...Pokračování 2. části
Kráčím deštěm, hlavu plnou divných myšlenek a nitro rozpolcené rozporuplnými pocity. Z vlasů mi crčí voda přesně za límec saka. Bože, já jsem blbá. Nadávám si v duchu a schovávám se do podchodu u jednoho domu. Déšť se ztišuje a já spěchám k domovu. A je po povídání, říkám si. Kašlu na to. Já si snad fakt koupím tu kočku. Vcházím do našeho domu a modlím se, ať na mě nečíhá Olina. Do vlastního bytu vklouznu nepozorovaně jako zloděj a ihned za sebou zamknu. Opravdu nemám na nikoho náladu. Co jsi čekala, ty huso? Myslela jsi, že to svěřování minulosti přejde do sdílení současnosti? Ježíš, vždyt ti je šedesát, co pořád čekáš? Zázraky se nedějí.
Utírám si vlasy do ručníku a jdu si do kuchyně postavit vodu na čaj. A dost, poručím si rázně. Odešel a tím to pro mě skončilo. Pustím to z hlavy. Asi opravdu bude lepší nějaké zvíře než chlap. To už si říkám několik let a nemám zvíře ani chlapa.
Večer usínám za zvuků deště.
Ráno mě probudí slunečné paprsky, svítíci mi mezi žaluziemi přímo na polštář. Venku se vyloupl krásný podzimní den. Vstávám, šup do sprchy. Musím jít ven dokud sluníčko neosušilo všechny kapky na listech. Otáčím se v malé kuchyni a chystám si topinky k snídani. Kávu piju ve stoje, zlozvyk z doby, kdy jsem chodila do práce a ráno jsem nikdy nestíhala. Usměju se sama pro sebe. Na tomto věku je nejlepší to, že nikam nemusím, že jsem paní svého času.
Přehodím si přes rameno foťák a vycházím z bytu. Olina vykukuje z pootevřených dveří. „Ty už jdeš zase pryč? Chtěla jsem jít na pokec, kňourá,“ kňourá zklamaně.„Jdu, venku je krásně. Třeba něco ulovím,“ odpovídám v poklusu. Mám tak trochu černé svědomí, že se sousedce vlastně vyhýbám. Vyjdu z domovních dveří a zůstanu stát jako opařená. Před domem přešlapuje Antonín. „Ahoj,“ zdraví mě poněkud familiárně.
„Dobrý den. Vás bych tu teda nečekala,“ odpovím poněkud útočně a vyrážím svižně ulicí. Přece mu to nebudu ulehčovat. Sama nad sebou žasnu.
„Omlouvám se za včerejšek.“ Srovnává se mnou krok. „Víte, ten můj příběh nemá pěkné pokračování. Nespal jsem celou noc, nevím, jak se na mě pak budete dívat.“ Šli jsme kolem řeky, rychlost svých kroků už jsem zvolnila.
„Tak dobře, rozhoduje se Antonín a za chůze začne vyprávět. „Asi vám to dlužím. Když Sylva odjela po pohřbu do Ameriky, uvědomil jsem si, že je to konec. Peněz jsem měl více než dost. Máma všechny své úspory dávno před smrtí převedla na mě. Měl jsem taky její byt, maličkou garsonku, ten jsem hodlal prodat, až proběhne dědické řízení. Co s ním? Jeden večer jsem už nemohl snést samotu prázdného bytu a vyrazil jsem do baru a nebo někam do hospody, prostě mezi lidi. Třeba se tam s někým potkám, dáme řeč. S bývalými kamarády jsem se přestal stýkat už dávno, bylo mi trapně, že nemám práci. Seděl jsem v baru a popíjel pivo a utápěl s v sebelítosti. Sám. I mezi lidmi jsem byl sám. Šel jsem domů. V naší ulici byla herna plná blýskavých automatů. Vypotácel jsem se odtamtud kolem třetí ráno, to už mi došly peníze. Už nikdy do žádné herny nevkročím. Nejsem přece taková padavka.“
Mlčeli jsme a jen se loudali kolem řeky. Dešťové kapky už dávno oschly a já jsem ani jendou nezmáčkla spoušť.
