Psychologové tvrdí, že extrovertních osobností je ve světě mnohem více. Na jednoho introverta prý připadají tři extroverti. A teď si k tomu přidejme současný životní styl, který žádá rychlost, schopnost se bavit, prosazovat své názory, diskutovat. Extroverti jsou spokojeni. Když je kolem nich hodně lidí, když si mohou povídat, bavit se, být středem pozornosti, jsou ve svém živlu. Mají rádi svět dnešních sociálních sítí, kdy mohou navazovat nová přátelství, zveřejňovat své názory, diskutovat, hádat se. Daří se jim zpravidla v práci. Umějí to, co dnešní doba žádá: Strhnout na sebe pozornost. V produktivním věku je na tom v pracovním kolektivu introvert jednoznačně hůře: Mlčí, i když je třeba ve svém oboru výborný, často to neumí prodat. Kolegové jdou po práci na skleničku a introvert hledá výmluvy, aby s nimi nemusel. Když se přemůže a jde, většinou si pak posezení stejně neužije. Mlčí, jen tak přikyvuje, usmívá se, v podstatě se těší domů. Neznamená to, že být introvert rovná se morous, který nemá rád lidi. To vůbec ne.
Introvert má zpravidla pár dobrých přátel, zkrátka okruh, ve kterém se cítí dobře. Umí dát najevo své názory, bavit se, ale ideálně ve dvou, ve třech. Jak je součástí velké společnosti, ubírá se do pozadí, stahuje se. Není to strach ani nedůvěra sama v sebe. Prostě je mu tak lépe. Necítí potřebu se překřikovat, debatovat, prosazovat svůj názor. Je prostě introvert.
Samota není osamělost
Fáze života, kdy se introvertům začne dobře dařit, přichází paradoxně až v jeho závěrečné části. „Často jsem jedné paní říkala, ať se zapojí do našich aktivit, ať se nás nestraní, že je špatné být sama,“ vypráví Jana Novotná, která pracovala jako terapeutka v několika penzionech pro seniory.
„Ta dáma byla velmi milá, ale nejraději byla ve svém pokoji. Hodně četla, občas si vyšla s další dámou na procházku. Často si brala kávu ven do zahrady, ale sedávala si dál od ostatních. Já jsem pořád měla pocit, že ji něco trápí, že je neprůbojná, osamělá. Jednou jsem si s ní o tom povídala, ona se rozesmála a řekla, že je prostě introvert. Že je taková celý život a až teď, v osmdesáti je šťastná, že nemusí předstírat, že není. Vysvětlila mi, jak je jí dobře, když je v ústraní, pozoruje ostatní a může mlčet. Pochopila jsem, že každý jsme jiný a je nesmysl si myslet, že všichni senioři chtějí aktivity, zábavu, společnost,“ vypráví.
Fuj, zvoní telefon
„Introverti jsou obvykle okolím podceňováni a označováni za podivíny, takže se celý život snaží předstírat, že introverty nejsou,“ uvádí Sophie Demblingová, která napsala několik populárně naučných knih, mimo jiné právě o introvertech. A má poměrně zajímavé poznatky. „Charakteristická vlastnost pro mnoho introvertů je, že nezvedají telefony. Neznamená to, že by neměli rádi ty, kteří jim volají. Většinou jim zavolají zpět, ale až v momentě, kdy cítí, že jsou na rozhovor duševně připraveni, že na něj mají dost energie,“ vysvětluje.
Raději prý píší maily a esemesky, než by někomu jen tak bezdůvodně zatelefonovali se slovy: Ahoj, já jen tak, jak se máš? V jedné rodině donedávna řešili podobný problém. Dvaasedmdesátiletá Marta žije přes dvacet let od rozvodu sama. Její dcery i dvě vnučky jí každý den telefonují a snaží se jí stále vymýšlet nějaký program: „Nemůžeš pořád sedět doma. Proč jsi nám nezvedla telefon? Dáme ti inzerát. Seznámíš se s nějakým sympaťákem nebo si třeba najdeš kamarádku, se kterou budete chodit do společnosti. O víkendu opékáme buřty, přijdou i sousedé, musíš přijít taky….“ Věra na to říká: „Chápu, že to myslí dobře, ale já jim někdy nezvedám telefon záměrně. Nemám prostě náladu na řeči. Když mám dobrou knihu nebo je dobrý film, nechci se nechat rušit tlacháním do telefonu. Samozřejmě jim vždy volám zpět. Jsem ráda, když dcery a vnučky přijdou nebo jedu za nimi. Ale když se sejdou celé jejich rodiny a rodiny jejich sousedů, cítím se z toho množství lidí, názorů a smíchu unavená. Přemlouvají mě, ať u nich přespím a já se zatím tak těším do mého bytu.“
Věra má svůj byt velmi hezky upravený, baví ji aranžovat si v něm kytice květin, maluje si sama různé obrazy. Je typická introvertka, která říká, že ve věku kolem sedmdesáti prožívá nejhezčí období. „Dělám si co chci a mám klid,“ shrnuje.
Introvert je skvělý přítel
Podle Spohie Demblingové se introverti poznají například tak, že si zásadně sedají v metru či vlaku na okrajová místa, nejsou rádi, když je jiní lidé obklopují z obou stran a potřebují pocit, že mohou kdykoli odejít. Když jsou dlouho mezi lidmi, cítí se být unaveni. I když jsou ve velké společnosti, cítí se sami. Neznamená to, že by neměli lidi rádi, zpravidla, v osobním rozhovoru z očí do očí jsou velmi empatičtí, soucitní a přemýšliví. Mít introverta za dobrého přítele je životní výhra, jen nemůžeme počítat, že s námi bude s nadšením chodit do divadel, na výlety s klubem turistů nebo na organizované dovolené s celodenním animačním programem. Introvert pojede na dovolenou rád, ale do malého apartmánu v tiché řecké vesničce a jestliže si na celý den půjde hledat opuštěnou pláž a vrátí se až večer, neznamená to, že je naštvaný. Naopak, je spokojený.
V současné době to mají introverti čím dál obtížnější i se stárnutím. Jsou pod tlakem okolí, které i od seniorů očekává neustálé výkony, aktivitu, dobrou náladu. Přitom vlastnosti se věkem prohlubují, takže, kdo měl rád společnost, potřebuje ji ve vyšším věku o to více. Kdo byl raději sám, čím víc bude stárnout, tím více mu samota bude vyhovovat. Tak jestli mezi sebou máme lidi, u kterých se nám zdá, že by potřebovali rozproudit život a přesvědčujeme je o tom, pozor. Může jít o introverty, kterým tím život spíše komplikujeme.