Psí život
Ilustrační foto: pixabay.com

Psí život

13. 1. 2017

Jsou dny, kdy je hned od rána všechno špatně. Probudíte se do mlhavého pošmurného rána, šedé nebe, mrholení, teploměr lehce kolem nuly. Nějaký výpadek v teplárně způsobí, že voda je zatím jenom vlažná, a tak ranní sprcha působí spíše jako středověká forma mučení. V kuchyni zjistíte, že došla vaše oblíbená snídaňová pochutina a ani kvalitní káva vaši náladu nevylepší. V bytě pod vámi vyje pes, ještě si nezvykl, že páníček ráno odchází do práce. Aúú… taky bych vyla. Nejraději bych se vrátila zpátky pod deku, tak raději honem stelu, abych odvrátila pokušení. Co naplat, termín DPH se blíží a nikdo to za mě neudělá. Psí život!

Zrovna, když přijížděl výtah, otevřely se dveře od protějšího bytu a vyšla sousedka venčit psa. Do výtahu jsme nastoupili společně a malá chlupatá opice dole u mých nohou se hystericky rozštěkala (myslím tím psa).

„Nebojte se, ona nekouše," řekla s úsměvem sousedka a vzala psa do náruče. Výsledkem bylo, že můj obličej a psí štěkající tlama se ocitly, jak říkají Angličané, face to face.“ Ona ne, ale já asi brzy kousnu“ chtělo se mi říci, ale snažím se uchovat si dobré sousedské vztahy, a tak jsem pouze mimoslovně dávala najevo, že mi to není příjemné. Vlastně jsem si už dávno zvykla na to, že při dojezdu jakéhokoliv výtahu automaticky ustupuji nejméně metr od něj stranou, protože nezřídka se vyřítí z kabinky nejdříve štěkající zvíře, teprve za ním majitel snažící se jej zpacifikovat. A nikdy nevím dopředu, zda se v kabince se svým pánem veze mopslík, nebo vlčák s převažujícími geny vlka. Tam bych při případné přetlačované neměla šanci.

Cestou do kanceláře jsem si při pohledu na venčící provoz venku uvědomila, jak se u nás na sídlišti zvýšil počet psích obyvatel. Po chodníku proti mně se nutila k běhu známá paní s jezevčíkem na vodítku. S pohledem upřeným na mě zasupěla „Šup, šup, dobrý den, běžíme, běžíme.“ Snad jsem si správně vyhodnotila, co z toho patřilo mě, ale moje „dobrý den“ už jsem říkala zádům, která ani snad odpověď nečekala.

Maminka s malými dětmi, jedno v kočárku, druhé se přidržuje rukojeti a poslušně cupitá vedle. Mladá paní spravedlivě rozděluje pozornost mezi děti a čivavu, která je navázaná na vodítku z druhé strany kočárku. Pořadí důležitosti nelze určit. Rodiny se dvěma dětmi jsou na našem sídlišti spíše výjimkou. Dá se říci, že nárůst psů je vyvážen úbytkem dětí. Není žádnou zvláštností potkat zde mladou dvojici držící se za ruce a láskyplně žvatlající na psího miláčka batolícího se kolem. Jeden takový chlupatý plyšák mi právě přeběhl přes cestu, vodítko těsně před mojí nakročenou nohou. Šikovně jsem zabalancovala na druhé noze, ale pochvalu kupodivu dostal pes.“ Hodnej pejsek, k noze !“ Patrně pejsek zaměnil páníčkovu nohu za moji, ale kdo by to řešil.

Muž se zapálenou cigaretou oděn v tepláky a kulicha venčí jakéhosi podvraťáka. Muž sám se procházením neunavuje, v klidu pokuřuje, zatímco  pes pobíhající kolem činí velkou potřebu přímo před vchodem do domu. Jakmile je dokonáno, oba mizí v domě. Napadá mě, který asi nešťastník, co  vyjde z domu s hlavou v oblacích, pozná na vlastní botu tu nevonící realitu.

Najednou se za mnou ozvalo: „Tak neotravuj a mazej domů!“ polekaně jsem se otočila a pobavila stařenku s jezevčíkem na vodítku dotazem: „To nebylo na mě, že ne?“

Vzpomněla jsem si na našeho psa Míšu z dob mého dětství. Vesele pobíhal po dvoře, občas ležel v boudě, účastnil se každé naší sebemenší procházky kamkoliv, sebemenší akce. Jedl to, co my jsme nedojedli, občas jsme mu kupovali maso z výseku. Někdy si přilepšil loupežnou výpravou do sklepa, za to mu byl „vyprášen kožich", ale pokoj si stejně nedal. Když vykonal velkou potřebu, zadními tlapkami ji zahrabal. Rozhlédla jsem se po sídlišti. Žádný momentálně se venčící pes takový úkon nečinil. Že by bydlení v paneláku tento prastarý pud potlačilo?

Jak vlastně žijí sídlištní psi?
Celý den se pohybují na prostoru 40 - 70 m čtverečných, podle velikosti bytu páníčka. Na povel panáčkují, spí jenom v rohu k tomu účelu určenému na chodbě, 2-3x denně jdou na cca 15 - 20 min. ven, kde na povel konají svoji potřebu. V zimě oblečeni v kabátcích, svetřících, s bačkůrkami na tlapkách, aby jim sůl na posyp silnic nerozežírala tlapičky. Představuji si, jak by Míša zuby a drápy tu krejčovskou nádheru ze sebe serval. A kdyby se měl neustále živit jenom granulemi se zaručeně nejvyváženějším poměrem psích živin, asi by nám utekl. Jo, časy se mění a psi se mění s nimi.

