Spěchejte pomalu - a nebo raději vůbec nespěchejte!
Ilustrační foto: archiv autorky

Spěchejte pomalu - a nebo raději vůbec nespěchejte!

20. 1. 2017

Příhody s Trabantem - závěrečná část

Jsou řidiči, kteří svým přátelům na požádání auto ochotně půjčí, někteří dokonce své vozidlo i sami nabídnou se slovy: Půjč si auto, přece tam pak nebudeš čekat na vlak, bude to rychlejší... Stejně však, než se jim kamarád s autem v pořádku vrátí, čekají a zaobírají se myšlenkou, co by se mohlo všechno cestou přihodit. A pak jsou takoví, kteří by z nejrůznějších důvodů nepůjčili auto ani kamarádovi, ba dokonce ani příbuzným. Každý má samozřejmě právo na rozhodnutí.

Já jsem patřila k těm "dobrákům", kteří auto půjčovali. A to už jako zánovní svému někdejšímu, poněkud mladšímu příteli, i když právě u něj jsem občas ten nepříjemný pocit, zda dojede v pořádku, měla. On byl totiž dost zbrklý, což pro řidiče není zrovna dobrá vlastnost. Aby si ale nemyslel, že ho podceňuji, nechala jsem ho dost často za volant sednout.

Tehdy sestra Zuzana učila v Budějovicích na jazykové škole a ta jí zprostředkovala měsíční prázdninový kurs pro němčináře v NDR. Účastníci z různých měst republiky měli společný odjezd z Prahy. Přítel dostal také přímo prázdninový nápad - Zuzana přece nepojede se zavazadlem z Týna nad Vltavou autobusem! My ji do té Prahy odvezeme a sami si při tom uděláme pěkný výlet do hlavního města. A já jsem souhlasila. Naplánovali jsme si odjezd časně ráno, abychom nemuseli spěchat. Z domova jsem měla jet já a před Prahou předat řízení příteli. Zatímco já jsem si na průjezd Prahou ještě moc netroufala, on se při jízdách většími městy tvářil naprosto suverénně.

Ačkoliv jsme měli času dost, začal být ráno hodně nedočkavý. Navzdory naší domluvě, že pojedu já, chtěl alespoň vyjet z kůlny, snad aby nás tím trochu pobídnul k odjezdu. V tu chvíli jsem zaslechla zvuk nevěstící nic dobrého - spolu s vyjíždějícím autem se ozvalo zlověstné praskání. Výsledek asi třímetrové jízdy byl zdrcující. Jako kdysi já, začátečnice, zachytil i on o stejná vrata kůlny. Dveře od auta nejenže také promáčkl, ale ještě celé vyvrátil a sklo se pochopitelně vysypalo.
Jak jsem v tu chvíli vypadala a co jsem mu říkala, už dnes nevím, stejně by žádné nadávky ani výčitky nepomohly. Teď bylo třeba vyřešit hlavně to, jak se Zuzana dostane do Prahy. Autobus z Týna už totiž před chvílí odjel. Po troše námahy se nám podařilo dveře alespoň trochu narovnat tak, že šly přivřít, a zevnitř se klika zachytila šňůrou, aby se za jízdy neotevřely. Sklo ovšem chybělo, takže cestou, ačkoliv bylo léto, dovnitř pěkně foukalo. S Trabantem v takovém technickém stavu už jsem jako řidička jet odmítla. Můj přítel to však vzal úplně jako hračku.
Přes počáteční smůlu jsme alespoň měli štěstí v tom, že jsme Zuzanu dovezli do Prahy včas. Sami jsme však místo procházky městem spojené s případným nakupováním strávili čas do odjezdu prohlížením telefonního seznamu a hledáním opravny, kde by nám alespoň trošku upevnili dveře, aby byla zpáteční cesta bezpečnější.

Po návratu domů následovaly cesty po jižních Čechách, abychom se postupně dopracovali k opravě nebo výměně všeho zničeného. Opravny tehdy zdaleka nebyly všude! Dokud jsme neměli sklo, brali jsme s sebou i naši fenku Lesanu v přesvědčení, že do zaparkovaného otevřeného auta se psem přece jen nikdo nevnikne.

