Když se časopis Empire ptal herce Paula Newmana, jak je možné, že celý život žil spokojeně s jednou ženou, odpověděl: „Proč chodit někam na hamburger, když máte doma steak.“
Krásná věta. Mnozí lidé si představují, že když překonali období chuti na hamburger, přestože doma měli steak, v závěrečné fázi života je už čeká jen pěkný, klidný partnerský život. Jenže tak to není. Právě v v důchodovém věku se mezi mnoha partnery odehrává pravé peklo. Psychologové se shodují, že jde o jev typický pro současnou společnost.
„Důchod je fenoménem dvacátého století. Nikdy dříve lidé netrávili tak dlouhý čas v penzi a mnohé páry na ni nejsou připraveny,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. Je to přirozené. V době, kdy partneři oba chodí do práce a vychovávají děti, se na čas strávený spolu těší. Problémem bývá spíše to, že společně tráví času málo. V penzi nastane obrovská změna. Najednou tráví spolu tráví celé dny. A začnou si lézt na nervy.
„Po roce 1989 jsme začali podnikat a neměli čas vůbec na nic,“ vypráví šedesáti šestiletá Zora ze severu Moravy. „Byly to roky starostí, jak splácet úvěry, jak zabezpečit všem třem dětem dobré vzdělání, jak najít aspoň trochu času na společné trávení života. Když jsme se rozhodli s podnikáním skončit a děti se odstěhovaly, sedíme v našem domě sami dva. Manžel nemluví. Stále jen kouká do počítače nebo jezdí se sekačkou po zahradě. Nechce nikam chodit, je rád doma. Já se cítím být čím dál podrážděnější. Takže mi zbývá třeba deset let života a ty mám promlčet doma?“ A tak u nich dochází k hádkám. Děti se diví. Jejich poslední návštěva skončila tím, že Zora hystericky práskla o zem talířem plným těstovin. Důvod? Třikrát se zeptala manžela, zda si přeje strouhaný parmezán či eidam. Dvakrát neodpověděl, potřetí řekl: Ano. „On se mnou prostě nemluví, evidentně mu má přítomnost vadí, nevnímá, co říkám. Dám mu na výběr dvě věci a on řekne ano,“ křičela Zora. „Pořád mluví o tom, že máme něco sdílet nebo vyvíjet aktivitu. Proč nechápe, že po letech jednání s lidmi a řešení problémů chci prostě mlčet a koukat na trávník,“ vysvětloval její muž dospělým dětem. Ty jsou z neshod mezi rodiči v šoku, nechápou je. „To si budete stáří ničit malichernými hádkami?“ kroutí hlavami.
Teror v praxi
„Bylo by naivní si myslet, že lidé, kteří spolu vydrží do penze, pak žijí jako dvě hrdličky. S hrdličkami se nesetkávám, když už, tak každá sedí na svém bidýlku,“ podotýká Tamara Tošnerová. Některé případy, kam až neshody mezi lidmi v penzi dospěly, jsou hrůzostrašné. Jistá dáma z Ostravy vaří svému muži až třikrát týdně brokolici, protože ví, že ji nesnáší. „Celý život mi poroučel, tak ať si teď zkusí, jaké to je,“ říká dotyčná. Její muž má po mrtvici vážné potíže, nemůže chodit nakupovat, tak je odkázán na to, co mu žena připraví.
V jiné rodině žena prodala svému muži album se známkami. Když se to dozvěděl, dostal slabý infarkt. „Bylo to hrozné,“ popisuje jejich dcera. „Tatínek se stal po odchodu do penze lakomcem. Stále jen šetří. Cokoli máma koupí, je podle něj zbytečné. Odmítá nechat vymalovat byt, koupit kvalitnější potraviny, dokonce mamince nadává, že chodí ke kadeřnici. Je to podle něj zbytečné vyhazování peněz. Tak se naštvala a prodala jeho album se známkami. Za peníze za něj jela s kamarádkou do lázní. Samozřejmě tu cennou sbírku prodala pod cenou, protože známkám nerozumí. Otec se zhroutil, když to vyšlo najevo. Od té doby je to mezi nimi ještě horší. Hádají se a dokonce používají vulgární nadávky,“ vypráví dcera.