A tak si v pekárně při cestě kupuji čerstvé voňavé rohlíčky - celozrnné pečivo pro dnešek vynechám. V kanceláři dokončím nepovedenou snídani. A vzhůru do práce - žádné stěžování.

Pořád jsem na tom lépe, než sídlištní pes.

 

 

domácí mazlíčci Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Sama bych pejska ve svém sídlištním bytě neměla, a to hlavně proto, že dosud chodím do práce a jsem málo doma. Moje kolegyně, která je též sama, má už asi 10letého jezevčíka, který, když ona není doma, údajně hrozně štěká. Také na balkoně, kde těsně vedle sedí soused a ten se samozřejmě rozčiluje. Je to dost neřešitelná situace. Psí "závisláci" ale neštěkají a nevyjí jen v paneláku, dva psi našeho správce v Týně, ti spustí, když on odejde jen do krámu, na dvoře takový nářek, že by se málem dostavili ochránci zvířat. :-)) Mám pejsky moc ráda, právě tak jako kočky, a všechno jim "odpustím". Když se setkám ve výtahu s mladým pánem z patra pod námi a jeho pejsek se ke mně radostně vrhá a chce se mazlit a olizuje mě a pán se omlouvá, ujišťuji ho, že mi to vůbec nevadí. Kdysi jsem si od fenky boxera nechala tak oslintat kožíšek, že musel do čistírny. Ale jak jsme se vyblbly! Každý jsme nějaký. Psům i kočkám je především dobře tam, kde je jejich pán, který se o ně stará a má je rád. A asi to tak úplně neberou, kde vlastně s ním jsou. Ale možná se mýlím.
Jana Baloušková
V Praze na Kavčích horách jsme asi v roce 95 objevili krásný parčík, výhled na Vltavu, lavičky, zeleň. Dojem kazily jen stovky psích výkalů i kolem laviček. Naši pozornost upoutala hezká, velmi dokonale oblečená slečna, s nádherným psíkem, rasu jsme nedokázali určit. Ona slečna na psíka neurvale pokřikovala aby se rychle vyvenčil, trhala mu s vodítkem, nesměl se proběhnout. Byl to jasný projev člověka, který si pořídí psa exotické rasy jen proto, aby byl IN!! Vztah k němu nemá a jeho potřeby jsou mu lhostejné. Někdy jsou psi v rodině nadřazeni dětem, nejen tak, že si mladí lidé, žijící spolu, pořídí nejdřív psa a založení rodiny odkládají na až - někdy.... Nevím co si mám myslet o mladé mamince, které lékařka doporučila, aby dali pryč psa, na kterého je její dvouletá dcera alergická. Maminka odvětila, že holt bude dcera brát léky, protože pes je člen rodiny, spí s dcerou v posteli a ta si musí časem zvyknout.
Hana Rypáčková
Až po větu: Aúú… taky bych vyla, jsem si myslela , že to píše Miloš Nekvasil. Je to názor nebo kritika? Asi nám psi neodpoví na otázku, jak se jim žije na sídlišti. Ale horší by byla stížnost psů z nepovolených množíren. Na prvního psa nás bylo s dětmi dost a druhému jako důchodci se věnujeme.
ivana kosťunová
:)) měli jsme taky plný dvůr zvířat, to mi přišlo normální, ale ten panelák... no je to opravdu o tom, jestli má ten člověk na psa i dost času. A to mnohdy tak nebývá.
Ilona Erika Kolář
Ivano, jsou ale vyšlechtěny rasy, které by ani venku nemohli být. Mně so také moc nelíbí. Měla jsem pak ridgebacka, nechali jsme mu udělat spec. kotec s vyhřívanou boudou. Nakonec jsem ho tam zavírala vždy jen na chvíli, když přišla třeba návštěva a báli se ho. Jinak do kotce chodily odpočítat kočky a libovaly si tam.
ivana kosťunová
To je pravda a spousta mých známých tak činí. Já jsem toho názoru, že pes v paneláku trpí-je to proti jeho přirozenosti. Proto máme kocoura :))
Ilona Erika Kolář
Ono je to tak trochu sporné. Když má člověk na psa dostatek času, klidně ho může mít i v garsonce. Vždy jsem měla dva psy současně a snažila jsem se jim věnovat tu nejlepší péči. Přesto, že jsme měli dům se zahradou, psiska spala v posteli a o dokonce odmítali vykonat potřebu na zahradě, takže jsem je musela venčit.Dřív na vesnici sloužilo zvířectvo pouze k užitku a když jsme se v roce 1990 přestěhovali do rod. domu, tak se mě sousedka ptala: "Vy máte ty psy ve sklepě?" Koukala jsem na ni jako blázen a ona na mě. Velá vesnice naši rodinu považovala za blázny, že hlavně já jsem divná, protože lítám venku se psy.Po několika letech si pak i naše sousedka pořídila jezevčíka,respektive jsem jí ho přinesla, protože ho někdo vyhodil a měla ho jako mazlíka. Ačkoliv byli mí psi (dalmatini) rozmazlení,nikoho neobtěžovali,byli vychovaní a poslouchali na slovo.Jde o tom, hodně se jim věnovat.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.