„Mé předsevzetí vydrželo tři dny. Pak jsem šel na pracák a tam zase pro mě nic neměli. Z pracáku jsem zapadl rovnou do herny. A pak už jsem se vezl. Dokud jsem měl za co, tak jsem hrál. Celé máminy úspory jsem utopil v automatech.“ Zůstanu stát a zírám na něho. Rozhodí ruce a zahledí se na řeku.
„Já vám říkal, že to není pěkný příběh. Z našeho velkého bytu jsem se odstěhoval do máminy garsonky a tam mě po letech našla i moje žena. Nezapomenu na její obličej plný překvapení a hlavně pohrdání. Hrál jsem a pil. Půjčoval si a nevracel. Rozprodal jsem věci po mámě, co měly nějakou cenu. No a teď nemám nic, jen nějaké dluhy. Budu muset prodat i tu garsonku. Vy asi nevíte o nějakém levném podnájmu, že?“ vybalil na mě.
Stála jsem tam a nevěděla jsem, jestli mi ho je líto a nebo jsem z něj rozčarovaná. Oklikou jsme se vrátili do naší ulice.
„Nezlobte se, já už jsem doma a musím jít. A o podnájmu nevím, opravdu nevím,“ vešla jsem do domu a nechala za sebou zapadnout dveře. Viděla jsem přes mléčné sklo, že tam pořád stojí.
Ráno jsem se probudila s hlavou jako střep. Náladu mi nezvedlo ani slunce vykukující zpoza mraků. Celý včerejšek jsem přemýšlela nad životním příběhem člověka, kterého jsem náhodně potkala. Je to osudem hozená rukavice? Courala jsem z pokoje do pokoje a vyháněla prázdnotu ze svých koutů i ze své duše. Večer jsem nemohla usnout. Nerozhodná, co mám udělat, jsem se převalovala v posteli až do tří do rána. Třeba opravdu potřebuje pomoc a já se zachovala jako mrcha. Ale kovaříček v mé hlavě tepal a tepal a rozséval pochybnosti. Je mu vůbec pomoci? Stála jsem u kuchyňského okna s hrníčkem ranní kávy v ruce a nevědomky vyhlížela dolů na ulici. A v tom jsem si všimla Antonína na protějším chodníku. Stál tam a čekal. Čekal na mě? Na ženskou, která je sama a touží po mužské náruči? Na důvěřivou husu, kterou tahá na provázku? A v tom mně blesklo hlavou poznání. Jak, safra, věděl, kde bydlím? Proč jsem se ho včera nezeptala? Vždyť jsem mu neprozradila ani své příjmení. Zase na druhou stranu, oslovila jsem ho já. Pochybnosti všeho druhu se mlely v mé bolavé hlavě.
Antonín civěl vytrvale na náš dům a pak se váhavě otočil a odcházel. Ta kočka bude lepší, já mu prostě nevěřím. Uzavřela jsem boj sama se sebou. Alespoň pro tuto chvíli.
Natáhla jsem se na pohovku před televizi, že si ještě na chvíli zdřímnu, snad mě přestane bolet kebule. Spánek nepřicházel a tak jsem po notné chvíli sáhla po ovládači a zapnula televizi. Obrazovka se modře rozsvítila a s malým zpožděním naskočil obraz, zprávy. Ach jo, to nebude žádné rozptýlení. Sáhla jsem na stolek pro časopis s programem, hledám dnešek. Aha tady. A v tom mě něco přinutí zvednout hlavu, snad změna barvy televizní obrazovky, z které se na mě dívají šedé oči pana Antonína.
Cože to ten redaktor říká?
Je hledaný pro podvod?
Kolik že mu naletělo těch ženských?
Jdu pro tu kočku!
♥♥♥
