Výraz malý tyran poprvé použila jako název své knihy mezinárodně uznávaná psycholožka Jiřina Prekopová. Způsobila tím slušné pozdvižení. Popsala to, že současný kult dítěte je, jemně řečeno, poněkud přehnaný. Této dámě je osmaosmdesát let, střídavě žije v Česku a v Německu a tak si dovolila své životní poznatky shrnout v té knize. Je přesvědčená, že liberální výchova, jejímž svědkem byla v Německu a která dorazila i k nám, produkuje nezvedené a drzé děti, které komplikují vztahy v rodinách.
„Děti, které v Německu vyrůstaly v příliš liberálním prostředí, se staly tyrany. Když byly malé, dělaly si, co chtěly, vyrostli z nich egoisté a své děti vychovávají stejně jako byli vychováváni oni. Kolabují jim manželství a z jejich dětí roste další generace egoistů,“ shrnuje.
To, čeho byla svědkem za doby své práce dětské psycholožky v Německu, se teď podle ní odehrává tady. Za pravdu by jí zcela jistě daly ženy s těmito zkušenostmi:
Dora, 72 let, bývalá učitelka: „Moje desetiletá vnučka nedávno hodila při rodinném obědě na zem talíř a pak se odešla zamknout do svého pokoje. Důvod? Nedostala špagety, které si přála, nýbrž špenát. Já to kdysi udělat doma, táta by mě seřezal. Nejsem pro bití dětí, ale toto přece není normální. Její máma, tedy snacha a můj syn se tomu jen smějí. Syn říká, že je to dobře, že se holka v životě neztratí. Je čím dál drzejší. Když byla u nás v létě na chatě, žádala, aby jí děda zajel na kole do obchodu pro bio jogurty, protože ty ne bio nejí. Děda jí vyhověl. Viděla jsem ten její vítězoslavný výraz. Mám obavu, že z ní vyrostla potvora, která zkouší, kam až může s manipulací celé rodiny zajít.“
Ivana, 68 let, podnikatelka: „Mladí se šestiletého Vojtíška každý den ptají, co si chce obléknout, co chce jíst. Stále se ho ptají na jeho názory na vše. Výsledkem je, že když byl u mě o víkendu a naservírovala jsem mu snídani, řekl, že ji odmítá, protože neměl možnost volby. Toto řekl šestiletý kluk. Mladí jsou nadšeni, že je prý vyspělý. Další návštěvy u mě se nekonaly, protože zopakoval, že u babičky nemá možnost volby. No tak ho za mnou prostě neposílají. Mně tento způsob výchovy připadá strašný.“
Jarmila, 71 let, bývalá lékařka: „Vnučka se ve vlaku chovala jako šílená. Rozhazovala bonbóny, kopala nohama, vřískala. Myslím, že pětileté dítě se musí být schopno slušně chovat v prostředí, kde je více lidí. Napomínala jsem ji, jednou jsem jí jemně plácla přes ruku, když chodila bonbon na naproti sedící paní. Syn mi pak telefonoval, že si vnučka stěžovala, že ji biju. Vše jsem mu vysvětlila. Křičel na mě, že na ni už nikdy nesmím sáhnout. Hodně jsme se pohádali. Nikdy bych ji přece neuhodila, ale výchovné plácnutí, spíše dotek na ruku, ještě žádnému dítěti neublížilo.“
Chybí mantinely
Případů, kdy dochází ke sporům mezi rodiči a prarodiči, přibývá. Ti rozkošní vysnění vnoučci se nyní často chovají jako arogantní spratci. Prarodiče těšící se, jak s nimi budou chodit na ryby, na procházky, budou si kreslit a povídat, jsou často zděšeni a bezradní. Žili v době, kdy se uplatňovaly výrazně jiné výchovné metody. Mnozí si z dětství pamatují, že jejich rodiče byli přísní, často byl za lumpárnu výprask. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Rodiče bývali autoritami. Nyní jsou kamarády. A lidé dříve narození nevědí, co s tím. Jak se k milovaným vnoučátkům chovat? Také jim vše povolit? Smát se nad tím, co dříve bylo považováno za jasnou drzost a nyní je považováno za schopnost projevit svůj názor? Nebo ve snaze udělat pro vnouče to nejlepší se změnit z milovaných prarodičů na přísné protivy? Co když je vnouče nebude mít rádo? Nebude k nim chtít chodit? Vždycky se přece říká, že babičky a dědové jsou tady od toho, aby vnoučata rozmazlovali. Rozmazlovat je ještě víc, když už jsou z domovů rozmazlené až až?
