Hlídač Fanouš Hovorka v prodejně s drahými parfémy se hrabe v přihrádkách své věrné aktovky. Rozčileně šátrá po všech prostorách, kde má všechno své místo. Nikdy nenosil ledvinku, ani nic jiného. Vždy a všude jej doprovází jako věrný průvodce jeho taška od Vietnamců za tři stovky. Není první, ale vždy kupuje podobnou. A určitě by se s taškou dostavil i na rande.
Tentokrát v útrobách chybí důležitý předmět – služební visačka s fotografií a jménem. Je to jakási šerifská hvězda, neklamné to znamení, že i strážní důchodci jsou v Evropské unii.
"Musím tuhle ztrátu utajit před paní vedoucí!“ Ta dáma je totiž velice přísná na vlastní personál i hlídače.. Je velice komisní a jednou vyhodila z prodejny pána, který se přišel seznámit se svým případným budoucím pracovištěm bez visačky! Fanouš je v prodejně už dvanáctým rokem a mezi ním a paní vedoucí panuje zvláštní vztah jakéhosi omrzelého manželství. Prostě mu dost věcí toleruje a Fanouš se na oplátku snaží držet hubu. Loví tak celé hodiny Bobříka mlčení, a jestliže platí mlčeti – zlato, mohl by se nazývat Fanoušem Zlatoústým.
Naštěstí je středa, přejímka zboží. Fanouš vstupuje do prodejny bez ztracené visačky. Paní vedoucí je silně krátkozraká a také je zaneprázdněna hromadou krabic, za kterými se zcela ztrácí. Hlídač se cítí jako zasypaný horník a sleduje, kdy se za odstraňovanými kameny objeví tvář důlního záchranáře v podobě paní vedoucí. K paní vedoucí se hlídač obrací zády. Není-li to možné, má ruce založeny před sebou, jako když spoře odděná žena ztratí podprsenku. S rukama založenýma připomíná kata Mydláře nebo zápasníka Gustava Fryštenského. Devět hodin slouží bez visačky. Paní vedoucí si toho buď nevšimla, nebo mávla rukou.
Nedá se nic dělat. Musím na ústředí pro novou visačku. Nová fotografie na počkání za stovku mu prozradila, že na té staré byl o dvanáct let mladší, takže vlastně byla k ničemu, Ten dědek ze současnosti se od toho na staré visačce značně liší. Po celou dobu nosil místo identifikace optický klam.
Několik příštích dnů uvažoval Fanouš, kde mohl tu starou ztratit. Mohlo to být jedině, když někomu předkládal doklady. Musela zmizet buďto ve vlaku, nebo na poště. Také ovšem mohla zůstat doma. Prosmejčil všechna zákoutí, dokonce odstavil nábytek a vyluxoval. Splnila se stará pravda. Když něco hledáš, určitě to nenajdeš.
Fanouš ztrácel často věci kvůli nepozornosti. V ohrožení býval deštník. Maminka mu dávala vždy ten nestarší a nejhorší. Stejné to bývalo i s čepicemi. Snad proto po celý život chodil prostovlasý i v železničářské uniformě. Pouze v zimě nosil papachu z nedefinovatelné kožešiny. Ta byla ovšem nezmar. Byla tak ošklivá, že mu zůstávala věrná a často se k němu vrátila odněkud vlakem. Byl v ní dost znám četným průvodčím. Jednoho dne se nevrátila.
Zvláštním případem bývaly odložené knihy. Knihomol četl neustále a všechno. Vždy, když jel do služby půl hodiny vlakem, četl si. Pak odložil rozečtenou knihu na malou odkládací plochu pod oknem a vystoupil. K Neumětelům tak odešla spousta knih, nežli mu došlo, že je lépe i rozečtenou knihu uložit do tašky.
Ve svém středisku, kam si musel zajet pro visačku, nedělali ze ztráty žádnou vědu. Akorát mu vedoucí sdělil, že už má dávno jiné číslo.Také dlouho nebyl na ústředí a divil se, že mezitím, co chyběl, postavili nedaleko kruhový objezd!
Asi za čtrnáct dnů dostal v prodejně Fanouš vzácnou návštěvu. Ve dveřích se objevil sám ředitel agentury a sdělil radostnou zprávu, že mu poslali ztracenou šerifskou hvězdu doporučeně ze Žďáru nad Sázavou! "Tak přece to byl vlak!“ napadlo hlídače.
V jeho nitru se rozhořel slastný pocit. Je to druhý návrat v jeho životě. Jednou, když opět nechal ujíždět rozečtenou knihu do dálky, našel se slušný člověk. Kniha Osamělí mořeplavci jej přivítala ve službě. Někdo ji tehdy prostě vrátil a poslal do stanice.
A teď ta stará visačka! Rozhodla se asi po dvanácti letech odejít a přenechat místo mladším. Bohužel v případě tváře se to nepovedlo.