Případ manželského teroru v penzi do třetice. Jedna dáma s oblibou křičí na manžela před sousedkami, že je nemožný a že se počůrává jako malé dítě. Muž už prakticky nevychází z domu. Stydí se. Jeho žena, která bývala celý život dominantní, se ve stáří změnila v nesnesitelnou tyranku.
Ty už mě nemáš rád
"K většině dlouholetých manželství patří takzvaná ponorková nemoc a není na tom nic divného,“ míní Oto Kronrád, který vede seznamovací agenturu Grand. „Dlouhodobým soužitím se pozitivní obsahy a náměty dorozumívání vyčerpávají a pozornost se obrací k nedostatkům,“ říká. Může za to i další fakt, o které se v poslední době čím dál více mluví. A sice to, že mužské a ženské stárnutí je odlišné. Zkrátka, ženy seniorky jsou více aktivní, chtějí se bavit, chodit do společnosti. Chtějí život takzvaně užívat. Mužské stárnutí probíhá přesně opačně. Muži se stahují do sebe, stávají se z nich samotáři. Když už si vyrazí, tak na pochod do přírody, na ryby, na pivo. Do mužské společnosti, kde je mlčení normální. Jenže doma slyší: Proč nikam nejdeme? Proč mlčíš? Ty mě vůbec nevnímáš.
Žena si z mužského mlčení odnáší poznatek: Mlčí, nevšímá si mě, nechce se mnou nikam chodit, nemá mě už tedy rád. Muž si však myslí: Proč pořád mluví a všímá si mě? Proč chce pořád někam chodit? Vždyť je nám tady doma dobře. Ty už mě nemáš rád. To je věta, kterou psychologové označují za nejpitomější vztahovou větu. A čím je partnerství delší, tím méně by v něm měla zaznívat. Vždyť přece to, že spolu dva lidé vydrželi až do penze, je ten největší důkaz, že mezi nimi nějaký cit existuje.
Vzpomínejme jen na to dobré
Z toho, jaké neshody nyní v dlouhodobých partnerstvích probíhají, se dá sestavit několik zásad, kterými jim můžeme předejít. Zaveďme oddělené ložnice. Pokud k tomu máme možnosti, je to skvělá příležitost, jak si nelézt na nervy. Každopádně by v bytě měl mít každý z partnerů svůj prostor, koutek, ideálně pokoj, kam se může zavřít a dělat si tam co mu je libo.
Nejhorší je trávit čas hádkami kvůli tomu, že někdo se chce večer dívat na seriál v televizi a druhý chce ve stejném pokoji něco dělat na notebooku. Na minulost vzpomínejme jen v dobrém. Připomínejme si, co hezkého jsme společně prožili. Vytáhněme fotky z dovolených, které se povedly. Zásadně nezmiňujme ty, které stály ze nic. Nevytahujme staré křivdy, nevyčítejme si, kdo co v životě udělal špatně. Je to pryč a stejně to už nespravíme. Naučme se velkorysosti. Čím budeme starší, tím více ji bude třeba. Představme si, že partner je nemocný, odkázán na pomoc druhých. Jak bychom se v takové situaci cítili? Co bychom si přáli? Co by nám lezlo na nervy?
Čím déle žijeme v páru, tím pravděpodobnější je, že taková situace nastane. Jestliže muž neumí uvařit ani čaj, asi to bude problém, pokud partnerka onemocní. Jestliže žena má hysterické záchvaty z pohozených ponožek, asi bude problém, když bude muset pomáhat nemocnému muži s oblékáním a hygienou. Bohužel, dlouholeté partnerství přináší i tyto situace. Tak si nekomplikujme život hádkami kvůli banalit, protože ty skutečné stresové situace teprve mohou přijít.
