V místech u Malých Žernosek, zvaném Porta Bohemica (Brána Čech), kde tok řeky Labe narazil na skály, se do nich před miliony lety zavrtal a vyhloubil v nich mohutný kaňon. Jím se dnes valí vstříc Ústí nad Labem a dále do Německa. Dobře ho známe z našich cest, ať už jedeme autem po silnici vinoucí se podle řeky nebo jedeme vlakem. Vlaky se s auty občas předhánějí, kdo tam bude dřív, a děti tím mají o zábavu postaráno.
Málokdo však ví, že ve strmých stráních se skrývají poklady ve formě vodopádů. Nejedná se samozřejmě o žádné mohutné hučící vodní masy, ale jsou takové pěkné domácí, přesně zapadající do kouzelné krajiny. K některým vedou stezky, jiné se skrývají v příkrých skalách a běžnému turistovi nejsou přístupné.
Dnes vás seznámím s nejkrásnějším a s jeho 12 m také největším vodopádem Českého středohoří. Je jím Vaňovský vodopád. Najdeme ho v průrvě mezi skalami ve Vaňově těsně před Ústím nad Labem. Vodítkem k němu je nápadná skála, nesoucí jméno Vrkoč. Jakmile ji spatříte, budete vědět, kde se vzalo její pojmenování. Tvoří ji totiž "rozvrkočené" do vějíře učebnicově uspořádané čedičové sloupce. A právě za touto skálou se můžeme ponořit do údolí, kterým protéká nenápadný Podlešínský potok. Budeme stoupat proti jeho proudu zvolna vzhůru a asi po 600 m se na samém konci doliny můžeme oddat kouzlu padající vody. V suchém létě tu někdy voda chybí, ale když přijde ta správná mrazivá zima, vodopád zamrzne. A to je teprve podívaná! Taková pěkná zima je zrovna letos, takže jsme se s kamarádkou rozhodly, že se k vodopádu vypravíme.
Zvolily jsme cestu po zelené turistické značce od výletního zámečku Větruše v Ústí nad Labem po hřebenech dolů k vodopádu a dále stále po zelené do Dolních Zálezlů na vlak zpátky domů.
Plán byl jasný, realizace horší. Po krátkém stoupání za Větruší po zledovatělé cestě jsme se potkaly s mladou dvojicí. Ti nám řekli, že se vrací, protože cesta pokrytá ledem je naprosto neschůdná. Po krátké poradě jsme se také rozhodly pro návrat. Ohó, dvě veselé seniorky se však úplně vzdát nechtěly. Jely jsme tedy autobusem do Vaňova a vydaly se k vodopádu z opačné strany, tedy údolím od Vrkoče. Tam jsme zjistily, že cesta je také zledovatělá, ale když už jsme tu ... Kdyby tam byl někdo s kamerou, mohl natočit grotesku. Posunovaly jsme se zhusta po kolenou nebo po zadku. Ale kdo by tam na nás čekal s kamerou?
Odměna však přišla. Mrazivá. Sladká. Impozantní. Stanuly jsme v chrámu. Chrámu, který však nevybudoval žádný z věhlasných stavitelů. To sama matka příroda tu ohromnou silou vyzvedla a srovnala těsně vedle sebe mohutné kamenné sloupoví, tyčící se k nebi. A v místech pro oltář, kde potok spadá přes hranu skály, mráz vytvořil oltář z ledu. Hleděly jsme s úžasem na tu krásu. Co však my vnímáme jako oltář, prozaik vnímá jako masu ledu vhodnou pro ledolezení. Zavěsí na ní lana, ověnčí se mačkami a cepínem. Stoupá po ní vzhůru a buší do ní, až kusy ledu odletují.
Hazard jít až k ledopádu po zledovatělem suťovém poli jsme si odpustily, vědomy si zásady šťastného návratu. Po doklouzání se zpět do výchozího místa jsme se objímaly, jako bychom zdolaly Mount Everest, šťastné, že jsme se vrátily se všemi končetinami hybnými.
Stále po zelené značce jsme se po stezce vinoucí se po úbočí kopců ubíraly přes Vaňov do Dolních Zálezlů. Na této cestě se nachází i Pohádkový les s dřevěnými postavičkami, což je další tip pro vycházku s dětmi.
Shrnu-li tip na tento výlet, doporučuji držet se zelené značky od Větruše až do Dolních Zálezlů na vlak (asi 11 km) nebo ještě dál třeba až k Dubickému kostelíku. Máte-li s sebou děti, zastavte se u Větruše v zrcadlovém bludišti. Pojedete-li autem, můžete jej zaparkovat přímo pod Vrkočem a k vodopádu si odskočit. V létě se jedná o nenáročnou příjemnou vycházku, za mrazivého počasí se raději vybavte protiskluzovou obuví.
Krátké informační video se mi podařilo natočit, aniž bych upadla:
