Probouzím se do kalného uplakaného rána. Při pohledu z okna vidím mraky těhotné deštěm, který crčí k zemi. A je rozhodnuto, říkám si, zalezu k počítači a budu třídit fotky. Mám pořádné resty. Vařím si kávu, mám ji ráda černou a silnou. Podívám se na hodiny, bude devět. Postavím rezolutně hrníček s kávou na kuchyňský stůl, až jeho obsah vyšplíchne na leštěnou desku. Chvatně kávovou louži utírám a už beru do ruky brašnu s fotoaparátem a z věšáku bundu a deštník. Zabouchnu za sebou dveře a nečekám na výtah, který rachotí směrem nahoru. Vyběhnu ven a málem se srazím s panem Patočkou z prvního patra. „Copak hoří?“ volá na mě. Jen mávnu neurčitě rukou a spěchám po nábřeží. Když se blížím k místu včerejšího setkání, zvolním, jsem blázen. Kdo by šel na nejistou schůzku v takovém lijáku. A pak uvidím u zábradlí siluetu muže pod deštníkem. Najednou mám svázané nohy, ztěžka kladu levou před pravou, pravou před levou. Měla bych se raději otočit a vrátit se domů. A koupit si kočku. Kočky nemám ráda. Hloupé myšlenky se mi zuřivě honí hlavou. Muž pod deštníkem se otáčí a chvíli jen tak stojí a dívá se, jak váhavě přicházím, poté mi vyjde vstříc.
„Přece jste přišla?“ povídá nevěřícně místo pozdravu. „No, ano, přišla. Chci slyšet, jak to bylo dál,“ odpovídám rozpačitě vědoma si svého ruměnce ve tváři. Bože, v mých letech a já se červenám jako šestnácka.
„Dáme si kávu?“ přikyvuji v odpověď a tak spolu zamíříme již po druhé do stejné kavárny. Znuděná servírka se na nás kysele usměje a odloží časopis. Nemáme kde postavit deštníky z nichž kape na laminátovou podlahu voda. Servírka má dnes na sobě vysoké boty a ne příliš vlídnou náladu. Dáváme si kávu a k tomu koláčky. Uvědomím si, že jsem se ani nenasnídala. A stejně koláček jen tak uždibuji.
„Ani jsem vám neřekl jak se jmenuji. Jsem Antonín, Antonín Krhňa,“ podává mi přes stůl ruku.
„Já jsem Běla,“ odpovím mu a na jeho tázavý pohled pod zvednutým obočím jen pohlédnu z okna a vyhnu se další odpovědi. Nemusí znát moje příjmení. Dnes mi dopoví svůj příběh a půjdeme si každý po svém a bude vymalováno. A koupím si kočku. Znovu mě napadne ta hloupá bláznivá myšlenka. Kočky přímo bytostně nesnáším.
„Odjela tři roky na to, hned po vánocích,“ začíná Antonín vyprávět další část svého života. „V Americe začala v jedné restauraci umývat nádobí, ona, které se příčilo i skládat nádobí do myčky! Poprvé přijela po půl roce. Byl jsem ji vyzvednout na letišti a zdála se mi tak vzdálená, odtažitá, cizí. Přesto jsem stál o to, aby se vrátila. Byl jsem sám, matka churavěla čím dál víc. Jenže já potřeboval vedle sebe ženu, ženu kterou bych mohl vzít za ruku, milovat se s ní, žít život ve dvou. Nechtěla o návratu ani slyšet. Nemohl jsem pochopit, co ji tam drží, ty haldy špinavého nádobí? Jen se pousmála.“ Dopil kávu a posunkem přivolal servírku. „Doneste nám zázvorovou limonádu,“ tázavě na mě pohlédl a já přikývla. Zázvorovku mám moc ráda a s jedním malým becherem je nepřekonatelná, ale na to je ještě brzy. „A pokud máte becherovku, tak dva malé panáčky,“ slyším sebe samu jak říkám servírce. Celá červená pohlédnu na svého společníka. Usměje se a já říkám, když je tam takové psí počasí. Oba pohlédneme z okna, prší. V kavárně je však příjemně. Dveře se otvírají a vchází dvě dámy, z mokrých deštníků stéká voda. Servírka lhostejně pohlédne na louži u dveří a nevzrušeně nalévá becherovku.
„Slečno, nemáte nějaký kbelík?“ ptá se jedna z příchozích generálsky. Děvče za pultem ustrne v pohybu, až mám pocit, že snad usnula. Potom pohodí hustou hřívou svých vlasů, doleje becherovku a zmizí někam do skladu. Za chvíli se vrátí s umělohmotným kbelíkem modré barvy a světe div se i s hadrem na podlahu. Všichni čtyři se díváme, jak utírá louži z deštníků. Staví kbelík hned vedle dveří. Ach jo, svatá prostoto, myšlení bolí. Nechápu, proč to neudělala hned, když přišla do práce a viděla, že leje. Pohledem vyzvu Antonína k pokračování.
„Sylva se vrátila do Ameriky po třech týdnech. A zpět domů po třech letech. Na pohřeb mojí mámy.“ odmlčí se a já sedím tiše a pozoruju ty dvě báby. Dohadují se totiž o něčem se servírkou a jedna z nich křičí do mobilu. Vydává příkazy jako velitel na bojišti.
„Nenudím vás?“ zeptá se.
Nazítří ráno vstávám s pocitem očekávání, ale také tak trochu viny. Ani vlastně nevím, proč se cítím vinna. Snad proto, že posloucháním nahlížím do života jiných lidí? Ale vždyť se nevyptávám, jen naslouchám. Jsem taková vrba.
