Je to jeden z největších paradoxů této doby. Na jedné straně se stále mluví o tom, v jaké je generace lidí ve věku padesát skvělé kondici. Že žijí aktivně, že jsou zdravější, než tomu bývalo dříve. Na straně druhé právě v této kategorii přibývá lidí, kteří nemají práci. Firmy o ně nemají zájem. Padesátka je jakási prapodivná magická hranice, od které jste optikou zaměstnavatelů a personalistů staří. Můžete jezdit na kole, skákat padákem, mít estetické zákroky a vypadat na čtyřicet, ale v očích personalistů jste prostě staří.
Podle nejnovějších údajů tvoří lidé nad padesát let už třetinu všech českých nezaměstnaných. Děsivé aktuální číslo, když uvážíme, že je mezi nimi spousta těch, kteří pracovat chtějí, jsou na to celý život zvyklí, mají zkušenosti.
„Problém je v tom, že mnozí zaměstnavatelé požadují pracovníky se schopnostmi, které se v této věkové kategorii vyskytují méně,“ říká Zuzana Lincová, která vede společnost Profesia, jež se věnuje problematice zaměstnanosti. „Setkávám se s tím, že lidé nad padesát nejsou schopni splnit požadavky na jazykovou vybavenost a počítačovou gramotnost,“ dodává.
„Je to těžké, na jednu stranu bych dříve narozeným mnohdy rád práci zprostředkoval, na druhé straně vidím, že na nabízené pozice nemají,“ říká personalista, který pracuje pro velkou firmu na severu Moravy a přeje si zůstat v anonymitě. „Měl jsem tady pětapadesátiletého pána, který se ucházel o střední manažerskou pozici, kterou jsme nutně potřebovali obsadit. Měl zkušenosti s úřednickou prací, s podnikáním i vedoucí pozicí v malé rodinné firmě, uměl dobře německy. Ale když jsem viděl při pohovoru a následném testování, jak je přemýšlivý, jak úkoly řeší pomalu, byť pečlivě, nakonec jsem na to místo raději doporučil třicetiletého ambiciózního muže, který měl stejné úkoly hotové za poloviční dobu. Udělal jsem dobře? Nevím. Ale s podobnými případy se já i kolegové setkáváme dnes a denně. Dnešní doba je prostě příliš rychlá a já vím, že třeba můj otec, kterého si velmi vážím, by měl s mnoha námi nabízenými pozicemi problém,“ vypráví.
Příznivější tedy by se zdála být situace v dělnických profesích. Tam je lidí takový nedostatek, že se říká, že firmy berou každého. „Nedostatek dělnických profesí je nyní velký a jejich nabídka je rozsáhlá, od více po méně fyzicky náročné. Kdo chce pracovat rukama, v dnešní době si práci rozhodně brzy najde,“ tvrdí Karel Havlíček, předseda Asociace malých a středních podnikatelů.
Jenže i tam mnozí narazí. „Ucházel jsme se o místo skladníka a řidiče vysokozdvižného vozíku za třináct tisíc měsíčně,“ vypráví padesátisedmiletý Oldřich z Ostravy. Vypadá tak o deset let mladší, sportuje, je v dobré zdravotní kondici. „Nastoupil jsem na zkoušku a po třech dnech jsem toho nechal. Mistroval mi čtyřicetiletý chlapík, který všem okolo dával najevo, že dědek jako já svou práci nezvládne. Dal mi za úkol přenášet tak těžké bedny, že to určitě bylo v rozporu se zákoníkem práci. Když jsem se ohradil, dal mi najevo, že jsem slabý, starý. Řekl mi: No jo, od určitého věku je možná lepší odpočívat u televize,“ říká Oldřich.
Zkušenost ho rozladila a začal přemýšlet tak, jak by přemýšlet neměl: Co když jsem už opravdu k ničemu? Vždyť už neuzvednu ani bednu. Co když jsem opravdu dědek, který má sedět doma. Když budu jen sedět doma, nebudu potřebovat peníze, tudíž vyžiju z nějakých těch dávek až do penze.
„Někteří lidé ve věku nad padesát se doslova pročekali deset let na úřadech práce. Je pravda, že mají s hledáním práce největší problémy. Často vidíme, že jsou méně odvážní, potřebují větší motivaci něco změnit. Nejsou horší a neschopnější než mladí lidé. Jen mnozí z nich nejsou zvyklí dělat v životě razantní změny, sami si hledat rekvalifikace, zkrátka potřebují více potlačit,“ říká Svatava Baďurová z ostravského úřadu práce.
Personalisté se shodují, že mnozí dříve narození už při počátečním kontaktu působí nejistě, znechuceně, otráveně z předchozích nedobrých zkušeností s hledáním práce. Není divu. Jenže v konkurenci mladších pak nemají šanci obstát, protože ti působí optimisticky, bezstarostně, energicky, byť za sebou mají neúspěchy. Nepřipouštějí si je, dovedou je hodit za hlavu. Je to začarovaný problém. Neuškodí se však na něj někdy podívat nejen z pozice těch dříve narozených, kteří se cítít být opomíjeni a frustrování z opakujícího se marného hledání zaměstnání. Zajímavý je i pohled personalistů a zaměstnavatelů. A ti se shodují: Padesátníci a výše se často předem sami podceňují, při pohovorech nepůsobí vstřícně.
„Nejhorší je, že je mezi nimi i část takových, kteří mají tendence poučovat,“ říká už zmíněný personalista ze severní Moravy. „Mají zkušenosti, jsou zvyklí pracovat v určitém rytmu a někdy nejsou ochotni otevřít svou mysl, přijmout to, že někde se to prostě dělá úplně jinak. Zažil jsem padesátiletou účetní, která po měsíci v nové práci začala peskovat svou třicetiletou nadřízenou. Zdůvodnila mi to tím, že jí připomíná její dceru a že si nemůže pomoct,“ vypráví.
A co vy? Setkali jste se někdy s případem, kdy se někomu nedařilo najít ve vyšším věku práci? Jsou podle vás padesátníci a starší při hledání práce diskriminováni? Nebo na určitou práci opravdu nestačí a nechtějí si to připustit? V čem jsou ve srovnání s mladými lidmi v pracovním prostředí lepší a v čem horší?