Dříve lidé nad jídlem nepřemýšleli tak, jako je to běžné nyní. Přesto by dřívější stravovací zvyky udělaly radost všem, kteří se snaží učit lidi jíst tak, aby to neškodilo jejich zdraví. Zapomeňme na mýty, že naši předkové hladověli nebo se naopak přecpávali tučnými mastnými jídly, pokud patřili k těm majetnějším.
„Nemysleme si, že strava našich předků byla jednotvárná a chyběly v ní vitamíny a další složky, když neexistovaly dovozy ovoce z druhého konce světa a spoustu dnešních jídel vůbec neznali. Je to spíše naopak,“ uvedla archeoložka Magdaléna Beranová, která se zabývá dějinami výživy. „Dbali na to, aby využili vše, co nabízely zahrady, pole, lesy, řeky kolem nich a přestože nad skladbou jídelníčku nepřemýšleli, paradoxně byl kvalitnější než je tomu u mnoha lidí nyní.“
Veverka na talíři
Naši předkové uměli suroviny zpracovávat. Na rozdíl od nás. Neznali salámy a další uzeniny, ve kterých je minimum masa, ale hodně konzervačních a aromatických látek, tuků, soli. Když chtěli maso, ulovili si rybu, zabili prase nebo si chytili veverku. Jedli se vrabci, křepelky, jezevci a spousta dalších živočichů. Zatímco nyní je většina potravin vyrobena z mnoha různých složek, dříve se jedly jídla jednoduchá v přirozené formě. Ta jsou nutričně nejbohatší a nejzdravější. Jablko utržené ze stromu je zkrátka lepší, než jablečný multivitamínový super džus na jehož obalu je vyjmenováno padesát zdraví prospěšných látek.
„Mýtus, že naše prababičky vařily těžká nezdravá jídla, je nesmyslný, v mnoha směrem byla stará česká kuchyně kvalitnější než ta současná. Obecně vůbec nemám rád pojem zdravé stravování, které se nyní tak hodně používá? Co to vlastně je, když si pod tím pojmem nyní každý stanoví něco jiného,“ říká Roman Vaněk, šéf Pražského kulinářského institutu.
Obvyklý jídelníček lépe situované rodiny v českých zemích vypadal v minulosti takto: Prosná, pohanková nebo krupicová kaše k snídani. Oběd žádný a pak kolem čtvrté či páté odpoledne večeře: Zbytky ranní kaše, polévka, kousek masa – ať už třeba pečený vrabec či ryba. Oběd se stal běžný až v osmnáctém století a zpočátku byl považován za známku jisté nenažranosti, zhýčkanosti. Zkrátka, zbytečnost.
Jak chutná petrklíč?
Sedmnácté a osmnácté století bylo ve stravovacích zvycích podstatným mezníkem, ve střední Evropě se rozšířily brambory a vytlačily postupně z jídelníčků kaše. Zpracovávala se vše, co rostlo na polích, to znamená šťovík, lebeda, polníček, zelí, kapusta. Vzhledem k tomu, že neexistovaly žádné konzervační látky a dochucovadla, vznikaly z toho vlastně jídla v perfektní bio kvalitě, taková, za jaká se nyní v restauracích platí majlant. Magdaléna Beranová uvádí, že se dokonce běžně do jídla zpracovávaly květiny, například levandule, petrklíč, sedmikráska, lístky růží či fialky.
Zkrátka, lidé byli vynalézaví a rozhodně je chybou si myslet, že jedli jen samé nudné pohankové kaše. Ty kaše si dokázali skvěle ochucovat, ať už medem a ořechy na sladko nebo sádlem z pečeně na slano.
Čím dál více lidí se nyní začíná o kuchyni našich předků zajímat. Zdá se, že přešla vlna, kdy jsme chtěli mít vše rychle hotové, instantní, dlouho trvanlivé. Přešla i vlna, kdy vše muselo být light a slova jako sádlo či máslo vzbuzovala pohoršení. Přechází i vlna, kdy vše musí být bio, protože mnoho lidí už pochopilo, že se v mnoha případech jedná jen o to slovo, ale kvalita jídla je stejná jako v případech, kdy u nich označení bio není. Naopak jsme zřejmě na začátku doby, kdy se do kurzu dostává obyčejný, prastarý způsob stravování: Kaše ochucované medem a oříšky, ryby, pokrmy z luštěnin… Už nám dochází, že v zimě je přirozené jíst kysané zelí a ne kiwi tvrdé jako kámen nebo skleněné bezchutné rajče. Vypadá to, že po letech experimentů se vracíme ke stravování podle starého dobrého selského rozumu.