Po pár letech, kdy už jsme já i sestra bydlely v Praze a přítel už nebyl přítelem, jsem Trabanta opět půjčovala, tentokrát Zuzaninu partnerovi, který auto neměl a jezdil často mimo Prahu. Za to jsem se nemusela starat ani o údržbu, ani o opravy. Na konec tohoto období však zůstaly jen smutné vzpomínky. Alkohol a rychlá jízda způsobily, že vlastním zaviněním vyhasl lidský život a můj "věrný" Trabant skončil na vrakovišti.

Přečíst si můžete také:

 

Trabant byl nejlepší auto  alespoň pro mne
Každý začátek je těžký - a některý zvlášť
S trabantem přes hory a doly

Vtipnější vyhrává aneb kdo se směje naposled
Na odvoz i trabant dobrý

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Ách jó. Tak vesele to začalo a pak ten dojemný konec... :-(
Alena Tollarová
Naše první auto byl ojetý trabant kombi. Dodnes vidím, jak s ním manžel přistál před okny a naši první jízdu. Mimino jsem držela na klíně a později děti stávaly a dívaly se dopředu, dnes je to nepředstavitelné. Ale byl to náš kámoš. Nakonec ho po krátké době rozbila nová majitelka, ale se šťastnějším koncem než je ten Váš.
Jaroslava Handlová
Teprve dnes jsem si přečetla i všechny předešlé díly o Trabantu a moc dobře jsem se pobavila. Bohužel, takový konec je smutným vyvrcholením a ukončením mnoha hezkých příhod.
Dana Kolářová
Moc pěkný seriál. Ráda jsem si připomněla podobné zážitky s naším Trabantem.
Zuzana Pivcová
I když to v únoru bude již 29 let, ten tragický konec se vymazat nedá. Ale na Trabanta č. 1 vzpomínám ráda, hodně jsme s ním zažily a Tys všechno zvládla. Ale je pravda, že v něm byla hrozná zima. :-)
Eva Mužíková
Ani já nedám na trabantiky dopustit, neboť dvě mé velké lásky byly majitelé těchto autíček. Nejvice mi v paměti utkvěla příhoda, kdy jsme jeli na rande ouzkou cestou podle vlakového nádraží k lesu. Při návratu jsme byli v šoku, na cestě byla vysypaná fůra uhlí!!! Díky ochotným rukám zaměstnanců uhelného skladu, se sice na několik pokusů, ale přece, podařilo auťíčko přenést/přestrkat na druhou stranu..To jsme si oddechli, představa, že tam budeme čekat do druhého dne, dokud uhlí nerozvezou, nebyla lákavá.. Hezký článek Marcelko, i když se smutným zakončením.
ivana kosťunová
I já s láskou na svého Trabiho vzpomínám. Vypadal stejně jako ten na obrázku, jen střecha byla oranžová. A všude jsem se s ním vešla a zaparkovala. Půjčit ho nikdo nechtěl, ale kdyby chtěl, půjčila bych.:))
Jana Šenbergerová
Pokud se pamatuji, tak většina majitelů Trabantů svá jinými pomlouvaná autíčka milovala. Hezké, i když bohužel se smutným koncem.
Naděžda Špásová
Marcelo, trochu smutná vzpomínka na milované autíčko. Na Trabanta mám také vzpomínky. Vlastnil ho náš kamarád na Barrandově, takže jsme s ním byli na Lipně a pak nás vezl den po svatbě od mých rodičů do Prahy. A byla v něm děsná zima. Brali jsme se totiž koncem listopadu. A pak si ho na chvíli pořídili i naši, takže se vozidly děti, když tam byly na prázdninách. Naše první auto byl Moskvič, to byla děsivá plechovka. Vaše byl bakeliťák, ale svoji funkci určitě plnil na 1.
Hana Rypáčková
To je smutný konec... Trabanta měla sestra a já s ním jela vždy jen ve chvíli největší nouze. Poslouchám ve všech autech motor a tady mě to mátlo, než jsem ujela pár km. Známí jednou při výjezdu z garáže utrhli trabantu kliku s kusem dveří. Pak to sám opravoval - lepil to plastem a lepidlem na opravu kanoí...Nesmělo se potom za kliku tahat...Pěkný autíčko...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.