Při setkání přes internet má každý v srdci přání poznat a potkat toho pravého. Aby měl to a to, aby byl taký a onaký, ale nikdy takového nenajdete, protože se nikdy nenarodí. Vždy poznáte někoho, kým je on sám a chce být. Pak se musí ubrat ze sna dokonalosti a buď se přizpůsobit, sladit se, poznávat se, mít na to chuť, zájem, a hlavně čas. A ten na internetu má málo kdo. A nebo jak já říkám: Ádie, bylo mi ctí, a život jde dál. Ale i při tom porovnávání se dá zažít doopravdy hodně. Například...
Jednoho večera jsem si udělal pohodlí u kompu, a začetl se do písmenek od pěti dam, které odpověděly na můj inzerát, odkud jsou, co na sebe práskly a hlavně, co, nebo koho chtějí najít. A bylo co číst.
Zaujal mě jeden profil. Sice nevím, zda ta tajemná dáma pořádně četla můj profil, ale na to, že mi je ta lidmi opěvovaná padesátka , a jí bylo něco kolem 55, zabodovala. V kolonce koho hledá, měla napsáno asi toto:
Muže inteligentního, zdravého, šikulku, sexu schopného, upřímného, nekuřáka a ne alkoholika a chorobného žárlivce, nejlépe z Prahy a okolí, s autem a bydlením, finančně dobře zajištěného. Mám ráda muže s nevýbušnou povahou, vždy pěkně upravené a čisťounké, vonící, reprezentativní, ovládající alespoň jeden světový jazyk. Moc ráda cestuji a ráda se zas vracím domů.
Málem jsem převrátil židli pod sebou, jak jsem sebou trhl. Sakra, tak takhle zaškatulkováno vše, ta musí být nejméně primátorka města a okolních vesnic. Začetl jsem se, a hned čertík mi vrtal v palici. Chce inteligenta s nejméně jedním světovým jazykem. K čemu? K podnikání? Ale měla napsáno, že je vyučena. Dejme tomu.
Žárlivec a nealko… asi zkušenost, a do toho šikulku a sexu schopného a fantazie se rozjela naplno. Pěkně upravený, čisťounký, vonicí… a vždy, sakra, to rovnou může napsat do infa - hledám pánskou brož.
Zřejmě asi nebude mít auto, proto hledá s autem, jistě bydlí někde u mladých, proto to bydlení, a cestování ráda. Aha, proto ty světové jazyky. Podávala to tak otevřeně, že mě to začalo ze zvědavosti zajímat, a odepsal jsem jí. Klasicky jen pozdrav, zda neruším, a odkud je a tak. Ale na dotaz, kde pracuje, co dělá, jak vypadá, na to jsem uvalil přísné embargo.
V cukuletu jsem dostal odpověď. Ví, co hledá, kde bydlí (ano měl jsem pravdu, u dětí a hlídá malého), takže nepracuje, je na podpoře, a tím pádem čas na setkávání. Po výměně asi třech vzkazů přišel dotaz, jakou značku auta mám a jakou barvu má. Co napsat. Napsal jsem, že jsem kdysi auto měl, ale šikovní pražští uličníci si z něj udělali taxi bez mého dovolení a už není, což jí evidentně vadilo s ohledem na to, že by chtěla cestovat po krásách EU. Nakonec mě přemluvila, abych jí poslal foto, že obratem pošle své.
A tak jsem hodil fintu fň. Pošlu, proč ne, napsal jsem, ale dáma má přednost, pošlete a já obratem na uvedenou adresu pošlu též. Dostal jsem foto sympatické ženy s culíkem sepnutým dozadu, sedící na gauči v body soupravičce s dost hlubokým dekoltem a v černých silonkách, a druhé foto, zjevně vyfocená z mobilu v koupelně u zrcadla, v době, kdy asi vylezla přímo z vany… jen taktak, že nebylo vidět vše. Nakonec z ní vypadla pozvánka na osobní setkání, na šálek kávy v centru města.
Tak jsem napsal, že se sejdeme obligátně pod ocasem, přijedu ne s Ferrari, ale s pořádnou károu, čili busem s řidičem, a budu mluvit jednou světovou řečí, a to češtinou, a když bude chtít, klidně i zahraniční, třeba slovenštinou.
Dáma to vzala s humorem, kupodivu v klidu, zvolila čas, kdy bude stát pod ocasem… jinak štěstí, že ten ocas koně je tak vysoko a vejde se tam… a moc se těší.
Druhý den, byla myslím sobota, jsem se vymáchal pod sprchou, navoněl se vším, co bylo na policích… a upaloval ke koni na Václavák. Tam stála ONA. Menší korpulentní žena, vlasy ulízané do culíku, ostrá voňavka od ťamanů vála na všechny strany, jak byla převoněná, a když jsem nesměle pozdravil a představil se, zjistil jsem, že asi foto, co mě poslala, bylo hodně, hodně mladší, než realita.
„Nazdar, Romčo, tak Tě ráda poznávám,“ řeklo to voňavé, a sjela mě pohledem od hlavy až k patě.
„Půjdeme teda na kávu?“ opatrně jsem se zeptal.
„Že váháš, já ji od rána neměla. Chtěla jsem ji koupit, ale nestihla jsem to a ve večerce ti Vietnamci ji mají drahou, tak jsem se na to vykašlala.“ Aha, pomyslel jsem si. Důvod, proč má být onen mužík finančně na tom dobře. Aby bylo na kavčo.
