Život se zvířetem ve vyšším věku

Je mi 68 let a mám 2 pejsky ( brášku se sestříčkou) Krom toho, že jako štěňata mi rozkousali 2 mobily, dva ovladače na televizi a zničili 30 ks toaletního papíru tak se miluju. Jsou tady když je mi smutno, když jsem nemocná tak mi dodávají energii. Prosím upozorňuji, že finanční náklady jsou dosr vysoké. To si musí každý majitel uvědomit.

Vůbec si neumím představit život bez zvířátka. Když byly děti malé, měli jsme všechno možné: rybičky, strašilky, křečky, pejska . . . u tchána papoušky, králíčky. Nyní, na penzi jsem si pořídila pejska a posléze adoptovala z útulku dalšího (původně velmi týraného). Jsme tři holky veselý - jedna lidská a dvě psí!

Já sama jsem nikdy po žádném zvířátku netoužila, přesto jsem si jich se svými dětmi užila ažaž. Když odešly z domu, často jsem hlídala pejsky svých přátel a zrovna teď se staráme o jejich kocoura. Nebýt jeho, asi by nás v tomto nevlídném počasí jen tak něco ven nedostalo. Ale zodpovědnost je zodpovědnost a navíc i on je náš kamarád.

Kdo má dobré podmínky a není na to sám, popřípadě je, ale může zaskočit někdo z rodiny - pokud bude nutno, tak ať si pejska nebo kočičku pořídí. Rozjasní mu to život, má odpovědnost za zvířátko a hlavně tato zvířátka umí dát moře lásky a tu starší člověk někdy postrádá. Mě rodinka překvapila.když mi k mému jubileu 70 let pořídila chodského pejska , k mým rozumným dvěma boxerům. Záleží samozřejmě na fyzičce, elánu, takže menší rasa je asi lepší. Tak ať se nám a našim miláčkům daří !

My máme "společné" kočky, ale ve skutečnosti žijí se sestrou, která o ně vzorně pečuje. Mě samozřejmě znají z návštěv a z delšího společného letního pobytu na chalupě, ale jejich panička je ona. Když výjimečně někam na dva dny odjela, byla jsem ráda, že se o ně mohu postarat, spíš jsem měla obavy, hlavně kvůli podávání léků (na ledviny). Jak mezi sebou jednáme, je naprostá oboustranná samozřejmost. Jistě, že člověk cítí vděk, ale ne ve smyslu káravého "měla bys být vděčná...". Myslím, Květo, že Jarmilka si jako milovnice koček opravdu tu Tvou dnešní "prostořekost" (viz: Že Ti pusa neupadne, Mluv pravdu!) nezasloužila. To mě napadlo už při čtení Tvého příspěvku. A teď se stavím za to, co na konci napsal pan Karel. Někdy je opravdu lepší dvakrát měřit (tedy zvážit slova) a teprve pak říznout. Myslím ale, že Ti to následně už došlo samotné, žes slovně poněkud přestřelila.

Jarmilo, já si myslím, že se ke svým kočičákům chováš jak nejlépe umíš. Jestliže po dobu Tvé nepřítomnosti žijí v prostřeďí které dobře znají a jsou ve styku s lidmi, které také dobře znají, nestrádají. Horší to je v případě, kdy odjede majitel kočky která žije v bytě, bez volného pohybu a stará se o ní naprosto cizí člověk. Nežli si na něj zvykne, bývá i několik dnů zalezlá, odmítá komunikaci a pochopitelně i psychicky stràdá. Někdy i odmítá přijímat zanechanou potravu, teprve opravdový hlad toto změní. Toto mám z vlastní zkušenosti, kdy jsem se v několika případech o takovéto zvířátko starala. V jednom případě jsem donutila majitelku k návratu z dovolené, i přes moji maximálni snahu zvířátko velmi strádalo.

Není zvíře jako zvíře. A každý má náklonost k jinému zvířeti, či zvířátku. Dnes jsou v oblibě (hlavně u dětí) zakrslí králici. Jelikož bydlím na vesnici, kde láska ke zvířatům se mísí s užitkem, vidím to trochu jinak. Stále si ale slibuji, že až mi nohy tolik sloužit nebudou, pořídím si ptáčka. Možná k tomu ani nedojde a zůstanu pouze u obrázku a zachovám se tak, jak píše Hela. Mám je tak ráda, že si je nejspíš nepořídím...

Jarmilo - ano, se vztahem dítě/zvíře plně souhlasím. Moje děti i vnoučata - všichni vyrostli spolu se zvířaty, byli svědky i narození (štěňata/koťata) = nemusely klást otázku "jak jsme přišli na svět", získali mnoho dobrých vlastností atd. Nic ve zlém - jen jsem chtěla Tvou ochotnou/obětavou snachu/rodinu připomenout - plně si to zaslouží.

Květko, kdybych bydlela sama nikdy bych si kočenky nepořizovala.Tím, ž bydlím v rodinném dvougeneračním domě není problém aby se mi rodina syna o kočenky postarala. I já se starám když jsou na dovolené o jejich kočenku Bambulku a rybičky. U pejska je to horší a tak také žádného nemám. Moje kočenky v létě mají přístup na chráněnou zahradu a v zimě mají k dispozici celou zimní s různými kočičími prolézačkami. Myslím, že mají krásný život protože jsou milovány všemi členy rodiny. Moje vnučka od roku žije s kočenkou Bambulkou a nyní i vnouček. Děti tím získávají vztah k přírodě.

Jarmilo Jak. - mluvíš o zodpovědnosti - že Ti pusa neupadne! Spíš bys měla chválit a být vděčna své ochotné snaše, která Ti pečuje o kočky při Tvých častých pobytech v cizině a ČR. Těžko bys si toulky dovolila, kdyby snacha žila daleko !! (piš pravdu)