet všechny Zoo v ČR a všechna větší muzea u nás a Polsku. Nějaké větší spoření peněz už po šedesátce nedává žádný smysl, jednak se zkrátí příjmy a z práce, z té se stejně nebohatne. Jak říkávala moje maminka: "Peněz se nenajíš, kup si co potřebuješ a co si stihneš užít". Tak jo. Mějte se zdravě a zařiďte se ke v důchodu po svém, jak se to komu z vás líbí.

Zdravím nové přátele, já šla do důchodu spíše o 9 měsíců a vůbec nelituji a vůbec se nenudím ...pracovala jsem jako školnice v MŠ práce mě bavila ,ale bylo s dětmi náročné a i s rodiči ....kolektiv byl docela fajn a zajdu s nimi i na pivko .... Užívám si vnoučátek mám jich 7 ,ale vídám a stýkám se s 5 .....dva školáci a tři prťata .... Když potkám některé fajn rodiče nebo i kolegyně tak říkají jak vypadám dobře ,že je vidět klídek a pohoda ...

Dobrý den, pěkný článek. Přiznávám, že se také bojím odchodu do důchodu - to slovo "důchod" se mi z podstaty nelíbí:-) Souhlasím s tím, že na důchod, pokud to jen trochu jde, by se měl každý připravit, tj. vytvořit si zázemí, které pro něj bude v tom "důchodu" přijatelné a co nejvíce příjemné. V roce 2013 na podzim jsem se rozhodla, že tu změnu a přípravu na důchod uskutečním, a to co nejdříve, dokud ještě chodím do práce, mám na to sílu a peníze, bylo mi 60 let. S utkvělou myšlenkou v hlavě, velkými plány a odvahou jsem sedla a vytvořila si plán - CO CHCI : čeho se musím zbavit, co mohu prodat, co mám našetřeno k dispozici a co mohu investovat...kolik mám na to ještě času... moc ne - a vrhla jsem se do toho. Mé dcery, ač znají svou akční matku, nejdříve nevěřícně kroutily hlavou. Přátelé si asi mysleli, že jsem se úplně zbláznila. V zimě jsem prodala byt v Praze, na Silvestra jsem se stěhovala do náhradní garsonky, mezitím jsem si hledala malý domek na vesnici. Podmínky byly zcela jasné: malý domek se zahrádkou - abych na něj měla, mezi zástavbou - abych se nebála, přízemní - abych se do něj na stáří dostala, v dobrém stavu - abych se mohla hned nastěhovat, provádět opravy a úpravy za pochodu, v místě to nejdůležitější, tj. obchod, pošta, BUS, úřad, lékař v dosahu - až nebudu schopná řídit auto, a kousek od svých dětí - když něco nebudu moci zvládnout sama. Plán dobrý, nároky, jak se ukázalo posléze, velké, realizace obtížná. Nakonec se po dvou měsících usilovného pátrání a nočního vysedávání u netu podařilo - domek na mne "mrknul" hned na první fotce a v tu chvíli bylo jasno. Hned ráno jsem volala makléřce a domlouvala schůzku s tím, že má s sebou vzít rezervační smlouvu... ukecala jsem