Došli jsme na Můstek, a na pěší zóně jsme si dali kafčo v zahrádce jedné restaurace, slunko svítilo, já dodržoval nařízený pitný režim, a jen jsem jukal na to, co do mě hustila.
„A ty umíš mluvit anglicky?“ jak je zvědavá, baba jedna.
„No jistě,“ zabodoval jsem. Přece ji neprásknu to, že anglicky umím jen slovo help me, thank you, please, bye, taxi a SOS.
„Fakt?“ obdivně se divila. „Tak můžeš objednat kávu anglicky?“
„No jistě, ale jsme v Praze, tak ji objednám česky,“ snažil jsem se vykroutit z průšvihu.
„Prosím, objednej anglicky, já neumím, ale fascinuje mě muž, když hovoří cizí řečí,“ odpověděla paní náročná. Vrchní přišel, decentně se uklonil a řekl:
„Čím mohu posloužit?“ Drsně cizinecky jsem střelhbitě odpověděl: „Please, cofee.“
Vrchní zavětřil jak ohař. Ha, cizinec, a anglicky spustil něco jako angličtinu, a já mezi tím podchytil slůvko latte nebo espresso.
Nakonec jsem asi něco řekl špatně, protože on vykulil oči a řekl: „I am sorry but I do not understand,“ asi že nerozumí.
„No, two coffee, please,“ a jak jsem byl zblblej, tak jsem už chtěl říci Vídeň, ale přece, když cizinecky tak cizinecky, a řekl jsem na plnou pusu:
„Please, two „osteraichiše“ coffee,“ a pro jistotu neznalému číšníkovi ukázal prsty dvě. Číšník se ušklíbl, a asi si řekl pro sebe, tak, hochu, tebe si podám, a začal mlít cizinecky. A jak mu to šlo. Já ho poslouchal, kýval zkušeně hlavou tak, že by mě vzali z fleku do parlamentu, aniž bych věděl o co gou. Nakonec jsem tak nějak zvedl ručku, on zmlkl, a já do toho ticha řekl nesměle: „YES.“
Já vůl.
Číšník odešel, a než jsem se nadál, tu se vzaly dvě děvy a daly ubrousky na stůl. Rohlíčky, vodu, poté kafča, a nakonec dvě obložené mísy. Kdyby alespoň s masem, ale tohle byl nějaký divoce rozkvetlý salát, v tom nastrouhaný sýr, krvavý rajčata, no, samý dietní humus.
Čučel jsem do toho jak husa do flašky, milá dáma hned zabořila do toho všeho pusinu, a já se vyjeveně rozhlížel kolem sebe, kam půjdu přepadnout banku, až se bude za vše platit.
Jarka, jak se ta divoženka jmenovala, mezi křoupáním zelí, mi na rovinu řekla, co a jak. Ano, já fakt asi budu dělat profesně Vávrovu vrbu.
Bydlela u dětí, bez chlapa, ten její pil a mlátil ji, ona střídala chlapy, ale chce najít toho božského, u kterého by bydlela, aby ji zabezpečil a jezdila po světě na dovči jako jiní.
Jinak jsem ji moc nerozuměl, rajčata ji padala z pusy, když mluvila, a nakonec mě přece jen zachránila z trapasu. Prohodila vyjedenou mísu s mou plnou, a tu zpucovala během pár minut také.
Obsluha přihopsala a anglicky řekla“ Good?" Já na to odpověděl zkušeně „Very good.“ To totiž znám z filmů, a jen jsem špitl, a to profesionálně: "Please, payment."
Dostal jsem účtenku, při které jsem se krásně orosil a málem omdlel. Vše psáno cizinecky a dole suma, kterou jsem si přečetl i česky. Sáhl jsem po peněžence, která vibrovala jak ratlík před utracením, a tak jsem ji pročistil, že měla průvan i v té kapsičce na drobné. Byl jsem oškubán, jak ta husa na jarmarku. Ale i dýško jsem nakonec nechal. Sice jen asi 6 korun, ale vrchní byl evidentně tak mile překvapen, že tam stál, jak ta Petřínská rozhledna, i po našem odchodu. Něco pak mumlal, ale to jsem se raději ani nesnažil přeložit.
No, jak to celé dopadlo? Dáma mi řekla po tom všem, že hledá někoho šarmantnějšího, více zabezpečeného, nejraději s baráčkem, kde by pěstovala květinky a čekala, až mužíček přijde z práce, aby jeli někam na večeři a bavili se. Takže jsem se rychle rozloučil a jel MHD domů.
Když jsem přišel domů, tak jsem si řekl, prima zážitek, sobota celá v čudu, prachy v čudu, americká pomsta v žaludku, takže kdo nám zbývá? Aha tyhle. Ale těm napíšu, až se z toho šoku vyspím.
Zalezl jsem pod peřinu a nechal si zdát o tom, jak sedím v New Yorku, všude kolem mne to žvatlá anglicky a já si objednávám u číšnice, která byla podobná té dámě, s kterou jsem měl setkání, jídlo, a to v češtině. Vůbec, ale vůbec mi nerozuměla, a i tak jsem měl vše zadarmo. Krásný sen, fakt.
