Kaluž

Asi jsem divná matka, ale já sama jsem našim předškoláčkům ukazovala, jak v louži pěkně cachtá voda. Když dcerka ztratila rovnováhu a do louže si sedla, mohla jsem nadávat pouze sobě. Nevím jal děti, ale já si to pamatuji velmi přesně...

Pěkně se to četlo. Ráda pozoruji vnuky, jakou radost jim kaluže dělají.

Hezké vzpomínání. S loužemi jsem to vyřešila větou: Nešlapej tam nebo se utopíš.

Zajímavé, úsměvné, jen tak dál. Do kaluži nejen ràda šlapu, ale i švihám prutem:)))))))

A je tu další literární talent. Na íčku rozhodně nuda nebude. Moc pěkné. Také jsem milovala kaluže, ale dovolila jsem si prohánět se jimi jen v létě po bouřce a naboso.

Hezký příběh. Teď už se usmívám, ale taky jsem šílela, když se pokyny jako "obejdi to bláto", "vyhni se té louži" okamžitě přetransformovaly do formy "pojď, pojď si šlápnout" a vždycky, když se šlo třeba na návštěvu.

Zpracovat mužské vyprávění není marné. Líbí se mi to pojetí.

Pěkné. A kdo hlídá dítě , které si prošlo Prasátkem Pepinou- jak skákat v loužích je zábavné, nemá dítě suché botky, do každé kaluže vleze...Musím se přiznat, že první mráz když pokryje kaluže ledem, zkouším i já jak to křupe a někdy....

Šárko moc pěkný úsměvný příběh. Živě jsem si u kaluže představila svého prostředního syna. Kaluže miloval a já to věděla. Jednou když jsme jeli za babičkou a já uviděla kaluž, důrazně jsem řekla: "Míšo, kaluž, ne že mi do ní cákneš!" Samozřejmě, že ji viděl a už se na ni těšil. Proto významně na mne pohlédl a současně se šlápnutím do kaluže vážně pronesl: "Kde?" Okamžitě mi vyletěla pravačka a plesknutí přes zadek. Dnes na to vzpomínáme s úsměvem, ale reagovala bych asi stejně.

Moc hezkej,i já jsem se vrátil a zopakoval si. K.