kamaráda, aby se mnou na místo zajel, v tu dobu jsem ještě neměla auto. Přijeli jsme na místo, vešla jsem do domu - a bylo jasno - ten je můj:-) Podepsala jsem a šlo to ráz na ráz. Další nutnost - auto. Ač dobrá řidička, nejezdila jsem přes 15 let - objíždění bazarů byl horor, byla zima, špatné počasí, špatný výběr, ale nakonec bylo i auto. První cesty po těch letech také horor, ale nezbytnost, občas jsem si i zabrečela a vynadala. V únoru jsem koupila dům, v březnu jsem se nastěhovala a postupně začala pracovat, shánět místní řemeslníky a realizovat svá přání. Mladší dcera mne nenápadně "hlídala" a jistila po všech stánkách, kdyby náhodou něco nevycházelo v rámci plánu, starší stále nevěřila. A nastal den D "kolaudace", akce se musela řádně zapít a já se mohla konečně pochlubit, co jsem provedla. Byla jsem šťastná, že jsem v 60 letech byla schopna zrealizovat svůj sen znovu bydlet na venkově, v přírodě a ve svém. Bez dluhů a závazků, s dobrým pocitem, že i samotná ženská - "důchodkyně" ( no fuj, to je fakt ošklivé slovo), je ještě schopná něco hodnotného a hlavně smysluplného vytvořit. Všichni zírali a chválili, já se dmula pýchou. Jde to, jen se nesmí člověk bát udělat razantní změnu, byť i v pokročilém věku. Věřit sobě a věřit tomu, co chce změnit. Nespoléhat na zázraky a nespoléhat na někoho, že to udělá za Vás. Pokud se objeví někdo, kdo pomůže, je to příjemná a přínosná změna navíc. Tak mám své vysněné zázemí před tím "důchodem", kde je mi dobře a kde budu mít stále co dělat... i když finance už nebudou takové, jako byly, když zdraví není už to, co bývalo....ráno mi svítí slunce do oken, ptáci zpívají jak o život, místo garáže mám velkou dílnu ( chudák auto stojí na dvoře), kde mohu kutit a tvořit všechny ty "důležité a potřebné věci" kolem domu a do domu, děti s vnoučaty jezdí za babčou na vesnici, přátelé jezdí na "kukandu", co je zase nového, sousedé se staví na kus řeči a mávají na mne přes plot, mám nové přátele a kamarády a mně je dobře, jsem spokojená a raduji se z každé maličkosti. Zatím jezdím do práce do Prahy, denně vstávám ve 4.10 hod, domů z práce většinou navečer, ale beru to jako dačasnou zátěž, peníze navíc ještě potřebuji na realizaci oprav a dovybavení domu a nějakou nezbytnou rezervu na stáří. V zimě je to opruz, občas se musím i přemlouvat. Ale vím, že to mohu kdykoliv ukončit...jen ještě nejsem připravená k tomuto kroku, neumím odpočívat, ale pomalu se to učím, věřím, že i důchod může být aktivní a příjemný....no, čím bych to ještě mohla vylepšit ??? :-)))