V koupelně si dlouho češu vlasy, kartáčuju je. Pořád mám vlasy husté a krásně vlnité.
V obličeji nemám pomalu žádné vrásky. Jen zuby, ty mě zradily již dávno. Myslela jsem, že to nepřežiju, když budu muset mít zubní protézy, ale přežila. Stále si pamatuju na slova mé zubařky, když mi na můj nešťastný výraz řekla, že s protézou se dá žít. Dívám se pozorně do zrcadla a zjistím, že se na sebe usmívám.
Mám rande? Nemám rande?
Trochu se v tom nemohu vyznat. Ale pak si povzdechnu, nemám rande. Chce se jen vypovídat.
Oblékám si tvídové sako, které báječně doplňuje jednoduchou úzkou sukni z úpletu. Obouvám si boty a padne na mě splín. Vyvádím jak malá. Ani si včera nevšimnul, co jsem měla na sobě. Ztěžka dosednu na předsíňovou lavičku, když v tom se rozdrnčí zvonek. Mám takový starodávný, nic melodického. Otevřu dveře a přede dveřmi Olina, sousedka od vedle.
„Ahoj, ty někam jdeš?“ protáhne zklamaně svůj podlouhlý koňský obličej.
„No, ano. Mám nějakou … pochůzku,“ odpovídám s malou pomlkou, nechtěla jsem ji říct, že mám vlastně schůzku, to by bylo dlouhé vyptávání. A ona je vždy velmi neodbytná. Beru klíče a zavírám za sebou dveře a nedám ji tak možnost vejít do bytu.
„Nezlob se, pospíchám,“ dodám ještě a už sbíhám ze schodů.
„Tobě to ještě běhá!“ volá na mě. Má po operaci kýčlí a velmi ztěžka chodí.
Jdu rychlým krokem po chodníku v zataženém kalném dni. U zábradlí nikdo nečeká, jsem zklamaná. Loudám se ke kavárně, pak nahlédnu oknem, ale ani tam nikdo není. Kavárna je prázdná, na štěstí si mého pátrání nevšimne ani servírka, která listuje nějakým časopisem. Otáčím se a kráčím k domovu.
„Bělo!“ zaslechnu volání. Otočím se a vidím spěchajícího Antonína, který omluvně rozhazuje rukama.
„Omlouvám se, něco mě zdrželo.“ Víc nevysvětluje, bere mě za loket a odvádí zpět ke kavárně. Otevírá dveře a servírka zvedne hlavu od časopisu.
„Dáte si kávu?“ ptá se nás bez pozdravu. Asi ji nikdo neřekl, že pozdrav patří k základům slušného chování. Sedáme si k našemu stolečku, sundávám si sako, pod kterým mám jasně žlutý svetřík. Možná až moc křiklavý na můj věk. Ale co, i šedesátka chce být hezká. Antonín se na mě dívá a v šedých očích se mu usadil úsměv. „Sluší vám to,“ povídá najednou. Servírka za pultem chystá kávu, pressovač syčí a já se červenám. Už dlouho mi nikdo neřekl, že mi to sluší, nejsem na to zvyklá. Žiju sama a lichotky mi nemá kdo říkat. Usměju se a mávnu rukou, jakobych tu chválu chtěla zahnat někde do kouta.
„Jak jsem říkal, Sylva přijela na pohřeb mojí mámy,“ pokračuje Antonín ve svém vyprávění a vůbec mu nevadí, že od včerejšího vyprávění nás dělí celá noc. Vypráví takovým naučeným způsobem, napadne mě. Zřejmě si to v hlavě přemílá stále dokola.
„Věděla, že máma měla úspory, a chtěla si z nich něco urvat. Říkal jsem jí, ať zůstane doma, koupíme si nové auto, pojedeme na dovolenou. Nemusí se vracet do Ameriky. Vysmála se mi. Nezůstane, to ani náhodou. Když viděla, že se s ní nemíním o máminy úspory podělit, rozuřila se. A vmetla mi do tváře, ať si je teda nechám. Ona se vrací. A chce rozvod! Někoho tam potkala, křičela, a já stál jako opařený.“ Zamyšleně míchá kávu a odmlčí se na dlouhou chvíli.
„Do Ameriky odjela za čtrnáct dní bez slůvka rozloučení. Celé roky nevolala, nepsala. Letos na jaře se zjevila doma na pár dní. No a teď už jsme rozvedení,“ zakončil spěšně svoje povídání. Sedím a mlčím. Co na to mám říct? V tom jeho povídání mi kus života chybí. Jeho života.
Odkašlu si a ptám se „No a co jste dělal vy za celou tu dobu? Vždyť to byly roky ...“ nechám svou otázku vyznít do ticha prázdné kavárny. Z šedivých mraků za oknem se spustil déšť. Staccato kapek bubnuje na markízu na venkovní zahrádce. Antonín mlčí, pohroužen do vlastních vzpomínek. Uvědomila jsem si, že jsem se poprvé na něco zeptala a zřejmě mu to není příjemné.
„Já? To není veselý příběh. Promiňte, dneska už půjdu.“ Zvedá se ze židle, natahuje si ve spěchu převlečník a odchází. Venku přede dveřmi si ohrnuje límec a vydává se do deště. Odchází. Sedím celá zkoprnělá.
„Budete platit?“ zjeví se u stolu servírka. „Cože? No, ano.“
♥♥
