Když se oteplí, tak vyrážíme na chalupu. Naši sousedé jsou také chalupáři, kteří přijíždějí z Brna. Olda, tak se jmenuje náš soused, měl ještě svou ženu, která tenkrát skončila na invalidním vozíku, tutíž byla v invalidním důchodu. Občas jsme se sešli, popovídali a udržovali sousedské vztahy.
Byl pátek a manžel se stavil za Oldou, aby mu pochválil jeho práci s přestavbou podkroví. Olda byl utrápený, že jeho ženě je velice špatně, proto pojedou v sobotu domů.
Je sobota ráno, po dlouhých deštivých dnech opět svítí krásně sluníčko, ptáčci vyzpěvují a my si venku popíjíme kávičku. Toto romantické ráno přehluší houkání sanitky. Chvíli nasloucháme: "To jede k nám nahoru, " řekne syn Roman. "Hm, to ne, jede to někam dál do vesnice," zvedla jsem se ze židle a jdu se podívat.
Protože máme chaloupku na kopci, vidíme krásně i do vesnice. Pod námi je chaloupka Brňáků. Vidím Oldu, jak drží v ruce mobil na uchu a telefonuje a jeho žena sedí na invalidním vozíku mezi dveřmi a pozoruje ho. Je nezvykle hezky oblečená, zelené tričko nebo svetřík a černé kamaše. Strnule pozoruje svého muže, ani se nepohnula. Sanitku jsem neviděla, tak jsem si řekla, že jela někam do vesnice a sousedce je už lépe. Popíjíme dál kávu, řešíme houkání sanitky, které se opět přiblížilo, až opravdu přijelo až k nám na kopec. Vyběhla jsem se podívat, jestli opravdu jedou k sousedům. Ze sanitky vyběhne lékař a zdravotnický personál a spěchají do chalupy k Brňákům.
"To bude dobrý, dají Haně injekci a bude v pořádku. Viděla jsem ji sedět venku," pronesu k rodině a usedám na lavičku. Pak se lékař vrací do sanitky a odjíždí. Seshora přišla za mnou naše mladá sousedka Zdena, která je starousedlík, a ptá se mne, co se stalo. "Ale Haně se udělalo nevolno, dnes se to asi zhoršilo, tak jí dali asi injekci a bude zas dobrá.Viděla jsem ji ráno na vozíku venku, tak to nebude tak špatný," odpovím jí.
Zdena šla za Oldou, aby se zeptala, jak se Haně daří. "Nechoď tam, je to teď blbý, jestli je jí mizerně" chci ji zadržet. Nedala se odbýt a šla. Za chvíli se vracela a plakala. "Co je?" ptám se vyděšeně. Zdena mávne rukou a dlaní si přikryje ústa. "Je mrtvá. Hana je mrtvá", štkavě mi odpoví. Hrůzou jsem vytřeštila oči a rozbrečela se také: "To není možný, před půl hodinou jsem ji viděla venku na vozíku sedět", snažím se argumentovat.
Tak jsme se všichni sebrali a šli k Oldovi kondolovat. Vypráví nám celou tu událost a pak řekl: "No a já jí masíroval srdce, jak mi radili ze záchranky, skoro půl hodiny, ale už je mrtvá."
"To není možný", přesvědčuji ho "já ji viděla venku, seděla na vozíku mezi futrama."
"Nemohla jsi ji vidět, to už byla mrtvá. Doktor přijel a už ji neoživil."
Ztratila jsem řeč, neměla jsem co na to říct. Otočím se k synovi a říkám: "Viděla jsem ducha, jedině duch to musel být , ale já ji opravdu viděla." Všichni se na mne nedůvěřivě, s mírným úsměvem dívali, a určitě mi nikdo nevěřil. Ale já vím své, viděla jsem ji. Ale už to nebyla ona, ale její duch.