Koncem roku 2014 jsem odešla dobrovolně do předčasného důchodu, o dva roky dříve. Pracovala jsem jako vědecká pracovnice, psala jsem odbornou literaturu z oblasti školství. Práce mne bavila, unavovala mne ale věčná honba za granty a body za publikační činnost. Svého kroku jsem dosud ani vteřinu nelitovala. Zbavila jsem se stresu, našla jsem si nové zájmy (například přispívání na tento web). O jiné práci jsem neuvažovala: nešla jsem do důchodu proto, abych pracovala. S bývalým pracovištěm udržuji kontakt; kdykoli tam přijdu, slyším od kolegů chválu a obdiv, jak dobře vypadám a jak mi to svědčí.

Velmi pravdivý článek. Od VŠ jsem pracovala v uměleckém školství, semtam vystoupení, vášnivě ráda jsem organizovala kolektivní zahraniční zájezdy, vychovala s manželem, který je nejlepší na světě spolu s mým již zemřelým tatínkem, 2 syny, z toho jednoho nevidomého. Tam byla realizace snu tvrdá. Žádné speciální školství, ale různými prostředky normální až po dvě státní univerzity. Oba synové jsou samostatní, mají krásné rodiny a narodilo se nám 5 vnoučat. Po 5 letech přesluhování v penzi jsem se dobrovolně rozhodla zůstat doma (dojíždění s neustálým zpožděním vlaků a s tím spojené neúměrné nervové zatížení= studenti nemohli zůstat bez dozoru). mám kamarádky od dětství, z gymnázia i ze zaměstnání, ale každá máme své závazky rodinné. Ne, že bychom byly hlídacími babičkami, to dnes ani nejde, já např. nestačím dětem v rozvíjející se počítačové gramotnosti... Přestože vztahy v rodině jsou opravdu už 43 let ukázkové (přes občasné nepochopení moderních trendů ve výchově dětí...), zbýváme si tzv. s manželem většinou sami. Jsme na sobě chronicky závislí, manžel ovšem stále pracuje ve svém oboru, který je časově náročný a já začala trpět tzv. prokrastinací. Ono se vůbec nic nestane, když ten koš prádla vyžehlím zítra atp. Dříve bylo nepředstavitelné nemít rozvrhnutou každou minutu, dnes je čas pláň , značně rozlehlá. Ještě maminka musela denně nakoupit venku, já mám přece internet a nákup do domu! A to fakt všeho: potravin, drogerie, kosmetiky, oblečení, dárků...Takže chodím pravidelně 1x týdně ke kadeřnici, párkrát za měsíc do divadla, na koncert, s kamarádkami na oběd nebo kávu, zajedu za dětmi, občas si vezmu místní vnuky, v létě blízká rekreace a zájezdy...A hlavně pořád vyvářím. Manželovi, občas snachám, vymýšlím stále úpravy bydlení, protože bydlíme tzv. na penzi v přízemním bytě v centru a po těch 140 m2, které byly předtím, je 60 m2 nepředstavitelně malých. Jo, a napadají mě různé hlouposti od otevření "chlebíčkárny" až po strašný strach ze samoty. A teze, jak může být stáří krásné, bych zařadila do literatury science fiction.

Zatím jsem doma 14 dní, ale protože jsme končili se živností, stěhovala jsem se do vlastního malého bytu / který jsem nechala trochu přebudovat/ , do toho účetnictví, vyklízení prodejny, bytu, půdy, skladiště., bylo toho hrozně moc / bez rodiny naší a sestry a její rodiny by to nebylo možné zvládnout. Nyní postupně byt předělávám, dodělávám, dodělávám účetnictví /, do toho řeším budoucí finance/ jsem rozvedená, s mužem jsme se chtěli znovu vzít, ale zemřel, tak mám 10 000,- důchod. Něco ušetřené mám, ale musím počítat,že budu potřebovat třeba pečovatelku / děti mají svého až až/, taky abych měla na pohřeb. Ráno,když se budím,si říkám, že je to všechno k ničemu, že nemá ani cenu vstávat, bojím se nemoci, budoucnosti, o děti, o vnoučata,prostě,i když přes den něco udělám, nic se mi nechce. Nechce se mi ven ,nechce semi číst, prostě nic. Snad si zvyknu.

Aleno Tollarová, tak to je jediné, co je na důchodu hrozné. Že mu dochází síly a zdraví. Jinak je to konečně svoboda. Žádné povinnosti, jenom to, co chci. Vstávám kdy chci , jím co chci, na dovolenou si vydělám na brigádě, a už se těším, že doplatím hypotéku na byteček. . A zvykla jsem si z 3pokojového na malý 1+1. A stačí. Důchod mám malý, protože jsem šla o 5 let dřív. Byla jsem bez práce, a kdo zaměstná 55letou ženskou! Změnila jsem zájmy, z trampingu a bydlení na zádech na turistiku, jenom na lehko, na kultůru, výstavy, kino atd. A jsem spokojená. Mě podobných je spousta, tak nechybí ani návštěvy a seznamování s novými lidmi. Kdyby mě sloužilo zdraví, (klouby) tak jsem spokojená s celým důchodem spokojená

Pro všechny lidi asi je první rok v penzi brnkačka proti tomu, jak prožijí poslední rok v penzi....

Nadpis článku dokonale vystihuje můj první rok v penzi. Jsem ráda, že jsem ho přežila jen s jednou "ztrátou kytičky", kterou je můj spadlý koutek. Pro někoho křivá huba. Tělo si tenkrát, když už nemuselo jet na doraz, asi řeklo, že teď už může a poslalo na mě neurologické onemocnění, o kterém jsem v životě neslyšela. Kdo mě zná, tak to ví a kdo mě nezná, tak to je GBS. Ale děkuji Ti, osude, i za tuto zkoušku.

Důchodový věk přežívám v pohodě. Přesluhovala jsem 1,5 roku. Končila jsem v prosinci a hned v lednu jsem si našla brigádu! Žádné stresy. Nuda také není!