„Mnozí rodiče si nyní bohužel myslí, že uvolňováním mantinelů při výchově dělají pro děti to nejlepší. Ale tak to není. Děti, které neznají mantinely, nejsou zvyklé, že je v životě čekají překážky a různá omezení, to pak mají těžké,“ míní socioložka Jiřina Šiklová.
A jaké jsou babičky?
Autorka knihy Malý tyran Jiřina Prekopová však tvrdí, že na zpovykanosti generace dnešních dětí mají svůj podíl i prarodiče. Protože i oni jsou jiní, než bývali prarodiče dříve. „Dnešní babičky jsou jiné. Ani ony nemají na vnoučata často čas. Mají řadu svých aktivit, cestují, věnují se samy sobě. To nejsou ty trpělivé babičky, které do životů vnoučat vnášely řád, klid, lásku,“ říká.
Názory dalších prarodičů, kteří jsou poněkud zděšeni tím, že jejich malí andílci jsou spíše ďáblové:
Lumír, 59 let, technik: „Když řeknu čtyřletému vnukovi třikrát ne, vůbec nereaguje. Třískal lžící do sklenice. Třikrát jsem ho vyzval, ať to nedělá. Díval se mi do očí a třískal do ní dál. Dcera na to, že má nějakou hyperaktivitu či co. Takže příště bude mlátit do hlavy člověka a my na to máme říct, že se nedá nic dělat, protože má hyperaktivitu?“
Radmila, 63 let, bývalá zdravotní sestra: „Svěřím se vám s něčím strašným. Já svého vnuka vlastně nemám ráda. Netěším se na něj. Spíše se bojím, že kvůli němu zase budou v rodině neshody. Pokaždé se kvůli něho s dcerou pohádáme. Je mu osm, je přidrzlý, nic ho nezajímá, jen kouká do tabletu. Občas se u toho hlasitě směje, občas divně hýká, mlaská. Připadá mi jako blb. Kdykoli jsem jen zmínila, že mi jeho závislost na tabletu nepřipadá normální, dcera se do mě pustila. Podle ní je to přirozená součást života dnešních dětí. Díky tomu prý mají informace a přehled. Vyčetla mi, že já jí informace nedopřávala. Proboha jak? Vždyť tehdy byla jen v televize a v ní zprávy o zasedáních komunistů.“
Děti neslyší ano či ne
Mnoho prarodičů je zděšeno tím, jak jsou jejich vnoučata hyperaktivní. Tím, že dělají více věcí najednou, že jsou roztěkané, jako by rozstřelené do stran. „Výskyt hyperaktivity nebyl dříve tak častý. Jednou z příčin toho, že je ho více, je to, že děti nedostávají jasné odpovědi. Přestávají dostávat od rodičů jasné ano či ne. Z jejich životů se vytrácí jednoznačnost.“ I to je názor psycholožky Prekopové.
Pro mnoho prarodičů jsou nefungující vztahy s vnoučaty velmi frustrující. Vždyť většina z nich si pod pojmem vnučka představuje krásnou milou princezničku. Pod pojmem vnuk milého sympatického rošťáka. Ne přidrzlé spratky, kteří si stěžují rodičům, že jim babička nekoupila bio jogurt nebo je chytila za ruku, kterou mrskli bonbón po cizí paní ve vlaku.
Každá generace je jiná. Každá vychovává děti tak, jak považuje za nejlepší. Potíž je v tom, že každá považuje za nejlepší něco trochu jiného. A tak jsou z toho nakonec zmateni všichni. Prarodiče, rodiče i děti. Ty úplně nejvíc.
