Na prvního dubna o půlnoci
viděl jsem padat hvězdu,
možná, že aprílovou.
Co já vím?
Rozlítaná byla
jak dveře do průjezdu
a hrčela jak špatný rým.
Hlavou se dotkla země
a nohy v nebi ještě měla,
a já jen hlesl
ach bože, jak je krásná
ta poslankyně nových zpráv,
ta Kolumbova karavela.
Než stačil jsem si cosi přát
zmizela v ohni tření.
Jen kosmický prach po ní zbyl
a v mé hlavě trochu snění
o malinkém člověku,
jenž pod klenbou dálek
hlavu zdvíhá vzhůru
a za život prosí,
a za bosé nohy v parku
i za plaché oči losí.
Za všechny, co opět skáčou přes kaluže,
za ženy smutné i za slabé muže,
za dětské hlásky osamělých hříbat,
za lež, jež naučí se pravdu říkat,
za lásku pro zrádnou Šárku,
za bouřné vody a na nich křehkou bárku
A tak jsem stál pod lustrem z hvězd
a tiše přál životu.
A také vám.
Přát lásku ještě nikdy nebolelo.
Ať vám spadne hvězda do dlaní
ať sny se vzbudí ze spaní
a život ať je krásné leporelo.
