Stále trvá inverze. Ve městě je mrazivo, zamlženo a sluníčko sice vítězí nad mlhou, ale mráz ani v poledne nepovoluje. Podívala jsem se na webové stránky Šumavy a tam je krásně, slunečno a mnohem tepleji. Lyžaři jsou už na místě, jeli ranním vlakem. Neberu si lyže, mám sraz s kamarádkou, která nesportuje. Bude jen procházka po Kubově Huti a nějaký dobrý drink v hospůdce. Ale na nádraží se marně rozhlížím, Marie nikde. A už mi zvoní mobil, nechce se jí do mrazu.
Není to poprvé, poslední dobou mě opouštějí vrsteníci a ponechávají mne samotnou bláznivým aktivitám. Samozřejmě, jako často, jedu sama. Už jen výhledy z motoráčku, když supí vzhůru údolím řeky Volyňky, stojí za trochu námahy. Všude je dost sněhu, pátrám po lyžařských stopách, ale podél trati nejsou žádné. Jen stopy zvěře křižují pole a louky. Dlouho nenapadl nový sníh. Stanice na znamení jsou opuštěné, v neděli kolem poledne mnoho lidí necestuje. Přesto musí vlakvedoucí do studené budovy stanic podat hlášení o průjezdu vlaku. Je to zdržování, ale trať je jednokolejná. První nádraží je ve Volyni. Z vlaku je možné zahlédnout opuštěnou prvorepublikovou velmi oblíbenou plovárnu s plně zamrzlým bazénem.
Trať stále kopíruje řeku, která bývá jen místy zamrzlá, teď je sevřená ledovým krunýřem. Před Vimperkem se navzdory mrazivému údolí probere a její tok se černá mezi bílými čepicemi balvanů v korytě Třeštilky. Od svého pramene v nadmořské výšce 1 115 m n.m. nedaleko osady Lipky pod Světlou horou je Volyňka dravou horskou řekou. V horním toku pádí úzkým kamenitým korytem a na svém téměř padesáti km toku překonává výškový rozdíl 727 m. Na jaře, když taje sníh, je doslova ztřeštěná. Vimperk je ještě zahalen oparem mrazivého poledne, i když sluníčko svítí na modré obloze. Ale monumentálnímu vzhledu zámku na starých hradbách to neuškodí. Zbývajících 300 m projíždí vláček divokou přírodou přes pláň na Lipce do nejvýše položené trati /1003 m/ v zatáčce za Kubovou Hutí.
Odtud se chodí na Boubín (1362 m). A prý jsou parádně dnes vidět Alpy. Takže svlékám mikinu, protože mám teplou bundu, vydávám po modré značce za tratí vzhůru na Basumskou louku a stále lesem ve sněhu úzce vyšlapanou stezkou. Je to vlastně silnička pod sněhem. Okolní smrčky sklánějí hlavičky v úklonu pod tíhou sněhové nadílky. Okolí je krásné, ale jdu úporně vpřed s pokynem v mysli :"Levá pravá přední zadní, pozor kozle neupadni". Mám na celou cestu do odjezdu zpátečního vlaku jen necelé tři hodiny. Konečně odbočka do lesa po dřevěných schodech a povalu. Naštěstí není ledovka /jako minule/ a ve sněhu se jde dobře, neklouže to. Na planině vidím smogem zalitou krajinu, jen pára Temelínu vytváří nad šedou hmotou bílé obláčky páry. K rozhledně to je pár metrů. Těžko jdou otevřít dveře, ukrývá se tam mladík, který se po výstupu převléká do suchého prádla. Nahoře na plošině jsou jeho dva kamarádi. Budou zde bivakovat a lovit svými kanony ty nejlepší večerní a ranní snímky. Jsou dobře vybaveni spacáky. Ovšem ve vycházejícím slunci uvidí Alpy v plné kráse. Já se jen čtvrt hodinky zdržím, Lumíkem spáchám několik snímků a tradá dolů poklusem. Když to nestihnu, pojedu za dvě hodiny dalším vlakem, ale mám doma Vendíka a Milana, který do mrazu nesmí. Naštěstí cesta dolů je rychlejší, na běžkách bych to stihla skvěle. Předbíhám lidi, které jsem potkala cestou nahoru a na louce jsem ve skvělém čase. To fakt skoro utíkám, jde o minuty. Dolejší louku si krátím hlubokým sněhem- to mne drtí a zdržuje. Naštěstí v dolní polovině jel traktor a v jeho stopách to jde.
Jsem za tratí a jsem odhodlaná zastavit vlak. Už sice houká, ale to ještě v lese před cestou. Nastupují běžkaři a průvodčí spěchá, že máme zpoždění, jedeme k rychlíkům. Sice jen 2 minuty, ale na této trati se nikdy neví... Hláška z filmu Slunce, seno, jahody „Nezastavujeme, máme zpoždění!“ se neopakovala ani v Hošticích. Profrčeli jsme malými zastávkami a sluníčko nás provázelo až do Strakonic. Měla jsem za celý den takovou žízeň, osvěžilo mne jen jedno jablíčko, že jsem uvažovala dát si někde pivko, ale spěchala jsem domů vyvenčit pejska. Doma mě Milan pohostil výbornou fazolačkou a Prazdroj taky byl.. Moje malé vítězství vůle nad leností.
Už jsem vlastně o jedné cestě na Boubín psala: https://www.i60.cz/clanek/detail/10885/kubova-hut-a-cesta-na-boubin