Ortopedi mají jasno: Tolik pacientů ve věku nad šedesát let s úrazy způsobenými při sportu, jsme nikdy dříve neměli. V nemocnici skončila jednasedmdesátiletá dáma se zlomenou nohou. Přivezla ji autem stejně stará kamarádka. Obě byly v oblečeny v elastických sportovních úborech, bylo na první pohled jasné, že sportovaly. „Upadla jste na kole?“ ptala se zdravotní sestra na příjmu. „Ne, na inlajnech,“ odpověděla dotyčná. A pak dodala: „Co na mě divně koukáte, děvenko, nevěříte, že je mi přes sedmdesát, že? Lyžuju, jezdím na inlajnech, chystám se zkusit snowboard.“
„Je skvělá, že?“ podotkla kamarádka oné vitální dámy.
„Je pitomá,“ pronesla o hodinu později do telefonu dcera zraněné ženy, když se dozvěděla, že matka má zlomený kotník, jde na operaci a minimálně dva měsíce nebude moct chodit.
Příliš aktivní senioři jsou často pohromou pro rodinné příslušníky. Ti zpravidla jejich aktivní životní styl obdivují jen do doby, než se zraní nebo se projeví nemoci, které si sportem přivodili.
„Větší počet úrazů způsobených při sportu zaznamenáváme v úrazové ambulanci vždy s příchodem teplého počasí, často se jedná o cyklisty a je mezi nimi čím dál více aktivních šedesátníků,“ říká Radka Miloševská, mluvčí nemocnice v Ostravě-Vítkovicích. „Ano, starší lidé, kteří se zraní při sportu, už nejsou výjimkou,“ potvrzuje mluvčí moravskoslezské záchranné služby Lukáš Humpl.
Osmdesátiletí sportovci
Být penzistou je dnes těžké. Starší lidé totiž ze všech stran slyší, že mají být aktivní, pečovat o svou fyzickou kondici, věnovat se sportům. Senior, který dává světu najevo, že ho ze všeho nejvíc baví koukat na seriály a číst si, je okolím označen za nemoderního, nemožného. Naopak vitální babičky a dědečci svištící na kolech či zdolávající vrcholky Alp jsou považování za ideální seniory jednadvacátého století. „Od seniorů se nyní očekává, že snad budou skákat padákem,“ podotýká socioložka Lucie Vidovičová. Cestovní kanceláře zaznamenávají případy, kdy se dříve narození lidé účastní cest a výletů, kterou jsou značně fyzicky náročné, čímž způsobují problémy ostatním účastníkům. Například dvě české osmdesátnice se v Řecku vypravily v pravé poledne v srpnovém téměř čtyřicetistupňovém vedru na prohlídku sopečného ostrova Nisyros. Dopadlo to tak, že jedna si vyvrtla kotník, přičemž druhá rozrušením z toho maléru omdlela. Byla z toho záchranná akce a zkažený výlet pro dalších dvacet účastníků zájezdu.
Ovšem pozor, naznačit nyní seniorům, že pro ně něco není vhodné, je riskantní. Hrozí nařčení z ageismu, tedy diskriminace kvůli věku. Zestárla totiž generace, která je zvyklá se o sebe starat, zdravě se stravovat, cvičit, sportovat. Nastupuje generace sebevědomých seniorů s jasným cílem: Nepřiznat okolí ani sami sobě, že máme nějaké potíže.
„Mnozí lidé si nyní chtějí zachovat životní standart i v osmdesáti. Pozorujeme, že se nechtějí vzdát běžných aktivit, na které jsou zvyklí a sport mezi ně patří,“ říká traumatolog Milan Kutáček.
Kdo nesportuje, vítězí?
Vědci, kteří se snaží přijít na kloub tomu, proč se někdo dožije devadesátky ve skvělé kondici a někoho trápí všechny možné nemoci už v šedesáti, mají jasný vzkaz: Urputné sportování k dlouhověkosti a dobré kondici ve stáří rozhodně nepřispívá. Z nejrůznějších průzkumů životního stylu dlouhověkých lidí vyplynulo, že se žádným formám moderního sportování nikdy nevěnovali. Nelyžují, nejezdí na kolech, nechodí do posiloven. Naopak, vyvíjejí přirozený pohyb. To znamená, že chodí po schodech, místo toho aby jeli výtahem. Často pracují na zahradách a v přírodě. Hrabou trávu, štípají dříví, plevají záhony.
Častým cílem vědců je nyní kanton Čcheng-maj, který tvoří vesnice v jižní části Číny. Oblast je unikátní v tom, že na půl milionů lidí tam žije více než dvě stě stoletých. Takových oblastí je ve světě víc, pozoruhodné je, že dlouhověcí lidé jsou vždy koncentrováni v určitých místech. A tak vědce samozřejmě zajímá, proč tomu tak je. Co jedí, jak se udržují v kondici, jaký sport dělají. A jsme u toho. Žádný. Tito lidé otázce týkající se sportu vůbec nerozumí. A tak vědci tvrdí, že v těchto zónách dlouhověkosti se lidé dožívají vysokého věku ve skvělé kondici mimo jiné proto, že vyvíjejí pohyb přirozený. Hodně chodí, hodně fyzicky pracují na polích a na zahradách. Zkrátka, zorat záhon je prospěšnější fyzická aktivita, než jízda na kolečkových bruslích.
Když se novináři ptají sexuologa Radima Uzla, čím to, že v šestasedmdesáti vypadá výborně, odpovídá: „Je to tím, že nedělám žádný sport. Proto normálně chodím a žiju.“ A pak vysvětlí, že celý život patřil do kategorie označované spíše jako nemehlo. Ve škole se mu nedařilo chytit balon. Lyžoval jen jednou v životě. A na kole jel naposledy před pětačtyřiceti lety.
Ano může to být náhoda. Ale lidí, kteří jsou ve vysokém věku zdraví, přestože nikdy nesportovali, je hodně. Jen se o nich nemluví. Trendem totiž nyní je zastírat stárnutí všelijakými podivuhodnými akčními aktivitami. Někomu sedí, někomu ne. Každopádně kosti, svaly a orgány jsou ve vyšším věku v horší kondici a když dojde ke zranění, hojení je obtížnější než ve dvaceti. Snaha udělat něco pro zdraví tak končí přesně opačně.
