Když se mi v lednu 1993 podařilo získat trojsměnou malobyt v paneláku na Jižním Městě, všichni původní nájemníci tam už 14 let bydleli. Nejbližší sousedé na mě sice zprvu hleděli poněkud nedůvěřivě, ale, jak jsem pochopila, jen z toho důvodu, že se v tom bytě střídali přede mnou různí nehlášení podnájemníci, zatímco pravá nájemnice tam vůbec nebydlela. Dům patřil v té době obci a podnájemníci tam byli načerno. Já jsem však byla nájemnice s řádným dekretem a už jsem v tom bytě zůstala.
Běžely roky, založili jsme v posledním kole bytové privatizace družstvo nájemníků, odkoupili od obce část domu (celkem 3 vchody 10-patrového domu). Postupně jsme byty splatili a nyní jsme již jejich vlastníky.
Proč to tu uvádím? Jen v našem vchodu je celkem 30 domácností. Někteří původní nájemníci zemřeli, jiní se odstěhovali, svůj byt vyměnili, přenechali dětem, prodali. Dnes stěží potkám někoho z lidí, které jsem alespoň od vidění znala. Jsou tu lidé výrazně mladší, páry, rodiny s malými dětmi, dokonce i cizinci. Překvapivě tu však zůstal zvyk chovat se k sobě zdvořile, neškodit si, nedělat hluk, při setkání v chodbě se pozdravit.
Přiznám se, že mám v obyvatelích našeho domu dost velký chaos. Přispívá k tomu fakt, že jsem se doma během dne až do nynějška zdržovala minimálně, odjížděla jsem jako jedna z prvních ráno do práce a k večeru nebo až večer jsem za sebou zaklapla dveře. Nebývám tu až na výjimky moc ani o víkendech. Kromě sousedů na společném patře registruji ostatní obyvatele dvakrát ročně při schůzích vlastníků a jinak pouze u výtahu. U někoho už alespoň vím, zda jede výš či níž než já. S jinými, včetně dětí, si dáváme přednost, kdo počká s nástupem na konec, protože vystoupí jako první.
A teď už se konečně opravdu dostávám k tomu, proč tohle vše píšu. Nedávno jsem nakupovala v hypermarketu Albert u metra Chodov. K běžnému nákupu mi stačí menší prodejna stejné značky u nás v sídlišti. V hypermarketu se stavím ojediněle po příjezdu metrem na Chodov. Odtud pak pokračuji domů tři zastávky autobusem. Když jsem přišla k pokladně, zaregistrovala jsem v minifrontě před sebou mladší paní, kterou znám z domu od vidění už dávno, zprvu tam bydlela nejspíš s rodiči, poté s manželem, přišly děti, dnes už má školáka a tak čtyřletou dcerku, kterou si letmo vybavuji coby miminko, když jsem mamince občas podržela dveře od výtahu. Nic víc o nich nevím, ani jméno. Teď jsme se tu srazily a vzájemně pozdravily. Tím by to pro mě skončilo, avšak paní se na mě obrátila a řekla: Jedete rovnou domů? My Vás vezmeme!......
V první chvíli jsem jen spontánně odpověděla, že děkuji, ale ještě domů nejdu. Pak, když už jsem si šla po svém, jsem si najednou začala říkat: Proč mi to nabídla? To už vypadám tak nemohoucně, že potřebuji pomoc? Snažila jsem se najít rozumný důvod její nabídky, až jsem se sama nad sebou zastyděla. Jako bychom u všeho, čím nás někdo mile překvapí, museli přese všechno zůstat na pozoru a pátrat po důvodu, proč to udělal. Jako by nestačil už sám ten fakt, že to udělal.
Po několika týdnech jsem tu paní potkala s dcerkou opět u výtahu. Po pozdravu mi to nedalo a řekla jsem: Musím Vám říct, že jste mě tehdy u pokladny hodně překvapila. Ona asi vůbec nepochopila, jak to myslím, protože trochu rozpačitě pravila, že mě nechtěla nějak vylekat. Řekla jsem: Vy jste mě hodně mile překvapila. Já vím, pro Vás to je možná samozřejmost (náznakem s tím hned souhlasila), ale pro mě ne. Děkuji Vám za to.
Jsem ráda, že jsou mezi námi i takoví lidé, pro které jsou mnohé věci samozřejmostí. Ne samozřejmostí ve smyslu braní, ale dávání.
Snad si každý z nás někdy uvědomí, že když něco nezištně dáme, nemusíme tím nutně ubrat sami sobě, ba právě naopak.
